Tomáš Znamenáček: Střet zájmů oblečený neoblečený

Velký zájem čtenářů vzbudil před dvěma týdny náš článek o dvou problémových městských zakázkách, které připravovala firma spojená s místní ČSSD. V obou případech ministerstvo pro místní rozvoj našlo chyby v zadávací dokumentaci pro výběrové řízení. Co to přesně znamená?

Kdykoliv město potřebuje služby nebo zboží za větší peníze, nemůže je na rozdíl od soukromých osob prostě koupit od prvního dodavatele, který se namane. Abychom omezili příležitost ke korupci a dali férovou příležitost všem dodavatelům, musí město zakázku vysoutěžit: Popíše, o co má zájem, dodavatelé nabídnou, kolik by si za takovou zakázku účtovali, a město z nich vybere toho nejvýhodnějšího.

Jak správně tušíte, tento zdánlivě jednoduchý systém má řadu háčků. Jedním z tradičních je soutěž na nejnižší cenu – zatímco jen málokterý soukromník by považoval za moudré vybírat stavební firmu na rodinný dům čistě na základě ceny, u veřejných zakázek to dříve byla dokonce jediná zákonná možnost a cena často zůstává rozhodujícím kritériem dodnes. Pokud město kupuje dejme tomu dlažební kostky, jejichž kvalita se u různých dodavatelů nebude výrazně lišit, není výběr podle ceny nutně špatný. Kvalita jiných zakázek, zejména služeb, se ovšem může lišit drasticky.

Dodavatelé se soutěžení na nejnižší cenu velmi dobře přizpůsobili a často se stává, že soutěž vyhrají nabídnutím nerealisticky nízké ceny, aby se pak pokusili zahojit například vícepracemi nebo šizením materiálů a postupů na stavbách. Jindy se soutěže zúčastní pouze jeden skutečný zájemce, který s sebou přivede předem domluvené „křoví“ – několik spřátelených firem, které nabídnou vyšší cenu a vytvoří zdání regulérní soutěže. Se zakázkou ve skutečnosti nepočítají, dělají pouze kompars a na další zakázce jim výherce službu oplatí. Je pochopitelné, že takto vysoutěžená cena není pro město obvykle výhrou.

Aktuální verze zákona o veřejných zakázkách už umožňuje v soutěži zohlednit i kvalitu, ale tento pokrok s sebou jako obvykle kromě pozitiv přináší i nové problémy. Soukromník má opět jednodušší situaci, kvalitu může posoudit na základě doporučení nebo horoskopu – utrácí vlastní peníze a na vlastní zodpovědnost. Město ale musí zvolit kvalitativní parametry měřitelné a relevantní, což je pochopitelně často bruslení na tenkém ledě. Zkorumpovaný politik může prostřednictvím vhodně vybraných kvalitativních parametrů ušít zakázku na míru konkrétnímu dodavateli. Problém ale může nastat i v opačném případě, kdy se město zodpovědně snaží vybrat například pěkný mobiliář do nové budovy. Přímý výběr konkrétního modelu by byl diskriminační, takže je nutné vytouženou sedačku popsat obecně, „kvalitativními parametry“. V soutěži dodavatelů ovšem stále hraje roli i cena, a tak se všichni snaží do vymezených mantinelů napasovat co nejlevnější šunt, aby vyhráli. Investorovi, v tomto případě tedy nám, nelze než popřát pevné nervy a hodně štěstí.

Jak je vidět, vysoutěžit veřejnou zakázku k všeobecné spokojenosti není jednoduché. Proto také město při zadávání zakázek často sahá k pomoci externích firem – a tak tomu bylo i v případě zakázek na dostavbu mateřské školy a centrum polytechnické výchovy. Podle ministerstva pro místní rozvoj bylo výsledné zadání postavené neférově a mohlo zvýhodnit některého ze soutěžících. Možná se společnosti WebSport & Consulting service, která zadání tvořila, jen nepodařilo čistě prokličkovat všemi byrokratickými zatáčkami. Možná se skutečně záměrně snažila zvýhodnit vybranou stavební firmu, která pak obratem část peněz ze zakázky přepustila do stranické kasy ČSSD nebo některému ze zúčastněných politiků.

Všichni účastníci se samozřejmě dušují, že tomu tak není, a pouhá zmínka této možnosti je uráží. Pokud se podobným újmám na cti chtějí v budoucnosti vyhnout, řešení je nasnadě: stačí se vyhýbat střetu zájmů. K tomu totiž nedochází až v okamžiku, kdy politik dokoná „odklon“ peněz z veřejného rozpočtu do soukromého, ale už tím, že zastává pozici, ve které má dobrý důvod rozhodovat jinak než ve veřejném zájmu. Tedy konkrétně pokud město právě vede ČSSD, neměl by jeden z jejích členů pro město jako soukromý podnikatel zpracovávat dokumentaci pro výběrová řízení. Ano, může to být nepříjemné a může tím přijít o zakázky, ale tohle je cena, kterou musí být ochoten za veřejnou funkci zaplatit. V opačném případě se nemůže divit, pokud bude u každé zakázky za „sprostého podezřelého“.

Tento zodpovědný přístup ovšem u nás nemá na růžích ustláno, jak ostatně ukazuje i další vyjádření Martina Budiše, původního majitele zmiňované společnosti WebSport & Consulting service, kterou v roce 2014 převedl na svou manželku: „Dostal jsem nabídku dělat na ministerstvu na zakázkách, takže jsem nemohl vlastnit takovou firmu.“ Formální střet zájmů tedy mizí, důvod rozhodovat jinak než ve veřejném zájmu zůstává. Tentýž případ sledujeme na celostátní úrovni, kde za vlády premiéra Andreje Babiše z veřejných peněz zdárně kyne koncern Agrofert, formálně odložený do svěřenského fondu, reálně připravený se kdykoliv vrátit do rukou svého skutečného majitele. Česká princezna Koloběžka, oblečená neoblečená, učesaná neučesaná, se odráží vstříc dalším dobrodružstvím. Aspoň dokud podobné praktiky nepřestanou být běžně přijatelné pro nás – voliče.

další názory a komentáře