Jiří David: Co očekávat od nové knihovny?

Boskovice stojí v současné době před důležitým rozhodnutím, zda se pustit do významné investiční akce, kterou je stavba nové knihovny. Projekt je v pokročilé fázi přípravy a podle předběžných odhadů by jeho cena měla přesáhnout 100 milionů korun. Vzhledem k závažnosti tohoto kroku není, myslím, od věci vrátit se znovu na úplný začátek a říct si, co za vynaložené prostředky město a region získají, co lze očekávat a hlavně, jestli se to celé vlastně vyplatí.

foto: Fránek Architects

Hned na úvod však musím předeslat, že se v následujícím textu nehodlám nijak zabývat konkrétním boskovickým projektem, jde mi mnohem spíše o postižení obecných principů a trendů vycházejících z proměnlivé role knihoven uprostřed měnícího se světa. Samozřejmě tím riskuji, že se budu pouze lámat do otevřených dveří a přesvědčovat přesvědčené, věřím však, že někdy je dobré připomenout si i uprostřed rozdělané práce, k čemu je to celé vlastně dobré.

Minulost a budoucnost knihovnictví

Abychom dokázali postihnout proměnlivou roli knihoven, musíme se krátce vrátit do minulosti. Hustá síť tuzemských veřejných knihoven je dědictvím pozdního 19. století, kdy na spolkové či obecní bázi vznikaly živelně lidové knihovny, které představovaly jeden z mnoha projevů rodící se občanské společnosti. V roce 1910 v českých zemích působilo již 4451 knihoven zřizovaných obcemi, a to bez jakéhokoli zákonného podkladu, čistě na bázi dobrovolnosti. Zákonná úprava knihovnictví se objevila až se vznikem první československé republiky. První knihovnický zákon byl podepsán roku 1919 a stanovil obcím povinnost zřizovat veřejnou knihovnu a pamatovat na ni minimální částkou v rozpočtu, odvozenou podle počtu obyvatel. Knihovny měly plnit obecně kultivační roli – stávaly se garantem přístupu širokých vrstev obyvatel k literatuře vzdělávací i zábavné a prostřednictvím distribuce periodik fungovaly také jako důležitý zdroj informací. Teprve později tuto informační roli od knihoven převzal rozhlas a ještě později televize. Takto definované tradiční role si knihovny ponechaly v zásadě i po celou druhou polovinu 20. století (v čase komunistického režimu můžeme uvažovat ještě o funkci ideologické, ale to nechme stranou). V 90. letech se pak knihovny na čas staly také významným místem pro přístup obyvatel k internetu, s rozvojem připojení domácností ustoupila tato role opět do pozadí a dá se očekávat, že bude do budoucna dále slábnout. K zásadní změně v koncepci veřejných knihoven došlo v roce 2001 v souvislosti s vydáním nového knihovního zákona. Zřizovat knihovnu a vynakládat na ni část rozpočtu přestala být pro obce povinnost, obavy z masivního zániku knihoven se však nenaplnily, zdá se, že obce nadále vnímají jejich potřebnost.

Na prahu třetí dekády 21. století je však třeba položit si otázku, co od knihoven do budoucna očekávat. Nastupuje generace, která má díky rozvoji digitálních technologií přístup k medialitě radikálně odlišný od generace svých rodičů a tento trend se bude do budoucna spíše urychlovat. Knihovny by tyto změny měly vzít v potaz a umět na ně adekvátně reagovat. Je nepochybné, že nadále budou vycházet z toho, co umějí nejlépe a co je ostatně jejich bazální funkcí, tedy půjčování publikací a garance přístupu široké veřejnosti k literatuře. Záměrně píšu „publikace“, nikoli „knihy“, neboť vedle tištěné produkce se může stále více jednat i o produkci digitální. Aktuální trend ve využívání jednoho z možných digitálních zdrojů, totiž e-knih, je možno vyčíst z výzkumu provedeného Městskou knihovnou v Praze v roce 2019. Stejná knihovna však upozorňuje, že v březnu 2020 vzrostlo využívání e-knihovny skokově o 400 %. Je tak téměř jisté, že digitální zdroje sice nikdy plně nenahradí klasické knihy, vždy už ale budou jejich důležitým doplňkem. Jedna z rolí současné knihovny tak spočívá v propojování digitálního a „tištěného“ světa, respektive ve spolehlivé navigaci jak ve světě klasických knih, tak i elektronických zdrojů. Ačkoli se budou knihovny ocitat ve stále silnější konkurenci jiných informačních zdrojů („vše je na internetu“), svou nezastupitelnost si mohou udržet coby poskytovatelky spolehlivých informací s garancí kritické práce se zdroji.

Zprostředkovávání různorodé literatury a informačních zdrojů pak implikuje další důležitou funkci knihoven, a sice podporu neformálního vzdělávání. To je sice role víceméně tradiční, avšak progresivně uvažující pedagogové se shodují v názoru, že důležitost právě neformálního vzdělávání do budoucna významně poroste a spolu s tím přirozeně poroste i význam takových institucí, které dokážou být pro tento typ učení efektivní oporou. A ačkoli to není jejich primární (respektive na první pohled viditelná) funkce, mohou knihovny díky své nízkoprahovosti působit (a už nyní působí) jako důležitý pomocný nástroj pro uskutečňování dalších nesmírně významných politik, jako je například překonávání sociálních rozdílů a prevence sociálního vyloučení.

V posledních letech se stále více hovoří o tom, že by knihovny měly přijmout roli kulturního a komunitního centra. U tohoto bodu se zastavme podrobněji. Co to vlastně znamená a proč by tuto roli měla plnit knihovna? Vezměme si na pomoc sociologický koncept „třetího místa“, s nímž na sklonku 80. let minulého století přišel americký urbánní sociolog Ray Oldenburg. Ten ve své knize The Good Third Place nastínil tezi, že pro svůj plnohodnotný život potřebuje moderní člověk trojí prostor – primární prostor domova, sekundární prostor pracoviště (v němž často tráví nejvíce času) a poté tzv. třetí místo, v němž může realizovat své individuální potřeby, ať už se jedná o potřeby socializační, vzdělávací, kulturní či relaxační (jednoduše, ale přiléhavě je tento koncept vysvětlen zde). Mezi charakteristiky třetích míst patří neutralita (politická, „statusová“ apod.), nízkoprahovost, dostupnost či přívětivost. Ačkoli se koncept třetích míst s rozvojem moderní společnosti mění, jejich potřeba se nijak nezmenšuje. Třetím prostorem se může stát kavárna, nákupní centrum nebo posilovna, avšak měla-li být třetí místa zahrnuta do urbanistických plánů, od počátku se v této souvislosti uvažovalo právě o knihovnách. Ty představují takřka ideální třetí místa právě pro svou otevřenost a různorodost aktivit, které je možné v jejich prostorách provozovat, a to nejen individuálně, ale i v součinnosti s dalšími lidmi. V čase digitálních technologií tak roste význam knihovny nikoli nejen jako tradičního vzdělávacího a kulturního centra, ale právě jako místa k fyzickému setkávání lidí, které je pro zdravý rozvoj společnosti nesmírně důležité, a jako infrastruktury pro jejich nejrůznější aktivity. Jak dosvědčují průzkumy, moderní knihovny vycházejí tomuto trendu vstříc. Viz například britskou studii z roku 2016, jejíž autor prošel několik světových knihoven, všímá si jejich designu a pokouší se stanovit obecné zásady, jimiž by se tvůrce nových knihoven měl řídit. Knihovny přitom popisuje jako místa pro setkávání, učení a čtení. Nikoli náhodou v tomto pořadí. O tom, že komunitní aktivity jsou blízké i českým knihovnám, se lze přesvědčit prostřednictvím užitečného projektu Lokálka, který tyto aktivity systematicky monitoruje.

Je zřejmé, že naznačený vývoj knihovnictví klade dosud nepoznané nároky na prostory, jejich technické vybavení a vhodný design, propojený s celkovým designem služeb. A co je neméně důležité – rostou nároky personální. Moderní knihovník či knihovnice by v souladu s řečeným měli být současně pedagogy, sociálními pracovníky, organizátory a odborníky v digitálním světě. To se neobejde bez kvalifikace, průběžného vzdělávání a adekvátního (!) ohodnocení. Ano, působí to prozatím poněkud utopicky, ale kde je vůle, tam je cesta.

Jak poznat dobrou knihovnu?

Zanechme však vizionářství, vraťme se do ČR v roce 2020 a položme si otázku, jestli je možné nastavit obecná kritéria, s jejichž pomocí bychom mohli poznat dobrou knihovnu současnosti. Návodná otázka vede ke kladné odpovědi – ano, tato kritéria již několik let existují, vytvořila je Mezinárodní federace knihovnických asociací a institucí (IFLA) a do české reality je převedla v minulém roce Národní knihovna ČR ve spolupráci s ministerstvem kultury. Vznikl tak materiál Standard pro dobrou knihovnu, který má status metodického pokynu MK ČR a slouží k definování standardu knihovnických služeb pro veřejné knihovny zřizované obcemi na území ČR. Vzhledem k neexistenci povinnosti obcí knihovny zřizovat má tento materiál charakter doporučení a podkladu pro zpětné hodnocení. Standardy jsou sledovány v několika samostatných kapitolách a odstupňovány podle velikosti obce. Mezi nejdůležitější a zároveň snadno sledovatelná kritéria lze zahrnout provozní dobu knihovny, rozsah knihovního fondu a finance poskytované zřizovatelem na jeho obnovu, plocha knihovny pro uživatele (přičemž se počítají pouze ty plochy, které slouží účelu knihovny – nikoli tedy schodiště, šatny či sociální zařízení), počet studijních míst, dostupnost internetu, počet pracovníků a jejich průběžné vzdělávání, a last but not least – počet vzdělávacích, kulturních a komunitních akcí uspořádaných knihovnou.

A jak víte, že se to celé vyplatí?

Vize, standardy – to je všechno moc hezké, ale každého odpovědného obecního představitele napadne jako první věc něco docela jiného: kdo to všechno zaplatí a vyplatí se to vůbec ve srovnání s jinými neméně důležitými výdaji obce? Jak mám jako starosta vědět, že se každoroční dotace na provoz knihovny vrátí v podobě dostatečně hodnotné veřejné služby? Proč bych měl upřednostnit knihovnu před chodníkem nebo Husími slavnostmi? Na politika, který se takto ptá, se nesmíme dívat úkosem jako na nekulturního barbara. Ptá se totiž správně a my mu musíme být schopni dát na jeho otázky konzistentní odpověď.

Klíčovou otázkou, která visí ve vzduchu, ale je, jak finančně ohodnotit veřejnou službu nebo chcete-li veřejné blaho poskytované knihovnami? Odpověď na ni hledal v roce 2013 rozsáhlý výzkum, na němž se podílela Městská knihovna v Praze, Ekonomicko-správní fakulta Univerzity Pardubice a Ekonomická fakulta Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici. Výstupem je vypracování podrobné metodiky, s jejíž pomocí si každá obecní knihovna může spočítat svou návratnost v podobě čísla ROI (Return on Investment), což je standardní ekonomicko evaluační nástroj. Jelikož se však jedná o poměrně náročný proces, zastavíme se pouze u dvou dílčích, avšak dobře použitelných kritérií. Citovaný průzkum se snažil prostřednictvím dotazování u uživatelů knihoven zjistit, jaká je tržní hodnota poskytované veřejné služby. Průzkum byl prováděn v Praze a později pro kontrolu ve třech okresních městech – Táboře, Uherském Hradišti a Kutné Hoře, celkem se jej zúčastnilo 8244 respondentů. Jeden z dotazů, který obdrželi, zněl přibližně takto: Ušetřila vám návštěva knihovny peníze? A pokud ano, kolik to podle vašeho odhadu bylo? Odpověď byla většinově kladná a odhady ušetřených financí se až překvapivě shodovaly – 742 korun v Praze a 745 korun ve zmíněných třech městech. Tím jsme získali první hmatatelné kritérium – zdálo by se, že nyní můžeme vynásobit počet návštěv knihovny (což je standardní statistický údaj) číslem 742 a zjistíme, nakolik se knihovna vyplatila coby místo, které lidé navštěvují. Tato částka ale bývá zpravidla velmi vysoká, a tak, i když byla hodnota 742 korun zjištěna reprezentativním průzkumem, vzniká pochybnost, jestli každá návštěva školního dítěte, které si do knihovny přišlo udělat úkoly, má skutečně tuto hodnotu.

Musí se na to tedy jít jinak. Autoři výzkumu zvolili metodu WTP (Willingness to Pay), která zjišťuje ochotu lidí platit za adekvátní náhradu, pokud by určitá jimi využívaná služba přestala existovat. Představte si, že přestala existovat knihovna – kolik peněz byste byli ochotni zaplatit za měsíční absenční výpůjčku, například u antikvariátníka? Hodnota, která byla průzkumem v uvedených čtyřech městech zjištěna, je 66,45 korun. Jedná se přitom o absenční výpůjčku u soukromého subjektu, ochota připlácet si za výpůjčku u veřejné instituce byla pochopitelně výrazně nižší (okolo 16 korun). Lze se tedy domnívat, že se jedná důvěryhodnou tržní hodnotu jedné realizované absenční výpůjčky. Znalost této hodnoty pak již lze poměrně snadno aplikovat na konkrétní podmínky.

A rovnou to zkusme. V roce 2018 dosáhly výdaje boskovické knihovny 3 807 552,81 korun; v této částce by měly být zahrnuty veškeré náklady, tedy platy, obnova fondu, energie a podobně. Z největší části byla na tyto výdaje použita dotace města ve výši 3 625 000 korun, zbytek pokryl vlastní příjem knihovny. Jelikož se ale knihovna nezabývá pouze absenčním půjčováním knih, jakkoliv je to činnost dominantní, počítejme ve shodě s metodikou použitou ve výzkumu pouze s 0,7 násobkem celkových výdajů, tedy 2 665 287 korun. Za stejný rok boskovická knihovna realizovala podle veřejně dostupné statistiky 57 127 absenčních výpůjček. Prostým vynásobením dojdeme k závěru, že hodnota této veřejné služby dosáhla částky 3 796 089,15 korun. Chceme-li zjistit návratnost služby, vydělíme její hodnotu celkovými náklady, které jsme na její realizaci použili, a dojdeme k návratnosti 142 %. Dokonce i prostým srovnáním tržní hodnoty absenčních výpůjček s vynaloženou dotací města se lze snadno dobrat k závěru, že i kdyby boskovická knihovna nedělala nic jiného než půjčování knih domů, jednalo by se o instituci ziskovou. Či přesněji řečeno o instituci, která vytváří veřejné blaho v hodnotě převyšující investici, kterou do ní zřizovatel každoročně vkládá.

Další úvaha se pak může ptát, čím je tento „hospodářský výsledek“ způsoben a jestli jej náhodou nedotují knihovnice svými nízkými platy, ale to si necháme na jindy.

další názory a komentáře