Jan Hadáček a Petr Ondráček – jeden bývalý fotbalista, druhý bývalý baskeťák. Dnes se jejich cesty sešly u lásky k silniční cyklistice. Začali jezdit společně a vybízejí i další jezdce, aby se přidali k jejich neformálnímu klubu TLRM.
Petr vzpomíná na boskovický cykloklub, který založili v devadesátých letech Jan Kassai a Petrův otec – legendární učitel tělocviku na gymnáziu Rudolf „Jerry“ Ondráček. Takový cykloklub podle něj TLRM ještě zdaleka není, a také proto jeho zakladatelé vybízejí další milovníky společného silničního ježdění, aby se přidali. Nejsnazší je sledovat facebookovou skupinu TLRM a pak zkrátka dorazit na nějakou vyjížďku.
Právě z klubu z mládí Petr znal, jaké to je „jezdit v balíku, když nejedeš sám a neprodíráš se protivětrem do úplného úmoru“. Honza má v tomto směru čerstvé zkušenosti, protože se pravidelně účastní závodu L'Etape Czech Republic by Tour de France. Proto se domuvili, že budou jezdit spolu a k nim se přidalo zatím pár dalších lidí. „Pro mě to byla taková příležitost nebýt u toho individuálního sportu úplně sám,“ popisuje Jan Hadáček.
Klub zatím funguje tak, že Petr vymyslí termín a trasu, oznámí to na Facebooku a pak na srazu čekají, kolik lidí přijede. Největší počet účastníků byl zatím asi deset až dvanáct, když vyrazili na novoroční vyjížďku, což bývala právě jedna z tradic bývalého boskovického cykloklubu.
Zájemců o silniční cyklistiku už dnes není tolik, což si jezdci vysvětlují především tím, že možností ježdění na kole je mnohem víc a hodně lidí má horská kola a věnuje se i dalším formám ježdění – třeba gravelu nebo trekkingu. „Na silnici se už tolik lidí nedostane. Dřív jsme jako děcka říkali, že máme favorita, to bylo prostě jediné kolo a nic jiného. Dneska už je těch možností milion,“ říká Petr Ondráček a dodává, že lidé se také na silnicích možná bojí jezdit. „A já se jim úplně nedivím,“ dodává.
Ježdění na silnici
Petr Ondráček pamatuje, že se starým cykloklubem vyráželo třeba dvacet pět až třicet lidí. „Ve skupině se jede úplně jinak, můžeš se za člověka před sebou schovat, uviset si ho, pak prostě vystřídáš, chvíli na té špici jsi a zase se schováš. Když nás jezdilo víc, bylo to samozřejmě víc zážitků, lidi si to můžou víc užít,“ popisuje Petr Ondráček.
Kdyby dnes vyráželo třicet lidí, museli už by se rozdělit do skupin, aby je auta nepředjížděla půl hodiny. Pro optimální zážitek je dnes ideálních třeba šest až deset lidí, kteří mají v nejlepším případě přibližně stejnou výkonnost. „Aby ti silnější nemuseli jezdit úplně regeneračně a ti slabší aby nejeli úplný bomby.“ Zároveň Petr říká, že problém obvykle nastává jen v kopcích, kde si každý může jet své tempo a pak na sebe jezdci počkají. Na rovinkách slabší naopak můžou využít toho, že se schovají a v závětří, jak říká Petr, „pokud nemají kola vyloženě ze čtverců, zvládnou uviset skoro kohokoliv“.
Klub vyráží na trasu víceméně pravidelně v neděli dopoledne a k tomu se snaží přidat ještě jeden výjezd v týdnu. Přes prázdniny se pravidelnost vinou dovolených trochu rozpadla. Nedělní vyjížďka bývá delší, na celé dopoledne, kdy cyklisté najedou okolo 80 až 120 kilometrů. V týdnu je to za podvečer tak 60 až 80 kilometrů. Vyrážejí různými směry, Petr má rád trasy na Blansko, Honza zase na Jevíčko. Obvykle záleží na tom, jak moc mají chuť pustit se do kopců. I když občas to může být nečekané, jako když před několika týdny vyrazili do Prostějova. „Člověk myslel, že pojede po rovině a ono to tak úplně nebylo. Přes ty Drahany, to byl takový trošku smrtící kopec,“ říká Jan Hadáček.
Na silniční cyklistice se mu nejvíc líbí rychlost, které na horském kole v lese nebo na polních cestách jezec nikdy nedosáhne. Na silnici je jízda asi o třetinu rychlejší. „Za kratší čas se dostanu dál než na horským kole.“ Podobně to vidí i Petr Ondráček. „I v minulosti jsem tíhl k vytrvalostnímu sportu, takže pro mě je lepší právě to, že si to nemusím jako v lese pokaždé rozjíždět. Tam se člověk hrozně nadře, protože musí korigovat terén. A tady si prostě nasadím nějaké tempo a to jedu. Na silnici jsou podle mě i ty kopce trošičku zábavnější, když je tam zrovna dobrá silnice, tak to fakt pěkně jede a to mě na tom baví,“ říká Petr Ondráček.
Zároveň oba příznivci silniční cyklistiky nezapírají, že na českých silnicích nejsou zrovna nejlepší vztahy mezi řidiči a cyklisty . A hned je prý poznat, jestli je řidič sám také cyklista. No a „magoři“, jak říká Honza s dodatkem, že to je ještě slušné slovo, jsou podle něj na obou stranách.
S jedním takovým se setkali zrovna minulý týden, když je předjíždělo auto velice těsně a řidič ještě ve chvíli, kdy byl mezi nimi, zatroubil. „Já jsem se teda sice v tomto případě nelekl, protože jsem viděl, že za náma nějaké auto jede, ale Petr mu trošku zahrozil. Tak se snažil nás vyškolit, vybrzdil nás – naštěstí nejsme kamion, tak nám to nedělalo žádný problém – a potom na nás něco hulákal a dostříkal nás ostřikovačem. S někým takto agresivním jsem se setkal poprvé,“ popisuje Jan Hadáček extrémní situaci. Dodává, že těch vyloženě horších řidičů je jen malé procento a dost automobilů už dnes dodržuje předepsaný odstup metr a půl.
Petr Ondráček doplňuje, že se snaží jezdit tak, aby řidičům příčinu nedávali, ale bohužel má občas někdo pocit, že cyklista na silnici nepatří a prostě mu tam vadí. Důležité je také dobře naplánovat trasu a čas, aby hustota provozu nenarušovala plynulost jízdy. „Když to dokážete, jede se vám dobře. Není to tak, že by se na silnicích nedalo jezdit,“ říká Petr Ondráček, kterému se kolegové diví, že jezdí občas na kole do práce z Boskovic do Brna – a to dokonce kolem nádraží přes centrum Brna.
Celkově není ohledně ježdění na silnicích pesimistický, byť je jasné, že dnes už nejde plánovat trasu třeba po státní silnici na Svitavy, jako to bývalo dřív. Kolem silnic, kde není tak hustý provoz, je navíc obvykle také hezčí příroda. A když vyrazíte v neděli ráno, je na silnicích klid.
TLRM
Název nového boskovického klubu vznikl jako následek kamarádského dobírání, že se Petr Ondráček dívá na všechny závody, cyklistiku hodně řeší, ale moc toho nenajezdí. Proto Talk less, ride more – míň o tom mluv a víc jezdi.
Inspiraci pro oslovení dalších jezdců vidí Petr Ondráček například ve Zlíně, kde funguje větší klub Okolo.cc, který vyráží třikrát týdně a potká se tam obvykle 20 až 30 cyklistů. A funguje zde i ženský klub, který jezdí občas zvlášť a občas vyjedou společně.
Boskovický klub nevznikl primárně pro to, aby se účastnil nějakých soutěží nebo závodů, ale teď společnou účast na L'Etape plánuje. „Já nejezdím jen kvůli tomu, abych jezdil, potřebuji k tomu i nějakou soutěž. Musím mít nějaký důvod, když jezdím na kole a trénuji, abych to někde prodal. Nesnažím se vyhrávat, snažím se porážet sám sebe,“ vysvětluje Jan Hadáček. Tomu se nakonec podařilo Petra přemluvit a na příští rok se jezdci TLRM registrovali na střední trasu 100 kilometrů a pojedou jako tým, což obnáší nejméně pět lidí.
Petra Ondráčka už soutěžení tolik netáhne a je hlavně rád, že se po zdravotních komplikacích se zády mohl ke sportu vůbec vrátit. „Před nějakými pěti lety jsem si myslel, že budu muset se sportem skončit. Z toho bych se asi zbláznil. Takže teď to mám tak, že v dobrém slova smyslu překonávám sám sebe. Koupil jsem si nové silniční kolo a začalo mě to nesmírně bavit, tak jako dřív. Primárně je náš klub založený na tom, abychom jezdili pro zábavu a pro kondici, a kdo chce, tak si zajede nějaký závod. Uvidíme, jak to bude ten příští rok a s jakými zážitky přijedeme,“ říká a znovu vybízí příznivce silniční cyklistiky, aby se nebáli ke klubu TLRM přidat.
