Tomáš Trumpeš: Listopad 2019. Budeme jednou dál?

U příležitosti 30. výročí od událostí 17. listopadu 89 a následné Sametové revoluce je mimo jiné dobré si připomenout, že dějiny nelze zastavit. Vedle historického přemítání, respektive možná právě na jeho základě je dobré si položit otázku, jestli i my dnes věříme v to, že „jednou budem dál“.

Manifestace v rámci generální stávky v pondělí 27. listopaduManifestace v rámci generální stávky v pondělí 27. listopadu   foto: archiv města Boskovice

Někdo by rád společnost zakonzervoval v nějakém konkrétním okamžiku, někdo se nostalgicky ohlíží po minulosti a chtěl by se někam vracet. Ani jedno ale není možné. V tom se mýlí jak nostalgici po totalitním režimu, tak nostalgici po devadesátých letech. Na připomínání událostí Sametové revoluce mi přijde pro dnešek nejinspirativnější hlavně ta vlna vnitřního odhodlání posunout se dopředu, která z dobových záběrů sálá. Havlovská naděje je spojená s pohybem dopředu, s budoucností. Jinak to přece ani není možné.

Snad by připomínání této historické události mohlo posloužit české společnosti jako dobrý moment, aby si uvědomila, že bychom u připomínání historické události neměli zůstat, ale z toho, čemu se říká étos Listopadu 89 si vzít taky něco pro současnost a pro přemýšlení o budoucnosti. Tedy nejen pro přemýšlení, ale hlavně pro konkrétní kroky, kterými se ji snažíme připravovat a utvářet.

V debatě o listopadovém výročí jako by se rozhořel v naší rozdělené společnosti další rozjitřený spor. Na jedné straně ti, kteří chtějí slavit, ale nechtějí kriticky bilancovat, naopak jakoukoli kritiku polistopadového vývoje vnímají jako útok na listopadové hodnoty. A proti nim ti, které neochota elit vnímat a reflektovat jejich upozorňování na negativní aspekty posledních třiceti let vede k trpkým prohlášením, že 17. listopadu není co slavit.

Slepota ani hořkost ale nejsou cesty, které by někam vedly. Kéž bychom se raději shodli na tom, že rozhodně je co slavit a že jsou to právě ideály Sametové revoluce, které nám mohou poskytnout dobrý základ pro kritickou reflexi uplynulých třiceti let a zároveň nám pomoci nastavit dobrý kurz do let příštích. Přesně v duchu Listopadu 89 nám k tomu možná mají nejvíc co říct ti, kteří u něj nebyli – dnešní studenti a vůbec mladí lidé. O jejich budoucnost se teď totiž hraje. Co jim připadá z revolučního odkazu přínosné? Za co oni jsou ochotní demonstrovat a demonstrují? V čem si přejí, abychom jednou byli dál? Mají v sobě tuhle naději?

Listopad 89 bychom neměli slavit tím, že se budeme snažit mladé lidi o jeho odkazu poučit, ale tím, že se jim pokusíme víc naslouchat. Nejsou to totiž děti. Je naopak dětinské si nepřiznat, že i dnešní společnost prochází mnoha změnami, které lze označit za revoluční. Jen se ta revoluce odehrává trochu jiným způsobem. Tak jen doufejme, že bude ve výsledku také Sametová.

další názory a komentáře