Beseda s Pavlem Kosatíkem o Václavu Havlovi

U příležitosti 30. výročí Listopadu 89 pořádá Muzeum regionu Boskovicka v kulturním a komunitním centru Prostor sérii besed. Hostem první z nich byl spisovatel Pavel Kosatík, který v úvodu odpovídal na otázky muzejního historika Petra Vítámváse. Hlavním tématem debaty byla osobnost prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Záznam rozhovoru zde přinášíme.

Pavel Kosatík mluvil o tom, jestli byl Václav Havel přirozeným a samozřejmým lídrem revoluce, jak probíhalo převzetí moci, jaké byly Havlovy předrevoluční politické ideje a představy a do jaké míry ovlivnily jeho již prezidentské působení v nových politických poměrech. Rozhovor se stočil i k paralelám mezi Václavem Havlem a T. G. Masarykem a k Havlovým následovníkům.

Po úvodním rozhovoru následovala ještě živá beseda s návštěvníky setkání v Prostoru. Zde Pavel Kosatík také odpovídal na dotaz, v čem vidí hlavní pozitiva Havlova odkazu a vyjádřil se takto: „Bojím se, že to bude znít banálně, ale on mně byl ztělesněním toho, že život je hezkej. Před besedou jsem tady pil kafe a říkal si: Co to ta revoluce vlastně byla? Vždyť ona to z jakéhosi hlediska byla vlastně zábava – a teď mě neberte za slovo, myslím to jako metaforu toho, jak žít život. Dnes jsme obklopeni nejrůznějšími druhy přísnosti, pořád nám říkají: tohle se musí a podobně. Jasně že disciplína musí v životě být, to většina z nás ví, ale přísnost a disciplína, to jsou ještě trochu jiné věci. Pořád vám chtějí něco zakazovat, většinou proto, aby z toho něco měli. Havel jako by vám nabízel možnosti. Ale nebyly to možnosti bez odpovědnosti, vždyť on sám byl ztělesněním toho, že za všechno se platí. Kdo se chvilku zabýval jeho biografií tak ví, že on si sakra něco zaplatil. Ale mělo to smysl; tím, že trpěl, něčeho dosáhl. Naše životy nejsou všechny stejné, Havlův život se nedá napodobit, ale kdo o tom chvilku přemýšlí, pochopí tu obrovskou metaforickou sílu, kterou jeho život nabízí. Když si do sebe ty svobody, neoddělitelně spojené s pocitem odpovědnosti, pustím, chovám se jinak a prožiju úplně jiný život než člověk, který pořád jenom čeká, kdo mu co dá a vyřeší to za něj. Havel nám nabídl svět, ve kterém nejsem nucen jako za komunistů delegovat svou odpovědnost na někoho jiného, kdo mi něco slibuje a většinou to nesplní, ale kde to nesu já sám.“

Na samotný závěr setkání položil Petr Vítámvás otázku, co by se mělo z étosu roku 89 především uchovat a oč by se mělo víc usilovat. Pavel Kosatík odpověděl takto: „O tom tady mluvíme celou dobu – abychom si tu demokracii nenechali vyrazit z ruky. Protože pak se to hodně těžko vybojovává. Teď ji máme. Všelijak složitou a zamotanou, ale pořád ji máme. Pořád ty možnosti tady jsou.“

A pokračoval ve vztahu k dnešní situaci ve společnosti: „Chodím na demonstrace a nejsem nějaký euforický, na to už nemám věk, ale když jsem byl v červnu na Letné, tak jsem tam cítil sílu. Ve společnosti ty pozitivní síly prostě jsou, nejsme odsouzeni k nějakému fatálnímu vývoji. Musíme jenom být při smyslech, být koncentrovaní a nepředstavovat si, že to někdo vyřeší za nás. Nedůvěřovat každému, kdo to tvrdí. Já jsem třeba byl na demonstraci 17. listopadu 1989 a ten večer jsem psal mamince dopis a vyhodnotil jsem to naprosto pesimisticky. Roztrhali mně občanku, měl jsem jelita a říkal jsem si, že to je konec, že to jsou takové bestie… Z toho plyne, že největší tma – ale to víme – je před úsvitem.“

další rozhovory