Jiří David: Poznámky k filmu Krajina ve stínu

V neděli 7. března proběhne další online debata v rámci cyklu Film a spiritualita, který spoluorganizuje boskovický sbor ČCE a komunitní centrum Prostor. Tématem tentokrát bude jeden z výrazných tuzemských filmových počinů loňského roku – film Krajina ve stínu od režiséra Bohdana Slámy. Následující poznámky nejsou míněny jako kritika či recenze filmu, nýbrž jako pozvánka k jeho zhlédnutí a připojení se k diskuzi. Popřípadě jako vstupní diskuzní impuls.

Krajina ve stínu se vrací k velkému tématu českých poválečných dějin – vysídlování německého obyvatelstva a k aktům hromadného násilí páchaného na Němcích či osobách za Němce považovaných. Činí tak prostřednictvím zpracování konkrétní historické události, jíž byla exekuce 14 osob (12 mužů a 2 žen) v obci Tušť na Vitorazsku dne 24. května 1945. Tato tragédie je však pouze jedním z dějových vrcholů, neboť film zasahuje mnohem širší časové období (1938–1952) a jeho těžiště nespočívá ani tak v prezentaci historické události, jako spíše v analýze lidských charakterů uprostřed dějinného mikroprostoru konkrétní vesnice, kterou během celého filmu takřka vůbec neopustíme. Ačkoli rozhodující dějové impulsy dodávají vnější „velké dějiny“, film se ptá především po jejich dopadech na vesnickou pospolitost a jednotlivé lidské osudy. A snaží se klást otázky mnohem obecnějšího rázu – po povaze lidské identity, spravedlnosti, viny či trestu.

Film se v mnoha detailech až pozoruhodně drží toho, co je o dané události z pramenů známé: například příbuzenské vztahy mezi oběťmi, klíčová role člověka, který byl během nacistické perzekuce vězněn a ztratil manželku židovského původu, dále podíl osoby, jež byla německými orgány rovněž zadržována, ovšem za kriminální delikt, nebo doslovně citovaný text improvizovaného rozsudku. Volba tušťských událostí se jeví jako šťastná také v tom, že se právě na nich ukazuje problematičnost či absurdita národnostně nebo jinak identitárně definovaných kritérií pro selektování obyvatelstva: Vitorazsko patřilo k Dolnímu Rakousku, teprve od r. 1920 se stalo součástí ČSR. Obyvatelé zde byli národnostně nevyhranění, převládala zde česká jména (mezi popravenými bylo pouze jediné německé příjmení) a český jazyk, avšak příbuzenské vazby a životní zájmy měli lidé přirozeně rozprostřeny po obou stranách hranice. Po roce 1938 se převážná část z nich přihlásila k německé státní příslušnosti, film však dobře ukazuje různorodost motivů, které k takovému rozhodnutí mohly vést.

Rozhodujícím momentem směřujícím k tragédii se stal příjezd paramilitárního oddílu (dle dobových dokumentů „partyzánského“), který vedl plk. Vladimír Hobza. Ten do výslechového protokolu roku 1947 uvedl: „Já jakož i členové mé skupiny neznali jsme místní poměry a vysídlili jsme proto z obce pouze ty lidi, které nám tehdejší nár. výbor označil za Němce.“ Hobzův oddíl působil v jihočeském regionu z pověření ministerstva národní obrany a během května a června 1945 vysídlil za hranice do Rakouska 4500–5000 osob. Pokyn k ustavování „revolučních tribunálů“ vydal Hobza na více místech, celkový počet obětí takto nařízených poprav se na Vitorazsku a Dačicku odhaduje na pět desítek.

Tušťské události se svým tragickým charakterem řadí do kontextu tzv. poválečných aktů hromadného násilí. Historiografie pro ně někdy používá též označení „excesy“, které je částečně přejato z pramenů a dobře odráží skutečnost, že se jedná o činy, které se vymykaly jak dobovému právnímu rámci (jenž nepřistupoval k německému obyvatelstvu nijak změkčile), tak i politickému úsilí zaměřenému na co nejrychlejší vysídlení Němců za hranice. Výzkumy teprve v posledních desetiletích odhalují rozměr těchto „excesů“, přičemž u těch nejzávažnějších z nich šel počet obětí do stovek: Horní Moštěnice u Přerova, Chomutov a vůbec nejdrastičtější případ Žatec – Postoloprty, který se svými 763 potvrzenými oběťmi (tento počet ale s největší pravděpodobností není konečný) představuje zřejmě nejtěžší masakr, k němuž na území českých zemí v souvislosti s druhou světovou válkou došlo.

Na těchto událostech především zaráží, s jakou důsledností se nad nimi v naší historické paměti zavřela voda. Kolektivní paměť není totéž co historie, je to fenomén veskrze přítomný a na požadavky přítomnosti odpovídající. Zatímco akty násilí páchané během války na českém obyvatelstvu se staly bezprostředně po jejím skončení součástí českého národního příběhu a nástrojem pro identitární či politické potvrzování toho, kdo jsme „my“, perzekuce německého obyvatelstva byla v souvislosti s tímtéž sebeujišťovacím procesem odsouzena k zapomenutí. Stojí za povšimnutí, jak hluboko pod kůží máme díky školnímu vzdělání či paměťovým institucím tragické vyhlazení Lidic, a jak málo toho dosud víme o Žatci, Moštěnicích nebo Tušti, případně o událostech z vlastního regionu. Z odkrývání historie a napravování naší paměti by se ale neměla stát soutěž o to, která strana více trpěla. Chceme-li se dobrat k podstatě toho, k čemu v polovině roku 1945 v českých zemích docházelo, je třeba se zbavit perspektivy poměřování obětí s využitím stejných dělítek, jaké přivedly oběti na popraviště. Máme-li přijmout nějakou „etiku paměti“, měla by vycházet z univerzality lidské tragédie.

Myslím, že film Krajina ve stínu si je těchto úskalí dobře vědom a že k navracení paměti přistupuje s citem pro vícevrstevnatost událostí a různorodou perspektivou, kterou pohlíží na jednání postav. Přesto si však kladu otázku, jestli je mikrodrama nabité emocemi pro daný účel tím správným formátem. Příliš snadno nám umožňuje identifikovat se s nespravedlivě postiženými a stavět se na jejich stranu nebo naopak pohoršovat se nad jednáním osob pokřivených či selhávajících. Soucit s matkou nucenou opakovaně opustit svůj statek vede k morálnímu sebeuspokojení, které ale může být falešné. Cožpak by to nefungovalo stejně, kdyby se jednalo o jakýkoli jiný příběh? Nebylo by lepší k traumatizující minulosti přistupovat po brechtovsku s větší estetickou distancí a rekonstruovat minulost tak, aby bylo zřejmé, že se jedná skutečně jen o rekonstrukci, která realitu nikdy v úplnosti neobsáhne, a u níž je naopak jasnější, z jakého stanoviska je k ní přistupováno?

A už vysloveně jako diskuzní výkop si dovoluji připomenout křesťanské motivy, které se tímto snímkem prolínají. Film uvozuje scéna církevního rituálu, při němž shromážděná obec zažívá poslední okamžiky vzájemné jednoty, nad níž se klene univerzální liturgický jazyk. Rychlý rozpad této jednoty jakoby atomizovalo a tím zřejmě i zpochybnilo křesťanské nastavení jednotlivých postav – do tohoto okruhu spadá i paradoxní (a zřejmě autentický) výkřik jedné z obětí ve chvíli krátce před smrtí. A přesto je to znovu křesťanský motiv, který restituuje ztracenou jednotu. Reprezentuje ji luterská píseň Ó hlavo plná trýzně, jíž se celý film uzavírá. Tentokrát se však jedná o jednotu v utrpení, jednotu jdoucí na dřeň lidské existence.

další názory a komentáře