Zapálenou svící si z impulzu boskovického muzea připomínáme v neděli 14. a v pondělí 15. března výročí 79 let od transportu židovského obyvatelstva z Boskovic do koncentračních táborů. Zrovna před nedávnem se mi dostala do rukou kniha Viktora Emanuela Frankla „A přesto říct životu ano“, s podtitulem Psycholog prožívá koncentrační tábor. Nad Franklovou hlubokou reflexí vlastních zážitků si člověk klade otázku: Je vůbec možné hledat v této nejtemnější části moderní evropské historie přímé ponaučení a stavět jakékoliv paralely se současností? Sám Frankl se domnívá, že ano.
Led je to ale velmi tenký. Hrůzy koncentračních táborů jsou pro nás nepředstavitelné a neuchopitelné. Viktor Frankl ovšem protestuje proti tomu, že by na základě vězeňských prožitků – sám prošel tábory v Terezíně, Osvětimi a Türkheimu – nemohlo dojít k předání zkušenosti člověka v extrémní situaci, zbaveného svobody a zcela omezeného v možnostech žít takzvaný normální lidský život. Odmítá tedy ono okřídlené Kdo to nezažil, ten to nemůže pochopit. Naopak, snaha o pochopení a sdílení je důležitá. Právě proto Frankl přes svůj odpor k zážitkovému exhibicionismu svou knihu nakonec napsal a vydal.
Pokud tedy přijmeme, že naše současná, pandemií poznamenaná společenská a životní situace sice srovnání s utrpením vězňů koncentračních táborů nesnese, ale přesto je možné jejich zkušenostem naslouchat a přijmout konkrétní ponaučení, mohou k nám Franklovy úvahy právě dnes promlouvat obzvlášť naléhavě. Ano, ani naše situace není snadná – jen u nás aktuálně umírají na covid-19 dvě stovky lidí denně, nemocnice jsou přeplněné, na řadu lidí dopadají ekonomické důsledky, jsme zavření doma; celá pandemická krize přináší spoustu reálného utrpení a také duševních útrap.
Mnoho z nás trpí tím, jak je naše situace vzdálená onomu normálnímu životu a že podléháme nejrůznějším omezením. Takové chvíle podle Frankla přicházejí prakticky v každém životě člověka, byť v různé míře a intenzitě. Proto je důležité je umět přijmout, což však v žádném případě neznamená rezignovat. Právě v těchto omezeních však můžeme zjistit, že lidský život má hlubší smysl, který nespočívá jen v tvůrčích nebo poživačných aspektech existence, kterých jsme se nyní museli vzdát. Tedy pokud máme opravdovou vnitřní svobodu.
Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně. Neboť nemá smysl jen život aktivní, který člověku umožňuje vytvářet hodnoty tvůrčím způsobem; a také nemá smysl jen život, který dává člověku příležitost naplňovat se prožitky krásy, ať v umění nebo v přírodě; svůj smysl má dokonce i život, který sotva poskytuje šanci uskutečňovat své hodnoty tvůrčím nebo zážitkovým způsobem, který ponechává takřka jen onu poslední možnost, jak utvářet svůj život smysluplně, a to ve způsobu, jakým se člověk postaví k vnucenému vnějšímu omezení své existence.
Ano, i naše životy nyní do značné míry určují vnucená omezení. Můžeme a musíme samozřejmě diskutovat o jejich konkrétní podobě, to základní ale zůstává jasné – kvůli šíření viru se významně omezit musíme. Dnes se mnozí odmítači tohoto omezení zaštiťují právě tím, že bojují za svobodu. Toto je však falešné. Ve světle Franklovy zkušenosti vyvstává, že je za tím naopak právě nedostatek svobody vnitřní a spíše sobecká neschopnost vyrovnat se s omezením tvůrčího a zážitkového způsobu života. Jakoby takový život neměl smysl. Život, který se takto omezí, ale smysl může dostat právě tím, jak poctivě se s nutným omezením vypořádá. Vždy totiž – dokonce i v koncentračním táboře – zůstává nejvyšší lidská svoboda: zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj. Tato svoboda a nutnost rozhodovat se zůstává i nám v sebepřísnějším lockdownu.
A na závěr ještě jedna dobrá rada Viktora Emanuela Frankla. Ten popisuje, jak důležité je pro člověka zaměřit se k nějakému budoucímu cíli. Sám se v nejtěžších chvílích utrpení pomocí myšlenkového triku v duchu přenášel do přednáškového sálu a mluvil k zaujatě naslouchajícím posluchačům. Bez této víry v budoucnost by byl ztracen. Patří jaksi k člověku, že může existovat jen pod zorným úhlem nějaké budoucnosti.
Mysleme tedy také na budoucnost. Prožíváme možná zatím nejtěžší chvíli pandemie, navíc jsme unavení jejím dlouhým trváním, světlo na konci je zatím nezřetelné. Zkusme i tak plánovat, do čeho se potom s radostí pustíme.
Zapalme svíci na znamení úcty k životům těch, kteří se do Boskovic nevrátili. A také na znamení toho, že navzdory nepochopitelnosti jejich utrpení a navzdory nepříjemnostem, které prožíváme, chceme dostát jejich odkazu, umět přijmout naši situaci a adekvátně se s ní vyrovnat, uchovat si vnitřní svobodu a přesto říct životu ano.
