Příběhy z ghetta: Chanuka aneb Slaví židé Vánoce?

Křesťanské Vánoce židé samozřejmě neslaví. Ale to patrně, moji milí čtenáři, víte. Narození Ježíše Krista je pro věřící židy zcela bezvýznamná událost, neboť oni na svého Mesiáše stále čekají. Nicméně v měsíci kislevu, který se časově shoduje zhruba s naším prosincem, mají židé také svůj svátek, a sice Chanuku – do češtiny překládáme jako svátek světel anebo svátek zasvěcení.

Menora, sedmiramenný svícen
Menora, sedmiramenný svícenfoto: Mickey83, Wikimedia Commons

Někdy se pro Chanuku používá výraz židovské vánoce, setkáváme se i s termíny jako Chánoce či Weinuka, kdy první část slova pochází z německého Weinachten, tedy česky Vánoce. V nábožensky smíšených rodinách tyto názvy označují propojení židovských a křesťanských symbolů a tradic, můžeme tedy vidět třeba vánoční stromeček ozdobený Davidovými hvězdami, ovšem pro ortodoxní židy je tento úzus nepřijatelný. I nás bude dnes zajímat svátek Chanuka ve své ryzí židovské podobě, která nemá s našimi Vánocemi skutečně nic společného. Snad jen v podstatě stejnou dobu slavení a radostnou, rodinnou atmosféru obou svátků.

Původ Chanuky musíme hledat v dávné historii židů, ve 2. století před naším letopočtem. Po rozpadu obrovské říše Alexandra Velikého po krvavých bojích vznikla tři nástupnická království a židé se ocitli nejprve pod nadvládou egyptských Ptolemaiovců, asi po sto letech pak syrských Seleukovců. Zůstala jim sice zachována určitá autonomie, zároveň však byli stále více ovlivňováni helénskou kulturou, kterou se snažili Seleukovci zavádět v celé své mnohonárodnostní říši. Je nutno přiznat, že pro židovskou aristokracii se kosmopolitní helénský způsob života stal do značné míry přitažlivým, opouštěli Tóru i víru svých předků a přikláněli se k pohanským kultům. Mladé chlapce pak lákaly zápasy, hry a sportovní zápolení, kdy po řeckém vzoru vystupovali zcela nazí, v příkrém rozporu s židovskými zvyklostmi.

Situace se vyostřila za panování syrského krále Antiocha IV. Epifana, který začal velmi tvrdě vystupovat proti základním principům biblického judaismu. Židům pod pohrůžkou krutých trestů zakazoval studovat Tóru, slavit šabat či provádět obřízku. Snad nikdy nebyla samotná podstata židovství ve větším ohrožení. Poslední kapkou pro utlačované židy bylo královo rozhodnutí zasvětit jeruzalémský Chrám řeckému bohu Diovi a na oltáři obětovat vepře.

Tehdy se zoufalí, své víře oddaní židé rozhodli k ozbrojenému povstání, do jehož čela se postavil kněz Matatiáš a jeho pět synů, z nichž za nejstatečnějšího byl považován Juda, zvaný Makabi. Původ této přezdívky nalezneme v hebrejském slově makabet, což značí kladivo. Symbolika je zcela zřejmá, dovedeme si jistě představit, že takto židé vnímali sílu a údernost Judových paží, možné je i vysvětlení, že tímto slovem se označoval také jakýsi obušek či palice, nejspíše zbraň, kterou Juda používal.

Ať tak či tak, slůvko makabi neztratilo na své popularitě ani v dobách daleko pozdějších, například v 19. století, kdy se velké oblibě začala těšit různá spolková činnost a v našem prostředí vznikaly spolky jako Sokol či Orel. Tehdy také židé zakládali obdobné spolky, z nichž právě ten s názvem Makabi (psáno také Makkabi) patřil k nejvýznamnějším. I v Boskovicích stála v ulici Pod Klášterem tělocvična Makabi, která však byla v poválečném období bohužel zbořena. A ve státě Izrael dodnes působí nejrůznější sportovní kluby s tímto jménem, například basketbalisté Maccabi Tel Aviv a další.

Vraťme se však do starověkého Judska. Povstání Makabejských bylo překvapivě úspěšné, Syřané byli navzdory své početní převaze a lepšímu vyzbrojení poraženi a vítězné židovské vojsko vtrhlo 25. kislevu roku 164 před naším letopočtem do Jeruzaléma.

Chrám byl za všeobecné radosti očištěn od pohanských kultů a znovu vysvěcen. Na nádvoří před Chrámem bylo do země zaraženo množství kopí s hořícími svícemi, které osvětlovaly celý Jeruzalém i okolí a do daleka zvěstovaly vítězství židů. Bylo nutno zapálit takzvanou menoru (sedmiramenný svícen), která v Chrámu musela hořet prakticky nepřetržitě. Ale ouha! Ukázalo se, že židé mají k dispozici jen jeden džbánek rituálně čistého oleje, který stačil k tomu, aby věčné světlo svítilo pouze jediný den. Bůh učinil tehdy zázrak a menora hořela celých osm dní, což byla doba potřebná ke zhotovení dostatečně velké zásoby oleje nového. A tak na památku této události slaví židé svátek Chanuka, který trvá osm dní a jehož typickým symbolem je chanukija, osmiramenný svícen. Každý den se během Chanuky zapálí jedna svíce chanukije, až nakonec hoří všech osm.

K zapalování se používá deváté rameno svícnu, jemuž židé říkají šámes neboli pomocník. Tento rituál má svá přesná pravidla, pronášejí se příslušná požehnání a modlitby, každou noc se po zapálení svíčky zpívá píseň Maozr cur (Ó, mocná skálo), jejíž nápěv má ovšem původ v středověké křesťanské písni z Německa.

Typická pro Chanuku jsou jídla smažená na oleji, jako jsou takzvané latkes na způsob našich bramboráků či koblihy (sufganijot) s různou náplní, a také mléčné pokrmy. Lidé jsou veselí a vstřícní, přátelé se navštěvují, děti dostávají peníze. Původně se jednalo o takzvané chanukagelt, což byly peníze určené učitelům ve škole cheder, později si tyto peníze děti ponechávaly pro sebe anebo dostávaly dárky podobně jako děti křesťanské.

Půvabná je v těchto případech verze, že židovským dětem tyto dárky nosí Mojžíšek. Nejvíce se děti těší na hru s vlčkem, kterému se říká dreidl, na jehož stranách můžeme číst čtyři hebrejská písmena nun, gimel, he a šin, jimiž začínají slova ve větě: „Nes gadol haja šam“, což česky znamená „Stal se tam veliký zázrak“. Dospělí v minulosti rádi hrávali karty, tato činnost se však příliš nezamlouvala rabínům a byla tedy omezena už ve středověku.

V letošním roce začne židům Chanuka 18. prosince večer a skončí 26. prosince rovněž ve večerních hodinách. Ve svém závěru se tedy tento židovský svátek přímo setká s křesťanskými Vánocemi. Popřejme si tedy navzájem šťastnou Chanuku a veselé Vánoce. A já vám všem, moji milí, přeji, ať jsou vaše dny sváteční naplněny klidem, mírem, pokojem a láskou, a ať vám příští rok přinese jen samé dobré věci. Na další  setkávání s vámi v boskovických Ohlasech v roce 2023 se těší vaše Lenka Janíková.