Smutná zpráva zastihla minulý týden nejen fanoušky letovických jazzových koncertů – zemřel Miloš Winkler, řečený Jazzový dědek. Vzpomínku na něj pro Ohlasy napsala Ivana Královcová, zástupkyně mladší generace posluchačů, kterým v Letovicích Miloš Winkler zařídil výjimečné koncertní jazzové vzdělání.
Minulé pondělí nás navždy opustila ústřední postava jazzového dění nejen na Blanensku, pan Miloš Winkler. Poslední rozloučení se konalo v sobotu v Letovicích, kde se aktivně zapojoval do kulturního života prostřednictvím pořádání jazzových koncertů. Je to obrovská ztráta pro celé město, které svými aktivitami ve spojení s vytříbeným hudebním citem a kouzlem své osobnosti navždy zanesl do pomyslné mapy české jazzové scény.
Miloš Winkler se narodil roku 1939 v Letovicích, kde strávil celý svůj život. Právě zde se zrodila jeho láska k jazzu, a to velmi šťastnou náhodou v jedné z prodejen, kde uslyšel hrát jazzovou desku. V průběhu vojenské služby se seznámil se slovenským hudebníkem, který jej do světa jazzu zasvětil podrobněji. Jelikož sám na žádný hudební nástroj hrát neuměl, věnoval se této hudbě z pozice posluchače a organizátora vystoupení a festivalů. Mezi lety 1970 až 1985 pracoval jako poradce v tiskovém středisku v rámci International Jazz Festival Praha, od roku 1982 spolupořádal legendární Blanenské jazzové dny. V rámci Blanenských jazzových dní se mohli návštěvníci setkat se špičkami tehdejšího československého jazzu, od Orchestru Gustava Broma přes Petera Lipu, Emila Viklického až po Laca Decziho.
Od konce 90. let zaměřil své aktivity do Letovic, kde pořádal jazzové koncerty ve spolupráci se ZUŠ a MKS Letovice. Tyto koncerty se konají zhruba třikrát až pětkrát do roka, mezi vystupujícími se objevují různé osobnosti napříč celou českou jazzovou scénou, od již etablovaných po teprve začínající umělce, hledající své místo. Právě díky citu pana Winklera a jeho nesmírně hluboké znalosti hudební scény se podařilo do Letovic dostat umělce, kteří by v tomto malém městě pravděpodobně nikdy nezahráli. Byli to například: americký jazzový klavírista Dan Tepfer, držitel ceny Grammy, klavírista a varhaník Ondřej Pivec či legendární dánský bubeník Alex Riel.
Miloš Winkler, přezdívaný též „jazzový dědek“, ovšem nebyl jen zdatným organizátorem, byla to hlavně inspirativní osoba, která svou sečtělostí, inteligencí, kulturním přehledem a dobrosrdečností dokázala stmelit českou jazzovou scénu a vytvořit v Letovicích komunitu milovníků této hudby. Se všemi hudebníky navázal osobní kontakt, který často přerostl v opravdové přátelství; důkazem mohou být zejména opakující se vystoupení hudebníků či pochvalné zmínky o atmosféře vystoupení v různých médiích. Specifická domácí atmosféra koncertů vždy byla základní esencí. Této atmosféře napomáhala i výše zmíněná komunita posluchačů, kteří po koncertech neodcházeli hned domů, nýbrž zůstali v sále a dále s hudebníky aktivně diskutovali, případně si i zajamovali. Nesmíme zapomenout zmínit i jeho syna Erika Winklera, který se celou dobu aktivně podílel na výběru interpretů i na průběhu samotných akcí a v posledních letech postupně převzal roli organizátora koncertů. Díky společnému úsilí se úspěšně etablovaly jazzové večery i v rámci letovického festivalu 3+1. Nemusíme tedy zoufat, že by s odchodem pana Miloše Winklera jazzový život v Letovicích ochabl či zcela zmizel, osobně doufám v pravý opak.
Pan Winkler měl celý svůj bohatý život blízko ke kultuře a umění, osobně se znal s Janem Skácelem, přátelil se i s dalším předním spisovatelem Ludvíkem Kunderou. V hudbě se nebránil modernějším a progresivnějším žánrům a autorům či uskupením, mezi jeho oblíbence patřili Arvo Pärt, John Coltrane či Keith Jarrett. Vyznal se i ve výtvarném umění, v rámci Blanenských jazzových dnů zorganizoval výstavu Milana Knížáka. Mně osobně vyprávěl o své náklonnosti ke švédskému filmařovi Ingmaru Bergmanovi, o kterém jsme spolu vedli velmi krásnou diskuzi, na kterou budu navždy s láskou vzpomínat.
Závěrem bych chtěla pana Winklera pozdravit tam nahoru a poděkovat mu za všechny ty neskutečné zážitky, které jsem mohla prožít, za inspiraci a živou demonstraci toho, že nic není nemožné, a v neposlední řadě i prohloubení zájmu a znalostí o jazzu, který se stal i mou velkou celoživotní vášní. Ještě jednou moc děkuji, budete nám všem velmi chybět…
