Ohlasy a evangelický sbor vydávají knihu vzpomínek Josefa Kosteleckého

Představujeme novou knihu, kterou Ohlasy vydávají společně s boskovickým evangelickým sborem. Vznikla na základě rozhovorů, které s Josefem Kosteleckým vedli farář Jiří Bureš a novinář Tomáš Trumpeš. Níže přinášíme několik ukázek.

Josef Kostelecký je rodák z Telecího na Vysočině, prožil pestrý a aktivní život, jako dítě vypovídal na gestapu, vojnu odpracoval v dolech jako příslušník technických praporů. Do Boskovic přišel na konci padesátých let, působil jako učitel na zemědělské škole, ale také jako zpěvák, muzikant v dechovce, zahrádkář, fotograf, politik a celoživotní věrný evangelík.

Vzpomínky Josefa Kosteleckého Povinen být ve víře pevný vyjdou v omezeném nákladu, a proto nabízíme možnost si je předobjednat online. Základní cena činí 250 korun. Vzhledem k tomu, že vydání je finančně náročné, prosíme zájemce o vyšší podporu, která nám pomůže uhradit všechny náklady spojené s tiskem a přípravou knihy.

Kniha bude k vyzvednutí a zakoupení při slavnostním uvedení v neděli 20. listopadu v 11 hodin v evangelickém kostele a poté v Knihkupectví Tomáše Špidlíka na horním konci náměstí. Zaplatit předem můžete převodem na účet 2601715895/2010 a zprávou pro příjemce Kniha JK.

Narození a původ

Jsem oficiálně narozen v Poličce, neboť jsem měl těžký porod. Byl jsem první a už jsem měl být na světě, byla Bílá sobota 31. března roku 1934. Narodil jsem se o půl šesté v porodnici v Poličce, maminka to málem nepřežila.

Bydleli jsme v Telecím a úplně to nejútlejší dětství jsem měl dost těžké, protože ze začátku tatínek neměl práci. A byla příprava na druhou světovou válku.

Rodiče byli chalupníci, byla to taková nižší střední vrstva. Oni potom byli ještě úplně z chaloupek – těm se říkalo podruzi. My jsme nebyli podruzi, byli jsme chalupníci, kteří měli jednu krávu, odchovali jedno tele, jedno prasátko, měli jsme jednu ovečku.

Křest a kostel

Pokřtěný jsem byl v Telecím v evangelickém kostele. Byl takový konsenzus, že děvčata, pokud se narodí, tak budou po mamince katolíci, a kluci měli být po tatínkovi evangelíci. A my jsme byli tři kluci. Křtil mě pan farář Kadlec, který mě měl nesmírně rád.

Farářův útěk

Ke konci války jsme šli s mladším bratrem do nedělní školy, potkali jsme pana faráře – a on šel v bačkorách příkopem. Bylo to v zimě, 23. ledna 1945. Němci ho měli zatknout po skončení kázání na kazatelně a pro ten sníh se tam nedostali včas. 

O rok starší chlapec šel na nedělní školu dřív a viděl, jak se dole formují, že začínají tu stráň obsazovat, jako by chtěli udělat nějaký útok. On byl už před farou a oni šli z horního konce a zespodu. Samozřejmě to faráři řekl. Oni šli zatím ze dvou stran, takže ta strana směrem dolů nebyla ještě obsazená. Tam ještě nebyli. Takže oni to začali zatahovat od horního konce a zespodu, aby to jakoby obklíčili. A pan farář se ještě dostal právě na ten dolní konec, kde ještě nebyli.

Podařilo se mu utéct. Šel v bačkorách, příkopem, aby ho nebylo vidět. Kdyby náhodou vykoukli nebo tak, aby ho náhodou nezachytili, protože měli dalekohledy. Ale naštěstí neměli s sebou psy. My jsme ho pozdravili, on ani nepozdravil, jen tak mávnul rukou, jakože nám věnuje tu minimální pozornost, kterou může.

Výslech

My jsme šli dál, jakoby k té nedělní škole a asi o půl kilometru dál nás lidi z vesnice zastavili: Už nikam nechoďte. Už o tom věděli a pana faráře taky viděli. Poslali nás domů.

Němci vyhrožovali, že každého desátého od patnácti let zastřelí, když nebude farář sehnaný. A mě lidi vybrali, že jsem dostatečně mladý a zase ne tak úplně, abych nevěděl, co se po mně chce a co musím udělat. Tak jsem zkrátka tomu Josefu Schulzovi z pardubického gestapa před starostou a ještě dalším překladatelem řekl, že jsme faráře potkali, ale ne že šel tím příkopem, ale že šel na druhou stranu. Byl jsem korunním svědkem.

Lidi přišli za tatínkem, ještě ten den, co by na to říkal, že bych to jako řekl těm Němcům, ale řekl to tak, jak je potřeba. Že šel opačným směrem. Na tom se strýcové domluvili a uznali, že mně by mohli ještě věřit, poněvadž jsem měl necelých jedenáct roků.

Výslech probíhal u starosty Kamenského. Byl tam Obersturm Gruppenführer gestapa Pardubice, k tomu mě přivedli ještě ten večer. Měli takovou plynovou lampu, bylo od toho vidět víc. Dva lidi z vesnice mě přivedli, jeden zůstal venku a jeden šel se mnou tam, k těm gestapákům. Tam byli dva gestapáci a tlumočník. On starosta trochu německy uměl, proto taky mohl ten úřad dostávat. Ten Schulz na mě neřval nebo něco takového. Dávali takové otázky, aby si mě prověřili. Hlavně kde jsme potkali toho faráře. A já jsem neříkal, že v příkopě. Řekl jsem, že jsem ho potkal a šel doleva. A on šel doprava. Pak mě pustili.

Ani jsem se pak nebál, dřív u mě uzrál takový pocit správného skutku nebo hrdinství, až takového nemístného, na ten věk.

Na vojnu do dolů

Vojna pro mě byla taková univerzita. Můj devátý prapor, to byli zápaďáci z Royal Air Force. Důstojníci, kteří za sebou měli válku – a jejich oficiální nadřízení byli kluci, kteří přišli z válečné školy z Moskvy a chtěli je tam cvičit. 

Když jsem rukoval, to bylo v roce 1954, ještě existovaly PTP a během toho to zrušili. A už jsme byli takzvané Technické prapory. Ale dělalo se všechno, co bylo předtím u PTP. Kdybych šel v řádném termínu, nastoupil bych o rok dřív, ale tím studováním jsem měl odklad.

Na Kladně

Na Kladensku jsme pracovali ve třech. Nesmělo se mluvit, poslouchaly se myši. Když začaly kvičet myši, museli jsme utíkat. Bylo to třeba šest metrů vysoké, taková mocnost uhlí, a to se musela podrazit signálka, kde by to mohlo spadnout, dva házeli a ten třetí si odpočíval a hlídal ty myši a signálku. Takhle se dělalo. 

Na Kladně jsem byl až do konce vojny. Někde tady mám tablo: Bránili svoji zem, lopatou a krumpáčem. 

Zespodu to vybuchovalo, odborně se tomu říká počva, prolamovalo se to a když tam dvě posádky zařvaly, tak tam už nikdo nechtěl jít. Tak tam nasadili armádu. 

Když jsem byl po tom úraze, pracoval jsem u takového vrátku. Měl jsem ležet ještě déle v nemocnici, ale dali mě tady k tomu, abych jen ovládal vzduchovou turbínu a mohl pracovat. Takhle se to dřevilo. Nesmělo se tam fotografovat. Muselo se vyčíhnout, kdy tam nebyl plyn, aby to bylo bezpečné.

Svým způsobem to bylo i krásné, protože tam jsme si opravdu pomáhali. Když přišlo k tomu, že byl někdo zavalený a neměl vzduch, to bylo teda ještě na Ostravsku, tak ti důstojníci sfárali a řídili záchranné práce. No někdo zahynul, takové to tam bylo. Najednou se zjistilo, že není chlap, není odevzdané číslo. A ona spadla kostka metr krát metr a on byl pod tím. Nestačil ani vykřiknout, nebo možná křiknul, ale v tom rachotu to nebylo slyšet, a bylo po něm.

Nás posílali tam, kde to bylo nebezpečné a kde civilové nevydělali a podobně. V tomto to bylo na Kladensku bezpečnější, ale zase ta výška, po té stránce to zase bylo horší.

Ale někteří se dostali do Nové Huti a tam vybuchl plyn a jeden tam zahynul, zůstala z něho noha. Snažili se to utajit, ututlat, zažehlit a tak dál. Řešilo se to tak, že se uvedlo: Padl při řešení bojových úkolů.

Do Boskovic

S maminkou v té době začalo být hůř, to byla jedna věc. A za mnou přijel nějaký Chrástek, který byl tady z Boskovic. A že by potřebovali vedoucího nákupu a odbytu Ovoce a zelenina. Nabídl mi tu práci, to bylo v roce 59. Vzal jsem to. Jedním z důvodů bylo, že odtud jsem to měl do Telecího jen padesát kilometrů, z Mikulova to bylo sto padesát. V té době jsme nevěděli, jak to s maminkou bude. Druhá věc byla, že jsem po vojně už věděl, že mě tam hlídají a že je tam segment lidí, kteří mají ze mě mindráky, že někomu pomůžu zdrhnout za hranice nebo něco podobného. Byl tam takový tlak. Ale hlavním impulsem byla ta maminka, chtěl jsem být blíž, abych mohl jednou za týden nebo za čtrnáct dní dojet. 

Příchod do boskovického sboru

Do sboru jsem chodil od samého začátku. Taky jsem sázel stromy okolo kostela, třeba tu vrbu, která tam ještě stojí, a ještě i jiné stromy. Byl jsem požádán, abych to dosázel. Vpředu už to bylo osázené. Tuje před kostelem vysázel už pan Staněk, stejně jako ovocné stromy za kostelem. To byl věrný člověk.

Kostel a učitelství

Kvůli chození do kostela ten tlak pořád byl. Režim byl antisemitský a antikřesťanský, to je fakt. U mě to ve škole brali jako nutné zlo, které musí nějak přetrpět, a já jsem musel dělat, co nikdo jiný nedělal. Musel jsem učit dojit krávy, jezdit s kombajny, nakladačem nakládat hnůj a kde co. Učil jsem prostě neuvěřitelné věci. Když už tady byl druhý ředitel Novosad, dost na mě útočil v tomto směru. Ale byl jsem v kostele už dost zaběhlý. Připomněl jsem mu, že mi říkal, že má strýčka knězem a nevadí mu to. Tak jsem do něj tak různě zavergloval. Oni pak ze mě měli i určitý špundus. Když přišel rok 68, měl jsem na okresňáku vystavené fotografie, když nás obsazovali Rusi a Poláci. Hlavně ze severních Čech, z Náchodska.

Dechová muzika

Další kapitola je muzika. Když jsem dostavěl, byl najednou prostor a ředitel Hlaváček mě pozval do hudební školy, že to mám pár kroků, jestli bych nechtěl hrát na nějaký dechový nástroj. Já jsem do té doby nehrál. Byly to pak paradoxy, dostali jsme dopis, že máme zaplatit za svého syna – a to jsem byl já! Měl jsem měsíc zpoždění s placením. No oni na to nebyli připravení, začal jsem s nástroji když jsem měl ke třiatřiceti rokům. První byl trombon. Pořád ho mám, i když mi spadl ze skříně a odšroubovala se klapka. Na ten jsem začínal, pak na heligon – tuby ještě ze začátku nebyly. To mělo jednu výhodu, že se to lépe neslo. 

Měl jsem tu angažovanost takovou rozporuplnou na více stranách. Na jednu stranu mě chtěli a potřebovali, Hlaváček nadával na náměstí do mikrofonu: Kde je ten Kostelecký? A já jsem tady s heligonem přelézal bránu. Já to slyšel, celé město to slyšelo. Dostával jsem se do takových absurdních situací. Na Prvního máje jsem musel jet z Telecího, chtěli to po mně. Po druhé straně jsem byl krytý.

Ale za Hlaváčka jsme hráli věci, které by se jinak hrát nemohly. Nejenom vánoční mše, ale třeba Orfeus v podsvětí a řada takových věcí, i poměrně náročných. Natáčeli jsme i pro televizi.

Křesťanskodemokratická strana

Po revoluci jsem byl předsedou křesťanskodemokratické strany. Mělo to několik fází. Do Boskovic přijel i ministr školství. Byly ovace, zpívali na schodišti na gymnáziu. Byl tady asi půl dne. Naposled tady byl Emanuel Moravec za protektorátu.

Janáček

V Janáčku jsem začal zpívat poměrně brzy a pozdě současně. Oni měli vystoupení v Německu v Altenbergu. A nejvíc je těšilo, že si zazpívali v Památníku Bitvy národů u Lipska. A rok nato mě přemluvili, abych tam začal chodit zpívat. Přijímal mě Kysilka. Zkoušel mě, to on si sedl vedle zpěváka a chtěl si vyposlechnout, co zpívá, jak zpívá, a zařadil mě do druhého tenoru. Oni měli taky chatu na Milovech. Domlouvali jsme se, jak se sejdeme v Telecím, že přijedou za námi. On mě měl moc rád, to je fakt. To on mě přemluvil, takže pod ním pak jsem asi sedm roků zpíval. On zpíval superbas, vždyť on zpíval Rybovy mše, ta sóla. Pak tam byl Miloš Krejsa, on tady učil na hudební škole, cvičil pěvecký sbor ve Vanovicích a v Letovicích a dokonce ještě ve Svitávce. Teď nedávno zemřel.

Tehdy chodilo do Janáčka dvakrát tolik lidí. Byl to velký sbor. Ono se to taky muselo vykazovat, kdo byl angažován ve školství, co prostě dělá navíc. Teď zpívám bas a jsme tam dva. 

Věrnost ve víře

Při své konfirmaci jsem prožil pocit dotknutí Ducha Svatého. Cítil jsem, že do církve jsem byl přijat a že z toho plyne i pro mě nějaká povinnost. 

Už za války nás měli k tomu, abychom se k Bibli vraceli, abychom uměli znát všechny knihy Starého i Nového zákona. To bylo samozřejmé. Celý život mě pak provázely i Žalmy, které jsme museli umět – první, druhý, třiadvacátý. 

Tady v Boskovicích pak chtěli, abych byl každou neděli v kostele, ale já jsem měl rodiče na Vysočině a tam jsem chodil taky. Pan farář Vrubel byl pak trochu opouštěný, mě ale hodně přitáhl.

Být dobrý křesťan pro mě znamenalo, že když je den Páně, tak by se měl slavit jako den Páně. Jako dítě jsem nejméně dvakrát, ne-li třikrát umíral. Proto jsem pak svůj život bral jako dar. Že je to něco mimořádného a že jsem nějak povinen být ve víře pevný, když jsem byl vyvolený a přečkal všechny ty nemoci. 

A konfirmační verš ze Zjevení svatého Jana, druhá kapitola, desátý verš: Buď věrný až do smrti a dámť korunu života. To mě provázelo celý život. Věřil jsem, že to byla vyšší vůle než jen moje přání, že jsem zůstal zachován. To je fakt. A že jsem povinen být věrný a že bych měl být příkladem i pro manželku a pro děti. A to se mi ne vždy úplně dařilo. S tím už nic nenadělám.

další zpravodajství