Ukrajinistické minimum pro Čechy: národní hrdina Ševčenko

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nedávno uděloval uznání za mimořádné zásluhy o stát. Řád Národní legenda Ukrajiny získal i bývalý nejlepší ukrajinský fotbalista Andrij Ševčenko. Nejedná se ovšem o jediného ukrajinského národního hrdinu s tímto příjmením.

Andrij Ševčenko s ukrajinským prezidentem ZelenskýmAndrij Ševčenko s ukrajinským prezidentem Zelenským

Pokud si Češi při zaslechnutí jména Ševčenko něco vybaví, bude to nejspíš – vzhledem k vysoké popularitě sportu a fotbalu zvláště – vzpomínka na skvělého fotbalového útočníka, který v devadesátých a nultých letech s lehkostí překonával obranu soupeře a střílel nádherné góly. Rodák z vesnice Dvirkivščina v kyjevské oblasti Andrij Mykolajovyč Ševčenko (1976) nejprve hrával za Dynamo Kyjev, své nejslavnější období ale zažil v dresu italského velkoklubu AC Milán, se kterým získal víceméně vše, co lze, včetně vítězství v nejvýznamnější evropské klubové soutěži Lize mistrů v ročníku 2002/2003 (finále tehdy rozhodl úspěšnou trefou v penaltovém rozstřelu). Podle oficiálních statistik nastřílel v klubových soutěžích za celou kariéru v 703 zápasech 342 gólů, trefil se tedy průměrně zhruba v každém druhém zápase. V roce 2004 se stal držitelem Zlatého míče, nejprestižnější individuální fotbalové trofeje, neoficiálně vlastně ceny pro nejlepšího fotbalistu světa v daném ročníku (nominováni tehdy byly takové osobnosti jako Ronaldinho nebo Thierry Henry; a ano, bylo to rok po úspěchu našeho Pavla Nedvěda ve stejné anketě).

Jako ikona ukrajinského sportu získal Andrij Ševčenko několik státních ocenění již během své hráčské kariéry. Letošní vyznamenání má ale jiné než sportovní důvody. Jen několik dnů od začátku ruské invaze na Ukrajinu vystoupil Ševčenko v médiích, odsoudil ruské počínání a mimo jiné promluvil k běžným Rusům s výzvou k odporu proti režimu v Rusku. Od té doby je velmi aktivní jako pomocník ve snaze Ukrajinců přibližovat světu situaci na Ukrajině a získávat pomoc ze zahraničí. Stal se jednou z výrazných tváří ukrajinského volání po vojenské a humanitární podpoře, když byl jmenován velvyslancem organizace United24, jejímž cílem je právě získávání a koordinace prostředků pro Ukrajinu.

Zakrývání Ševčenkovy sochy pytli s pískem (Charkov, březen 2022)Zakrývání Ševčenkovy sochy pytli s pískem (Charkov, březen 2022)

Národním hrdinou Ukrajiny v kultuře je ale jiný nositel tohoto příjmení: básník a malíř Taras Hryhorovyč Ševčenko. Na svět přichází roku 1814 do nevolnické rodiny a ještě jako dítěti mu umírají oba rodiče. Většinu mládí tráví Ševčenko v těžkých podmínkách nucené práce, ale poté si majitel panství, na němž slouží, všímá jeho talentu a bere jej s sebou nejdříve do Vilniusu a potom do Petrohradu. Mladík se zde dostává do okruhu ruských a ukrajinských umělců a díky nim je nakonec roku 1838 vykoupen z nevolnického stavu a stává se svobodným člověkem. Studuje pak malířství na petrohradské akademii a zároveň se začíná věnovat literatuře. Protože jeho tvorba má od počátku národní ukrajinský náboj, dostává se do hledáčku cenzury. Nakonec je za šíření pomluv o carském dvoru a za to, že ve svém díle tematizuje útlak ukrajinského lidu, roku 1847 poslán do vyhnanství. Stráví tam plných deset let, převážně v jihoruské orenburské oblasti a dnešním Kazachstánu. Má zakázáno psát a kreslit, což ovšem často ignoruje. Poslední čtyři léta života pak může – ovšem pod policejním dohledem – opět působit v Petrohradě, kde roku 1861 umírá.

Dnes je Ševčenko považován za největšího národního básníka, symbol ukrajinského jazyka a literatury. Jeho jméno nese například i Kyjevská univerzita. O úctě, jaké se dnes těší, docela dojemně svědčí i snaha ochránit jeho sochu před novověkými barbary (viz foto výše).

Titulní list pražského vydání sbírky Kobzar (1876)Titulní list pražského vydání sbírky Kobzar (1876)

První básnická sbírka vychází Ševčenkovi roku 1840 a nese název Kobzar, což je ukrajinský výraz pro lidové pěvce, kteří cestovali po Ukrajině, zpívali epické písně a hráli přitom na strunný nástroj kobza. Sbírka ihned získává úspěch a dnes se pod jejím názvem často odkazuje na celou Ševčenkovu básnickou tvorbu. Ševčenko ale píše (vedle ukrajinštiny zčásti i rusky) také povídky a dramata. Zachovala se i jeho korespondence a část deníkových záznamů. Právě z deníků dobře vystupuje obraz nejenom Ševčenka umělce s těžkým osudem, ale také milovníka života, nekonvenčního člověka až provokatéra. Například během plavby po Volze z vyhnanství zpět do Petrohradu si prý při jedné zastávce koupil česnek a předtím, než vyšel na palubu, ho snědl. Poté začal konverzovat s dámami – ty samozřejmě trpěly, ale z lodi nikam utéct nemohly a Ševčenko je doslova pronásledoval a velmi se tím bavil.

Ševčenkova tvorba zaznamenala už v druhé polovině 19. století silný ohlas i u nás. Za pozornost stojí, že právě v Praze vyšel už roku 1876 Kobzar zbavený carských cenzurních zásahů a bylo to vůbec první vydání této sbírky v úplné podobě. Ukrajinci pobývající v Rakousku-Uhersku pak tyto exempláře tajně vozili na Ukrajinu, kde byla v té době ukrajinština v knižní produkci zcela zakázána. Zájem českých překladatelů o Ševčenkovu tvorbu je dodnes silný a máme k dispozici celou řadu pěkných výborů.

Autoportrét (1860)Autoportrét (1860)

Význam Ševčenkovy psané tvorby spočívá ve specifické kombinaci běžné lidové ukrajinštiny s dalšími prvky, zejména staršími knižními výrazy a vlastními novotvary. Tematika je převážně vesnická. Náměty si velmi často bere z historie. Zajímají ho přitom události týkající se kolektivního nebo individuálního odporu slabších, kteří jsou v právu, vůči vládnoucím nebo nespravedlivým. Tak báseň Hajdamáci z roku 1841 vypráví příběh kozáckého povstání proti polské šlechtě na Ukrajině v 18. století. Poema Kacíř z roku 1845 se zase věnuje konci života Mistra Jana Husa a husitskému hnutí (autor ji věnoval Pavlu Josefu Šafaříkovi). Výrazným tématem v Ševčenkově tvorbě je také osud žen, nejčastěji svedených dívek a jejich nemanželských dětí.

Ačkoli je většina autorových děl delších a epických, my si představíme jednu kratší a méně dějovou báseň, která patří k jeho nejpřekládanějším. Je to báseň Заповіт (Odkaz nebo Závěť). V překladu Jana Vladislava nese název Až umru já. V kontextu dnešní situace na Ukrajině se její obsah stává až bolestně aktuálním.

Заповіт

Як умру, то поховайте
Мене на могилі,
Серед степу широкого,
На Вкраїні милій,
Щоб лани широкополі,
І Дніпро, і кручі
Було видно, було чути,
Як реве ревучий.

Як понесе з України
У синєє море
Кров ворожу… отоді я
І лани і гори –
Все покину і полину
До самого Бога
Молитися… а до того
Я не знаю бога.

Поховайте та вставайте,
Кайдани порвіте
І вражою злою кров’ю
Волю окропіте.
І мене в сім’ї великій,
В сім’ї вольній, новій,
Не забудьте пом’янути
Не злим тихим словом.

Až umru já

Až umru já, pohřběte mne
někde na vršině,
tam uprostřed širé stepi
v milé Ukrajině:
aby bylo vidět kolem nekonečné lány,
abych slyšel mezi srázy
Dněpr rozhněvaný.

Až ponese z Ukrajiny
do moře krev vrahů,
až potom se odeberu
od stepí a svahů,
až pak půjdu i já odsud
k bohu v usmíření:
ale dotud, do té chvíle
boha pro mne není.

Mne pohřběte a vy vstaňte,
zlomte pouta směle
a svou novou volnost skropte
krví nepřítele.
A potom, v tom volném světě,
v tom velkém a novém
vzpomeňte si jednou také
na mne dobrým slovem.

Ševčenkovo výtvarné dílo obsahuje malby, kresby a rytiny a je velmi obsáhlé (více než tisíc kusů). V mnoha případech jsou tu ztvárněny motivy z vlastní umělcovy tvorby literární. Velké množství jeho obrazů se nachází v Národním muzeu Tarase Ševčenka a v Národní akademii věd Ukrajiny v Kyjevě.

Kateřina, olejomalba (1842)Kateřina, olejomalba (1842)

Reprodukce Ševčenkových výtvarných děl jsou souhrnně k vidění v rámci několikasvazkového souborného vydání veškerého díla tohoto umělce. Svazky obsahující neliterární tvorbu jsou kompletně přístupné na internetu (nahoře lze prohlížet po svazcích, viz odkazy Том 7 až Том 10), takže si je můžeme prohlížet i chronologicky od počátečních z roku 1830 až po poslední z roku 1860. Těžko zde vybrat takové, které by jeho tvorbu nějak jednoznačně charakterizovaly, a tak si kromě autoportrétu uvedeme už jenom obraz Kateřina, za který Ševčenko v roce 1844 získal titul svobodného umělce. Určitě se ale podívejte i na další, vedle množství portrétů a autoportrétů objevíte i krajinomalby a třeba i akty. Mě asi nejvíc formou i obsahem zaujal Sen babičky a vnučky.

další seriály