Pod tímto názvem uvedla Česká televize v loňském roce zdařilý dokumentární film, který byl natočen k 130. výročí narození této mimořádné tvůrčí osobnosti. Ernsta Wiesnera si připomínáme i letos, neboť 15. července uplynulo rovných 50 let od jeho úmrtí. Proč ztracený architekt? Svého času to tak skoro vypadalo, ale k tomu se dostaneme.
Rodák ze slovenských Malacek přišel do Brna se svojí židovskou rodinou jako osmiletý chlapec a s tímto městem pak spojil nejlepší léta svého života. Po maturitě odešel do Vídně, kde po studiích na technice zamířil na Akademii výtvarných umění do Mistrovské školy architektury. Jeho velkým vzorem a později přítelem se stal světoznámý architekt Adolf Loos.
Po první světové válce a krátkém působení ve Vídni se vrátil do Brna a přiřadil se k moderním, zejména funkcionalistickým architektům, díky nimž se Brno stalo dynamicky se rozvíjejícím městem evropského formátu. Ernst Wiesner k tomuto přispěl řadou svých projektů, z nichž vybírám jen ty zásadní: Moravská zemská pojišťovna, banka Union na Beethovenově ulici (v budově dnes sídlí brněnský rozhlas, na domě má Wiesner svou pamětní desku), brněnské krematorium, palác Morava v Divadelní ulici. Na náměstí Svobody realizoval společně s architektem Bohuslavem Fuchsem budovu Moravské banky, dnes sídlo Komerční banky.
Kromě toho Wiesner navrhoval vily, činžovní domy, interiéry. Orientoval se především na bohatou židovskou klientelu, pro niž vytvářel originální stavby plně odpovídající jejím nárokům na luxusní bydlení.
Taková byla vila v Pisárkách, kterou Wiesner v roce 1926 postavil pro Edwarda Münze, ředitele banky Union. Paní Grete Tugendhatová po jejím zhlédnutí dospěla k rozhodnutí, že zamýšlenou výstavbou své rodinné vily pověří právě Ernsta Wiesnera, pokud zatím váhající Ludwig Mies van der Rohe zakázku odmítne. Kdo ví, jakou podobu by asi slavná vila Tugendhat měla ve Wiesnerově podání?
Münzova vila bohužel prošla tolika radikálními zásahy, že dnes prakticky neexistuje. Zachována a v současnosti veřejnosti přístupná je další pisárecká vila, kterou Wiesner navrhl o něco později pro textilního továrníka Alfreda Stiassni a jeho ženu Hermínu. Je nazývána také vládní vilou, neboť v jejích prostorách pobývala řada politických prominentů.
V soukromí byl Ernst Wiesner uzavřený, introvertní člověk, žijící jako starý mládenec stále v rodičovském domě, milující svou samotu a procházky se psem. Patrně na tomto stavu nehodlal nic měnit. Ale nakonec musel, neboť jej k tomu donutily okolnosti. A tak se tento plachý člověk na prahu padesátky odhodlává v březnu 1939 k emigraci, aby se ocitl v Anglii, v zemi, která jej sice přijala, ale jejíž jazyk neovládal.
Zdá se to neuvěřitelné, ale Wiesnerovi se jeho restart podařil. Zcela jistě k tomu přispěl fakt, že za války se stal správcem budov, v nichž sídlila československá exilová vláda, po válce pak pomáhal s jejich obnovou.
Překvapivě se počátkem 40. let oženil. Jeho ženou se stala německá herečka, o níž víme jen to, že se jmenovala Eva Marie. V letech 1947 a 48 se pokusil obnovit svůj život v Brně, ale to již bylo nemožné. Jeho celá rodina byla vyvražděna, dům s ateliérem zničen, židovská klientela zmizela.
Ernst Wiesner se vrací do Anglie a úspěšně vyučuje na vysokých školách – nejdříve v Oxfordu, posléze v Liverpoolu, kde učiní další překvapivý krok, konvertuje ke katolické církvi. Snad k tomu přispělo přátelství s liverpoolským arcibiskupem, snad i vidina nových pracovních příležitostí, kterých se mu pak vskutku dostalo. Mimo jiné vybudoval soubor škol svatého Mikuláše v blízkosti liverpoolské katedrály. V roce 1954 dostal nejvyšší britské vyznamenání – titul Master of Architecture.
V Brně se mezitím kolem jména Ernst Wiesner rozhostilo ticho. Veškeré kontakty byly zpřetrhány, mnozí z jeho přátel se domnívali, že je již mrtev, autorství nejlepšího Wiesnerova díla – brněnského krematoria – bylo připisováno Bohuslavu Fuchsovi. Zapomenutý, ztracený Ernst Wiesner.
Znovu objeven byl v Brně v 60. letech zásluhou architekta Bedřicha Rozehnala. Tehdy obdržel pamětní medaili a čestný doktorát Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykovy univerzity), uvažovalo se o spolupráci brněnské a liverpoolské univerzity. Srpnové události roku 1968 všechny tyto plány zhatily.
Ernst Wiesner zemřel v Liverpoolu 15. července 1971 krátce poté, co požádal svou ženu, aby mu na klavír zahrála část Mozartova Rekviem. A tím vlastně příběh architekta Ernsta Wiesnera končí. Ale jak může skončit, říkáte si zajisté, moji milí čtenáři, vždyť postrádá jakoukoliv souvislost s Boskovicemi a Příběhy z ghetta. A přece tady je!
Svou nejviditelnější stopu zanechal tento významný architekt v Boskovicích v podobě budovy, kterou známe úplně všichni – někteří velmi důvěrně, neboť ji celých dlouhých devět let denně kromě víkendů navštěvovali. Nebudu vás napínat, společně s ing. Adolfem Liebscherem Ernst Wiesner v roce 1937 vyprojektoval návrh základní školy, která se nachází na náměstí 9. května a je známá jako škola Zelená. Kromě toho byl také autorem původního, nakonec nerealizovaného návrhu boskovického evangelického kostela.
A pro naše Příběhy z ghetta je Wiesner rovněž důležitou osobou. V roce 1935 jej oslovil poslední boskovický rabín Isidor Reich a požádal jej o určité úpravy v interiéru boskovické synagogy maior. V publikaci Boskovická synagoga z roku 2016 nalézáme o tomto projektu poměrně stručnou informaci: „Poslední úpravu interiéru synagogy navrhl významný brněnský architekt Arnošt Wiesner při příležitosti instalace elektrického osvětlení v letech 1935/36. Lustry v hlavním sále doplnily reflektory na římse pod klenbou a nástěnná světla na západní galerii. Nově bylo upraveno pódium uprostřed hlavního sálu i stupně k svatostánku. Prostory sálu byly sceleny bílou výmalbou, jen na oblouku severní stěny a nad křížením galerií v severozápadním rohu byly odkryty a obnoveny původní malby.“
V knize Jaroslava Bránského Židé v Boskovicích se ještě dočteme, že stavební práce prováděla boskovická firma stavitele Fabiánka; obnovy hebrejských nápisů se ujal Aron Römer, mladý žid, který přišel do Boskovic z Podkarpatské Rusi, aby se zde připravil na rabínskou dráhu. Ale nakonec se vyučil elektrikářem a emigroval do Palestiny. Roku 1992 navštívil Boskovice a Jaroslavu Bránskému vyprávěl o tehdejších úpravách synagogy, zejména o svém vlastním podílu na obnově hebrejských textů.
P.S. Ernst Wiesner se úzkostlivě vyhýbal jakékoliv publicitě a velmi nerad se fotil. Pro zhotovení brněnské pamětní mince však byla potřebná jeho podobenka, a tak vznikla patrně jediná veřejně známá fotografie Ernsta Wiesnera, kterou jsme použili také my a doplnili tak naši vzpomínku na tohoto významného architekta.
