Když jednoho dne v oněch krásných prvorepublikových časech kupoval Emanuel Gelbkopf, vlastník menší obuvnické dílny v Boskovicích, kůže od dodavatele Karla Abelese, tuze se mu zalíbila jeho dcera Martha. Protože náklonnost byla vzájemná, netrvalo dlouho a byla svatba. V roce 1925 se pak manželům Gelbkopfovým narodil syn Erich, následován po čase synem dalším.
Pro malého obuvníka však dobré časy záhy skončily, Gelbkopf nemohl obstát v tvrdé baťovské konkurenci. A tak rodina Boskovice opouští a zkouší štěstí v Brně.
Nevedlo se ani zde, Gelbkopfovi žili v činžovním domě na Křenové ulici doslova v nuzných proletářských podmínkách. Navzdory nepříznivým okolnostem inteligentní Erich studuje na židovském gymnáziu. Veškeré tužby a sny nadaného chlapce jsou však násilně přervány. Zdá se, že definitivně, když je 2. prosince 1941 celá rodina Gelbkopfova transportem G-614 odvlečena do Terezína.
Zde Erich poznává stejně starou Gertrudu Bleyerovou, která rovněž pocházela z Brna, a které všichni říkají Gerty. A tak navzdory všudypřítomné hrůze, uprostřed strachu a téměř ztracených nadějí, se zrodí láska na celý život. Ale než mohlo dojít k jejímu naplnění, muselo se stát ještě mnoho zlého.
V Terezíně zemřela Erichova maminka a on byl nucen ji společně s tatínkem vlastnoručně pohřbít. Bylo to 7. dubna 1942, v den Erichových sedmnáctin. V budoucnosti pro něj sedmý duben nikdy nebude radostnou oslavou narozenin, ale vždy bolestivou vzpomínkou na nejhroznější chvíle života. Peklo však zdaleka neskončilo – tatínek, mladší bratr Hans i ostatní příbuzní zahynuli v Osvětimi. Erich a Gerty byli rozděleni. Gerty byla převezena do Osvětimi, odtud do Gross-Rosenu, zázračně přežila pochod smrti a osvobození se dočkala v Bergen-Belsenu. Také Erich byl transportován do Osvětimi, unikl pochodu smrti a osvobozen byl v táboře Blechhammer v Horním Slezsku.
Po skončení války začal okamžitě pátrat po Gerty a pomocí Mezinárodního červeného kříže ji objevil ve Švédsku. V říjnu roku 1949 uzavřel Erich s Gerty v Brně sňatek a změnil své příjmení na Rohan.
Válečné útrapy poznamenaly Gerty vleklými zdravotními problémy. Sedm let se léčila s tuberkulózou, dlouho nemohla otěhotnět, dokonce o jedno dítě přišla. Nakonec se manželé vytoužených dětí dočkali. V roce 1954 se narodil syn Hanuš, o čtyři léta později dvě dcery – dvojčata Blanka a Hanka.
Erich vystudoval textilní technologii a pracoval jako výzkumník v oboru barvení textilních vláken, přesně tak, jak to slíbil svému otci v Terezíně. Až do své emigrace pracoval v brněnské Mosilaně, napsal několik odborných publikací.
V roce 1969 Erich Rohan s celou rodinou emigroval do tehdejšího západního Německa. Jako odborník na textil se velmi dobře uplatnil ve Frankfurtu nad Mohanem v koncernu Höchst , kde se podílel na vývoji umělých vláken.
Ani po odchodu do penze nezůstával nečinný. V důchodovém věku studoval třináct let na teologické fakultě frankfurtské univerzity Starý zákon a judaistiku. Jako erudovaný biblista působil v oblasti židovsko-křesťanského dialogu, zejména publicistickou a přednáškovou činností. Několikrát přednášel i v České republice (Ježíš z židovského pohledu, Kumránské svitky, Židovství v archeologických nálezech). Ve čtvrtletníku Dialog Evropa XXI (Brno 1995, č. 4) publikoval Některé sociálně-politické aspekty Hebrejské bible. Křesťansko-židovská společnost ve Frankurtu jej za budování židovsko-křesťanského dialogu vyznamenala, na jeho počest také uděluje hudební cenu, čestné uznání obdržel i od zemského rady Hesenska.
Rohanovi už sice dávno v Brně nežili, přesto zůstali členy Židovské obce Brno a udržovali nepřetržitě kontakt se všemi, kdo je tu měli rádi. V roce 2010 byl Erich Rohan oceněn Pamětní medailí Barucha Jakoba Placzka a Richarda Federa za propagaci brněnské židovské obce a budování vztahů s nežidovskými organizacemi v Německu.
Životní dráha Ericha Rohana se uzavřela 3. prosince 2014 v Kolíně nad Rýnem, pohřben je na židovském hřbitově v Brně. Pro své dnešní vyprávění jsem ponejvíce čerpala z článku paní Heleny Mikešové, který byl publikován v časopise Kachol Velavan v květnu letošního roku. Autorka mi k užití svého textu dala své laskavé svolení a poskytla i souhlas se zveřejněním fotografie ze svého soukromého alba.
Jelikož paní Mikešová patřila k osobním přátelům Ericha Rohana, ráda jí na závěr předávám slovo: „Dá se vůbec několika slovy shrnout život tak skvělého člověka? Byl nejen mimořádně inteligentní, ale i obětavý, empatický, laskavý a vtipný. Bravurně překonával problémy stárnutí – četl, se zájmem sledoval a komentoval dění ve světě, denně jezdil na rotopedu, pravidelně chodil na procházky. Nakonec se musel vyrovnat i se ztrátou ženy, se kterou prožil téměř 70 let. Jeho rodina, nakonec obohacená o mnoho vnoučat, byla pro něj ze všeho nejdůležitější. Jen se vždycky ohradil, když jsem mu řekla, že je hodný. Odpověděl, že hodný znamená hloupý. V tomto jediném se mýlil.“
