Rozhovor s Markem Osouchem, který obdržel prestižní Novinářskou cenu v kategorii Regionální žurnalistika. Ptali jsme se proto hlavně na jeho novinářskou práci v Brně, ale také na to, jak o novinařině přemýšlí, jak ji prožívá a co ho na ní baví.
Marku, jak moc si té ceny ceníš? Co pro tebe znamená?
To je taková klasická otázka, která se pokládá laureátům cen. Já to beru tak, že je to ocenění, že tu práci asi dělám aspoň trochu dobře.
Ocenění jsi dostal na slavnostním večeru v Praze, kde se schází vždycky špičky české novinařiny. Co jsi jim při přebírání řekl?
Řekl jsem jim, že to beru především jako ocenění pro celou regionální žurnalistiku a regionální novináře, protože z Prahy možná nevidí, že vážná témata nebo zásadní kauzy se nedějí jen v Praze, ale i v regionech. A že na to z Prahy možná není až tolik vidět, a regionální novináři to právě dělají a není jich tolik. Nějak takto jsem to tam řekl.
Zaznamenal si na to nějaké reakce?
Zaznamenal. Už nevím, kdo to byl, nějaká paní z organizátorského týmu, ale přišla za mnou a ptala se mě na to, jak jsem to vlastně myslel. Že jsem přece to ocenění dostal, tak si i ta Praha regionálních novinářů váží. Odpověděl jsem, že ale v regionech to funguje jinak a že když se teď mluví o tom, jak mají velká média problém třeba s financemi, ekonomikou, že se zvedá cena papíru a další náklady, tak regiony to zažívají už mnohem déle a že je to zkrátka úplně něco jiného. Nevím, jestli to paní pochopila, pak se s ní bavil ještě i jiný kolega z Brna, ale to už jsem u toho nebyl. Takže nevím, jak ta debata nakonec dopadla.
Vy jste to ocenění s kolegou dostali za předvolební rozhovor s šéfem brněnské Komety a zároveň politickým kandidátem za ODS Liborem Zábranským. Ten rozhovor byl o jeho střetu zájmů. Říkali jste si hned po rozhovoru, že máte skvělý materiál?
Ano. Když jsme odcházeli z toho rozhovoru, bylo to zvláštní, protože jsme nečekali, jak bude odpovídat. On i impuls, jestli nechceme udělat rozhovor s Liborem Zábranským, vzešel přímo od něj nebo od Komety. Protože to bylo v době, kdy se vracel z mistrovství světa v hokeji, kde získali bronz a on byl letos asistentem trenéra. Do toho ODS oznámila, že jde s nimi na kandidátce. A Kometa se ozvala, jestli nechceme rozhovor. Domlouval to právě kolega Jiří Punčochář, sportovní redaktor, ale zároveň už Kometě říkal: Ale když jde teď do politiky, tak už u toho nebudu jenom já, ale bude u toho kolega přes politické věci. Trošku se prý cukali, ale nakonec jsme se sešli a rozhovor pořídili.
Oni asi čekali, že budete hodnější, pokud tomu dobře rozumím.
Asi tak. Asi to čekali trošku v jiném smyslu, protože první otázky toho rozhovoru byly o tom, co chce v politice dělat. Což se může každý takový kandidát naučit. Ale když jsem se začal ptát, tak se to už moc neodvíjelo podle mé přípravy na ten rozhovor.
Rezonoval ten rozhovor, měl jsi na něj po vydání nějakou zvláštní odezvu a máš třeba pocit, že něco ovlivnil?
Přímo já odezvu nemám, možná právě kolega z těch sportovních kruhů, tam se to nějakým způsobem možná řešilo. Že by mně nebo kolegovi přímo volal Libor Zábranský nebo si na to někdo stěžoval, nebo naopak chválil, to ne.
Fanoušci ti nepsali?
Fanoušci možná spíš z novinářské branže, že se ten rozhovor opravdu povedl. Že je dobrý, že to vykresluje, jak ten člověk přemýšlí, jakým způsobem co chce dělat – nebo o tom nepřemýšlí, neví ty nuance a to, co politika nebo vstup do politiky pro něj jako podnikatele obnáší.
A máš pocit, že ten rozhovor něco ovlivnil třeba z hlediska debaty o střetu zájmů v Brně?
No možná až následně po volbách, protože já jsem s tím tématem dál pokračoval. A když ho nominovali jako šéfa městské firmy, která se stará o sportoviště, tedy o hokejovou halu, kterou si on jako soukromý podnikatel pronajímá, tak jsem dal titulek: Sám sobě nájemcem. Protože to zkrátka byl paradox – kdyby to právě bylo někde v Praze, tak to bude možná mnohem víc rezonovat, že se něco takového může dít. Ale protože se to dělo „jenom v Brně“, tak to možná tolik nerezonovalo.
A zůstalo to tak?
A zůstalo to tak, nicméně ta firma si pak nechala zpracovat nějaké posudky na střet zájmů a on nakonec oficiálně myslím z pracovních důvodů nebo z vytíženosti už není předseda představenstva, ale jenom místopředseda. Takže asi tak. Ale se mnou se asi moc bavit nebude, když jsem se s ním chtěl někdy bavit po jednání zastupitelů, kam chodí vzhledem ke své vytíženosti spíš sporadicky, tak se se mnou moc bavit nechtěl.
Mimochodem trápíš se někdy pocitem, že my sice píšeme, píšeme, ale věci se k lepšímu moc nemění? Někdo říká, že novináři mají obrovskou moc, ale často má člověk opačný pocit – jak se s tím vyrovnáváš?
Já to beru tak, že na ty věci upozorňuji a snažím se je dosledovávat do poslední chvíle. Když zkrátka píšu o něčem, jako třeba nějakém problému s developery, když si dovolí něco, co by si dovolit třeba neměli nebo se snaží jet tak nějak na hraně a vznikají kvůli tomu petice – tak se po půl roce, po roce na to zase zeptám.
Takhle jsem psal zrovna někdy před třemi roky článek, že chtěl developer vybudovat opět v Brně nějakých čtyřicet domků na parcele, která ale dovolovala jenom dvacet domků, a proto těch dalších dvacet oficiálně vykazoval jako ateliéry, tedy nebytové prostory. A nakonec po různých stížnostech odpůrců a kritiků z toho záměru úplně vycouval. A nejlepší je závěr, že tu parcelu koupil ten stěžovatel, takže to teď má on. Tvrdí, že si ji nechá, a chce, aby ta parcela zůstala tak, jak je. Ale takhle se to snažím dosledovat a dojet to do konce.
Takže někdy má člověk pocit, že aspoň někde to dojelo do nějakého možná správného konce. Ale ono stačí, kdyby ten dotyčný dodržoval zákon tak, jak je napsaný.
Je pro tebe regionální novinařina pořád zajímavá? A teď nemluvíme asi jenom o Brně, vy píšete o dění v celém Jihomoravském kraji, je to tak?
Je to tak, píšeme o celém Jihomoravském kraji od posledních vesniček někde na Hodonínsku až po poslední vesničky někde na okrese Blansko, když to vezmu geograficky. Především se soustředíme samozřejmě na Brno, ale sám jsem psal třeba i o „politické kauze“ v obci někde na Tišnovsku, kde je dohromady asi padesát obyvatel. Byli rozhádaní, takže se tam konaly asi troje volby. Takže to bylo taky zajímavé. Mě ta regionální novinařina opravdu baví a vidím v ní smysl. I v tom, že zkrátka jak i jsem říkal v té Praze, že regionálních novinářů není tolik a ta témata jsou tady taky veliká a považuji za důležité ten region sledovat. Zvlášť když mluvím o regionu, ale zároveň mluvím o druhém největším městě v Česku, což je na tom trošku paradoxní.
Pro Ohlasy stále píšeš o Boskovicích, pro Mladou frontu píšeš hodně o brněnské politice, ale nejen o ní, jak jsme teď řekli. Zároveň jsi třeba před volbami psal o celostátní politice, dělal jsi rozhovory s politiky celostátního významu. Vidíš tam nějaké velké rozdíly, a nebo máš pocit, že politika funguje tak trochu na všech úrovních stejně?
Asi bude fungovat všude tak nějak stejně. Všude budou podobná témata, podobné problémy, akorát každý to bude vnímat nějak jinak. Dělal jsem rozhovory s celostátními politiky, spíš s celostátními lídry za jižní Moravu, když to byly sněmovní volby, asi na to narážíš.
Ale ona to byla zároveň velká politická jména.
Byla tam mezi nimi třeba Alena Schillerová, jakožto lídryně ANO na jižní Moravě. Takže ano, dělal jsem s ní rozhovor, ale mně je to samozřejmě jedno, jakou má barvu, jaká je to úroveň politiky, snažím se na ten rozhovor připravit úplně stejně a prostě se podívat za ty čtyři roky zpět, co naslibovali nebo co měli za výroky, abych jim to dokázal lidově řečeno omlátit o hlavu.
A jak se vyrovnáváš s tím, když se to pak oni snaží omlátit o hlavu tobě? Tedy s negativními reakcemi, ať už politiků nebo právě třeba jejich fanoušků? Novinařina je z podstaty dost konfliktní povolání, tak jak moc nepěkných zpráv dostáváš nebo si přečteš na sociálních sítích a co to s tebou dělá?
U těch politiků to se mnou asi nic moc nedělá. Spíš je to potom u nějakých kauz, kde už se to pohybuje třeba jako ty developerské projekty na hraně. U politiků si většinou u rozhovorů myslím, že své argumenty nebo otázky mám dost podložené, a když mně holt odpoví, jak mně odpoví, už za to nemůžu. Prostě to je vizitka toho politika, jak odpověděl. A z reakcí fanoušků: tak ano, jednou kopu za tamtoho, pak kopu za tamtoho, ano, teď se objevilo na Babišově médiu tohleto a teď tohleto; jsem zvědavej, jak povedete rozhovor s lídryní ANO nebo s lídrem ANO – protože se to jelo postupně a když jely první rozhovory, tak to bylo: no tady jim nakládáte, to jsem zvědavej, jaký PR rozhovor bude s ANO.
Tak si říkám: tak já vám pak ukážu, že bude úplně stejný a nezáleží mně na tom, kdo proti mě v tu chvíli sedí.
My jsme tady shodou okolností v minulém díle podcastu s Vaškem Stoupalem trošku mluvili o tom, jestli politika a veřejná debata za poslední roky nějak výrazně zhrubly. Ty už se taky přece jenom novinařině věnuješ nějakou dobu, cítíš tam nějakou změnu, nějaký vývoj, a nebo je to pro tebe přibližně pořád stejné?
Já si myslím, že je to přibližně stejné. Nebo aspoň na té regionální úrovni, v médiích samozřejmě nejvíc rezonuje celostátní politika a celostátní výrazy a potom novinářským žargonem headliny – to, co řekne Babiš, Okamura, Fiala a podobně. A když oni už od svých marketingových specialistů ví, jak to říct, aby to rezonovalo, tak se možná i ty hrubší výrazy teď dostávají víc do veřejné debaty.
Ale nemyslím si, že to je nějak víc na regionální úrovni. Ano, když srovnám volební období předchozí čtyři roky a teď na brněnské komunální úrovni, tak je vidět, že si možná ODS, která vládne, dovolí v těch svých výrocích něco víc, než si dovolila. Myslím si, že je víc sebevědomá, dává najevo svůj názor a dokáže tu druhou stranu slušně poslat někam. Občas je to i drsné.
Oba jsme novináři a víme, že v rozhovorech nemají padat jenom příjemné otázky. Už jsme tady trošku narazili na to téma, že pracuješ pro Mladou frontu DNES, kterou vlastní Andrej Babiš, takže se tě musím zeptat, jak se s tím vyrovnáváš a jestli jsi třeba na úrovni brněnské redakce zažil nějaké politické tlaky a snahu ovlivnit vaší práci.
To jsem nezažil. Možná mně to posluchači věřit nebudou, ale když si dohledají, že jsem psal mnoho článků o hnutí ANO, tak to rozhodně nebyly nějaké hezké články, zvlášť když jsme v Brně měli Stoku a velkou korupční kauzu týkající se hnutí ANO. Popisovali jsme to mnohokrát, takže žádná stopka, že o tomhle se nepíše, tam zkrátka nebyla.
A na tu druhou polovinu otázky, jak se s tím sžívám: já to beru tak, jak jsem říkal, chci dělat regionální novinařinu a chci ji dělat tady v Brně, když budu teda mluvit o Brně jako o regionu. A televize mě nikdy tolik nelákala, rozhlas také ne, protože si nemyslím, že tím dám čtenářům veškerý kontext, to se do televizní reportáže nedá dostat, ani do rozhlasové. Chci psát a myslím si, že v našem regionu na jižní Moravě je teď nejlepší Mladá fronta DNES a iDNES. V brněnské redakci tvoříme dobrý tým a děláme to podle mě nejlépe, jak můžeme.
Trochu jsi mi vyfoukl otázku, na kterou jsem se chtěl zeptat. Jestli tě jako novináře právě lákají nové formáty, jako jsou třeba podcasty nebo videa, nebo jestli pořád nejradši píšeš?
Nejraději právě píšu, protože sice vím, že 99 procent čtenářů si přečte titulek, z toho procenta si 0,9 procenta přečte první věty a 0,1 procenta bude číst ten další článek.
To zní teda hodně skepticky.
Jo, možná jsem to řekl schválně takhle, ale hodně lidí se zasekne u toho titulku a prvních vět. Ale i když jsem si tohoto vědom, tak na tom papíře nebo online na webu si myslím, že dokážu napsat ten kontext a pak jsem teprve s článkem spokojený.
Jako Mafra máme spolupráci i s CNN Prima News, s regiony, takže my i natáčíme sem tam nějaká videa, nějaké reportáže, co oni si vytipují a třeba to u nás „objednají“. A když téma, které takhle zpracovávám do novin, zároveň třeba dělám jako televizní reportáž, tak vím, jak ho musím strašně zredukovat, aby se vešlo do těch dvou minut, a nemůže se tam říct všechno. Je to prostě krátké. Nevysvětlím tam všechno a nejsem s tím tak spokojený jako s psaným článkem.
Myslíš, že u regionální novinářiny opravdu zůstaneš? Nezvoní ti teď po tom, co jsi přebral novinářskou cenu, telefon a nevolají ti z pražských redakcí?
Nevolají mi z pražských redakcí a nevím, jak bych na to reagoval. Spíš asi teď ne. Já jsem spokojený v Brně a chci tam zůstat, dokud můžu, a doufám, že zůstanu. Praha mě neláká a nechystám se tam stěhovat, ani kvůli práci. Když se objeví třeba nějaká jiná nabídka v regionu, tak neříkám „nikdy“, ale u Prahy si myslím, že to na mnoho let můžu vyloučit. Nevím, co by mě zlomilo, nebo co by muselo přijít v životě, že bych se do Prahy za nějakou pracovní nabídkou odstěhoval.
A máš nějaký vysněný novinářský post nebo nějaký kariérní posun? Kam by ses chtěl dostat? Někdo chce být zahraniční zpravodaj, někdo chce být parlamentní zpravodaj. Máš něco takového?
Kdybych byl v Praze, tak parlamentní zpravodaj by bylo to, co by mě bavilo, protože bych byl u těch politiků. To ano. Ale tím, že chci být v Brně a chci dělat v regionu, tak mě to na postu redaktora, který dělá hodně politiku, baví. Když se podívám na to, jak funguje redakce, kam víc se posunout, můžu se víc posunout v tom, že budu dělat editora a takzvaně lámat stránku, malovat, co tam bude. Ale to už se nedostanu do terénu, to už nebudu psát tolik nebo vůbec. Takže nevím, jestli by mě vůbec něco takového bavilo, protože mě baví to novinářské řemeslo – v tom smyslu psát. Občas je náročnější hledat si témata a sledovat si to, ale nevím právě, jestli by mě jenom to takzvané lámaní stránek a nějaké plánování zkrátka bavilo.
Ještě chceš být v terénu.
Přesně tak.
Ještě bychom ale měli říct, že jednou nabídku jsi přece jen dostal, že se budeš vracet na svou školu, kterou si vystudoval, a budeš své novinářské zkušenosti už předávat taky mladší generaci. Je to tak?
Ano, když to vyjde – protože jsem jim řekl jediný možný termín, kdy bych mohl – tak se budu vracet po deseti letech na fakultu sociálních studií, na katedru žurnalistiky, a měl bych tam vyučovat jeden seminář zpravodajství v podzimním semestru. Jestli to nakonec dopadne, to se teprve uvidí.
No a úplně na závěr se tě přece jenom ještě zeptám, možná banálně, jestli můžeš nějak shrnout, co tě na novinařině vlastně nejvíc baví?
Baví mě zjišťovat. Nebo proč jsem vůbec chtěl dělat žurnalistiku – protože jsem si vždycky říkal: já koukám na zprávy a oni ti novináři to ví dřív než já. A já chci být jako ti novináři, chci to vědět první a pak to dávat lidem. Chci být první u těch informací prostě.
Takže vlastně si saturuješ svou přirozenou zvědavost.
Asi tak, zvědavost. Přesně tak.
