Vzhledem k pokračující válce na Ukrajině a silné imigrační vlně se stále častěji setkáváme s ukrajinským jazykem, ať už přímo při kontaktu s ukrajinskými uprchlíky v naší zemi, nebo nepřímo skrze sdělovací prostředky. Přestože příčiny, které k takovému styku s ukrajinštinou vedly, jsou ryze negativní, můžeme tuto situaci vnímat a využít i jako příležitost blíže se seznámit se zajímavým jazykem, který u nás z politických a historických důvodů vždy stál ve stínu svého velkého bratra, ruštiny.

Peresopnycké evangelium, památka z 16. století, na kterou při inauguraci přísahají ukrajinští prezidenti a která jako jeden z prvních textů systematicky používá písmeno ґfoto: Wikimedia Commons

Přibližně vzato, generace Čechů narozených před rokem 1980 ještě zažily přinejmenším na základní škole výuku ruštiny, což jim může při porozumění ukrajinštině výrazně pomoci. Ale přestože jsou ruština s ukrajinštinou velmi blízce příbuzné jazyky, když obě patří ještě společně s běloruštinou do východní větve slovanských jazyků, jsou mezi nimi pochopitelně i výrazné rozdíly. Mladším generacím nezbývá než začínat od nuly. Jejich výhodou ale může být právě nezatíženost ruštinou, neexistence mylného očekávání, že v ukrajinštině bude všechno více méně stejné jako v ruštině.

Seznámení s cizím jazykem většinou začíná tím, že si osvojíme jeho grafický systém ve spojitosti s výslovností. Zatímco Češi jsou zvyklí na latinku, všechny východoslovanské jazyky užívají azbuku neboli cyrilici. Každý tak ale činí po svém, a přestože většina písmen je stejných, existují i odlišnosti. Je to jednak výsledek řady různých pravopisných reforem (a jejich následného rušení, popřípadě zase nového zavádění), jednak odraz rozdílů ve zvukové stavbě těchto jazyků.

Ukrajinská cyrilice obsahuje 33 písmen (plus apostrof) a vypadá takto.

Ukažme si nejprve specifika ukrajinských samohlásek.

Na rozdíl třeba od češtiny nebo jihoslovanských jazyků všechny východoslovanské jazyky rozlišují ve výslovnosti měkké [i] a tvrdé [y]. Liší se však v tom, jakými grafémy tyto hlásky zapisují. Slouží k tomu dohromady tři různá písmena, ale každý východoslovanský jazyk používá jinou dvojici. Situace vypadá takto:

Pokud tedy znáte ruštinu a jste zvyklí na měkkou výslovnost и, mějte na paměti, že v ukrajinštině stejný znak vyjadřuje výslovnost tvrdou.

Ukrajinština má kromě toho ještě grafém ï, který slouží pro zápis sekvence hlásek j + i, tedy [ji]. Objevuje se například v názvu ukrajinského hlavního města Київ [kyjiv]. Možná jste zaznamenali kampaň KyivNotKiev týkající se anglického názvu tohoto města. Cílem je, aby se v médiích a organizacích užívajících angličtinu přestala používat původnější anglická podoba Kiev, která vznikla z ruského tvaru Киев [kijev]. Místo ní se má v angličtině nově používat podoba Kyiv, odvozená právě od ukrajinského tvaru Київ [kyjiv]. Celá kauza je pěkným příkladem toho, že na vývoj jazyka, v tomto případě pravopisu a výslovnosti, může mít někdy výraznější vliv politika než přirozené jazykové tendence nebo zažité a ustálené vyjadřování (tvar Kiev byl v angličtině už na začátku 19. století).

Rozdíly mezi našimi jazyky jsou také v zápisu samohlásky [e] a její kombinace s předcházejícím [j] (respektive v zápisu měkkosti předchozí souhlásky). Zjednodušeně vzato je zde situace následující:

Ruština se tedy úplně shoduje s běloruštinou, zatímco v ukrajinštině se grafém e využívá jinak a je zde speciální písmeno є. Opět tedy jedno varování: pokud znáte ruštinu a jste zvyklí na měkkou výslovnost e jako [je] (respektive na to, že e změkčuje předchozí souhlásku), pamatujte, že v ukrajinštině se stejné písmeno vyslovuje pouze jako [e] a neměkčí. Jednodušší pro nás může být ukrajinština v tom, že nepoužívá znak ё, který ruštináři znají pro zápis sekvence hlásek [jo]. Ta se v ukrajinštině zapisuje prostě jako sled j + o, v azbuce tedy йо.

V oblasti souhlásek existuje jeden výrazný rozdíl mezi ukrajinštinou a běloruštinou na jedné straně a ruštinou na straně druhé. Týká se existence a zápisu hlásek [h] a [g]. Ruština hlásku [h] vůbec nemá a [g] zapisuje pomocí písmene г. Ukrajinština s běloruštinou mají obě hlásky, přičemž [h] zapisují pomocí г, zatímco [g] pomocí ґ, tedy písmene, které má vpravo nahoře navíc malou, celkem dost nenápadnou čárku směrem vzhůru. Celkově tedy vypadá situace takto:

Rozdíl ve výslovnosti je dán historickým vývojem těchto jazyků. V ukrajinštině a běloruštině se odráží středověká změna původní hlásky [g] na [h], podobně jako je tomu v češtině nebo slovenštině, zatímco v ruštině stejně jako například v polštině se tato změna neodehrála. Máme proto například takovéto „rovnice“ mezi slovy v jednotlivých slovanských jazycích:

Ruštináři jistě znají z azbuky tzv. měkký znak ь a tvrdý znak ъ, přičemž v ruštině slouží první z nich k naznačení, že předcházející souhláska se vyslovuje měkce, zatímco druhý naopak vyjadřuje, že předchozí souhláska se vyslovuje tvrdě. Ukrajinština se s ruštinou shoduje v použití měkkého znaku, kdežto tvrdý znak nemá a používá v jeho funkci apostrof:

A na závěr ještě upozornění na jednu věc, která nám může osvojování cyrilice komplikovat, ať už jde o ukrajinskou nebo ruskou variantu. Několik písmen má oproti základnímu tvaru výrazně jinou podobu v kurzivě. V ukrajinské verzi se to týká následujících grafémů:

Jak je vidět, některé kurzivní podoby se více než základním tvarům pro tutéž hlásku podobají písmenům z latinky, ovšem těm, které slouží k zápisu výslovnosti úplně jiných hlásek…

До побачення!