Tomáš Znamenáček: Fotografie, které z něj čas od času někdo ostříhá

Součástí oslavy Pět let Ohlasů je také výstava fotografií Tomáše Znamenáčka, který kromě mnoha dalších funkcí zastává v našich novinách i úlohu kmenového fotografa. Výstava představuje téma, ke kterému si od žurnalistiky odjíždí spíše čistit hlavu – hory. Probíhá od soboty 8. února v kulturním a komunitním centru Prostor a u její příležitosti vznikl i tento text poodhalující Tomášovu cestu k fotografiím.

Großvenediger, Vysoké TauryGroßvenediger, Vysoké Taury   foto: Tomáš Znamenáček

Tomáš Znamenáček (1981) se narodil v melancholické krajině Prahy 1, kde v raném mládí chodil s dědečkem potajmu tisknout bílé troubicí tlačítko elektrických dopravních ještěrek na blízkém vlakovém nádraží Praha střed. Měkký chod bílého tlačítka následovaný krátkým zatroubením a útěkem v něm zůstal jako definující vzpomínka dětství; od té doby miluje všechny fyzické ovládací prvky: tlačítka, páčky, mikrospínače, čudlíky, přepínače, enkodéry, joysticky, kroužky, pojistky, šoupadla, atd.

Nejvyšší koncentraci těchto prvků se mu podařilo objevit u modulárních syntezátorů, ve kterých následně veden nezvladatelnými impulzy utopil peníze, za něž by si za šťastnějších okolností mohl koupit menší jachtu. Bohužel se ukázalo, že od vlastníka syntezátorů okolí očekává produkci hudby, a tak byl neurvalým tlakem společnosti přinucen tuto svou kolekci čudlíků zase prodat.

Delší trvání má jeho mánie u japonských fotoaparátů značky Fujifilm, kde ke své nezměrné radosti objevil kromě clonového kroužku s hladkým a přesto klikajícím chodem několik kombinovaných otočných voličů s centrální pojistkou. Ani zde jej ovšem společnost nenechala v klidu spočinout, trvajíc na tom, že každý vlastník fotoaparátu je zároveň fotografem – přestože tragická hloubka tohoto omylu je různými vlastníky fotoaparátů ukazována denně.

Podoben šlechtěným ovcím, které dávají vlnu, aniž by o ni nějak zvlášť stály, tedy dál spokojeně kroutí voliči na svém aparátu, kochá se kultivovaným zvukem mechanické závěrky a smířil se s tím, že vedlejším produktem jeho skutečné vášně se staly i fotografie, které z něj čas od času někdo ostříhá. Stále se cítí být spíše vlastníkem fotoaparátu než fotografem, což lidé v jeho okolí mylně považují za falešnou skromnost a toto nedorozumění vystupňovali až do jeho první fotografické výstavy.

Zde se ukazuje, že jediným dlouhodobějším fotografickým tématem autora jsou hory – snad ve vzpomínce na nádraží Praha střed a touze mačkat projednou ono prapůvodní tlačítko v samotě a nikoliv uprostřed davu cestujících. Vystavené fotografie byly pořízeny v posledních několika letech v rakouských Alpách, Vysokých a Nízkých Taurách a pohoří Hochschwab. Ze všech tváří hor autor nakonec vybral jediné opravdové téma horské fotografie – úžas nad měřítkem, které jej dalece překračuje, pokoru, důvěru a zároveň vědomí, že do lásky se chodí tak jako na vojnu a nic nám nezaručí, jestli se vrátíme. A když, tak jestli celí. (Jan Skácel promine.)

další názory a komentáře