Chilský architekt Smiljan Radić představil v pátek odpoledne v boskovickém zámeckém skleníku nejprve své různé minulé práce a poté i studii, ve které navrhl dům pro zastavění proluky U Koupadel. Jedná se o budovu s podzemním parkovištěm, veřejným prostorem v přízemí, prvním patrem pro bydlení a skautské klubovny a nakonec střešním prostorem s parkem. Na setkání byl k dispozici i urbanistický model zasazující dům do okolní zástavby a dřevěný model budovy. Po představení architekta následovala debata, přinášíme přepis zajímavých vyjádření.
LUKÁŠ HOLÍK (MÍSTOSTAROSTA ZA ANO): Dnes jsme se tady sešli kvůli velké události pro budoucí Boskovice. Uvidíme, jak se bude projekt posouvat a jak ho lidé tady v Boskovicích budou chápat a podporovat, nebo nepodporovat. Věřím tomu, že určitě podporovat. Projekty, které vznikají, jsou nadčasové – chtěl bych říct, abychom je hned v prvním okamžiku neshodili, ale pokud chceme být futuristické město a smart city, tak abychom naslouchali odborníkům a šli tímto směrem.
SMILJAN RADIĆ (ARCHITEKT): První obrázek, který mě inspiroval pro Boskovice, je akvarel Noemovy archy z 80. let. Šlo mi o způsob, jakým je pavilon instalován do prostředí, a důležitý pro mě byl dojem klidu, který ten akvarel vyvolává. Potom mě zaujala fotografie, která pochází z historických Boskovic, z té stejné lokality. I tato fotka vzbuzuje pocit klidu a můj projekt by ho měl vzbuzovat úplně stejným způsobem. Na fotce vidíme, to, co už dnes neexistuje. A je tam jednota materiálů.
Poslední myšlenka byla umístit sem stavbu, která bude kompaktní a z ulice bude vypadat, jako by se jednalo o jednotný pavilon. První otevřené patro by navazovalo na otevřený prostor, který je okolo, a bylo by průchozí z jedné části do druhé. Sloužilo by pro veřejné využití, třeba pro trhy nebo výstavy. V létě by mohlo být úplně otevřené a propojené s okolím, v zimě by se dalo zasklít a mohly by se zde pořádat libovolné akce. Prostřední patro by bylo uzavřené pro soukromé účely – možná by tam mohli být skauti a jsou tam menší místnosti pro bydlení. Na střeše by byla zahrada, která myšlenkově navazuje na farskou zahradu. Takže vespod by byla veřejná část, uprostřed jedno uzavřené patro a nahoře další otevřená část se zahradou. Je to odkaz na přírodu v okolí a zároveň tím chci říct, že z toho místa nemusí vymizet, i když se zde postaví budova. V podzemí je parkoviště pro 32 aut.
Pavilon má pravidelný tvar, ale přizpůsobuje se nepravidelnostem židovských budov, které jsou zde tradiční. Celá stavba je z betonu barveného do kávového odstínu. Bylo pro mě důležité nezakrýt atmosféru, kterou má to místo teď. Aby bylo vidět z jedné ulice na druhou, aby zde zůstala vzdušnost.
MILOŠ PACHL: Spousta vašich děl je velice povedených, navrhované objekty mimo historická města jsou opravdu trefné, kvalitní, nadčasové a zaslouží si vysoké uznání. Co se týče Boskovic, musím ale za sebe říct, že tak jako spoustě špičkových sportovců se některé turnaje nepodaří, bojím se i tady, že to je jakási prohra. Inspiroval jste se farskou zahradou, okolní přírodou, bohužel nikde nevidím inspirace tou danou lokalitou – co je tradiční, jaké jsou zde tradiční materiály a tak dále. Je to můj názor, jinak děkuji za váš přínos, bude kolem toho určitě obrovská diskuse. Možná to může být příklad, jak nejít touto cestou.
JIŘÍ PEVNÝ: Mám absolutně opačný názor. Už před několika lety jsem viděl workshop studentů pana profesora Fránka, kteří se zabývali židovskou čtvrtí a vsouvali mezi jednotlivé domy velice moderní, ale lokalitu nerušící stavby. Myslím si, že touto cestou bychom měli jít, a na to navazuje i dnes prezentovaný projekt. Jsem toho názoru, že do toho stávajícího bychom měli udělat něco moderního, kontrastního, i když zde tento projekt podle mě navazuje na charakter čtvrti tvarem i různými prvky.
NÁVŠTĚVNICE: Od patnácti let jsem z Boskovic pryč a architekturou se nezabývám, jsem zubařka. Ale tento projekt se mi strašně líbí a byla bych velice ráda, kdyby se to tady uskutečnilo. Přijde mi, že v České republice mají někdy lidé klapky na očích. Kolik bylo názorů proti Tančícímu domu v Praze – a je nádherný, nábřeží úplně povznesl. Tady je to průchozí, nahoře zahrada, příroda nám tolik chybí a pan architekt dokázal, že na střeše můžou být stromy. To je můj názor, jsem úplně unešená.
SMILJAN RADIĆ (ARCHITEKT): Když lidé mluví o takové nové stavbě, obvykle se zabývají především formou. Tím, co je zvenku vidět. Pro mě je skoro důležitější představit si, jak místo vypadalo v minulosti – ne vzhledově, ale to, co se v něm dělo. Mluvím o tom, že v blízkosti existovaly dřevěné domy a že se dají využít piloty, na kterých dům stojí a které projasňují pohled přes budovu. Bylo by z mojí strany poměrně neslušné kopírovat to, co už tady máte. To, co můžu udělat, je pozvat vás k tomu, jak by to tady mohlo vypadat v budoucnosti, nemyslím si, že by to bylo něco, čím bych narušoval řád města. V tomto spočívá současná architektura.
ONDŘEJ DOSTÁL: Když jsem viděl poprvé plakát, řekl jsem si: Wow. Když jsem viděl, s jakou „drzostí“ vstoupil pan Radić do našeho prostoru. Určitě se ozve hodně hlasů, které budou vyzývat, ať jsme tradiční, postavíme kopie toho, co zde bylo, a nevymýšlíme nic dalšího. Myslím, že to by bylo totálně špatně. Žijeme v 21. století a naše město by mělo přijmout a mít moderní architekturu. Měli bychom být poctěni, že zde bude takováto realizace. Moc se mi to líbí, je to nové, je to svěží a navíc mi to připadá na to místo velmi přirozené, nepřipadá mi to našroubované. Za mě jednoznačně ano, byl bych hrdý, kdybychom takovou stavbu v Boskovicích měli, protože bychom se dostali na architektonickou mapu, kam patříme, protože máme krásné ghetto, které sice prošlo některými renovacemi, o kterých můžeme spekulovat, ale tohle je pro mě jednoznačně cesta vpřed. Děkuji za tento návrh a doufám, že se bude realizovat.
JIŘÍ KLIMEK (ARCHITEKT): Projekt se mi moc líbí. Jen mě zajímá, jakým způsobem tu střešní zahradu napasujeme na regulační plán, který vyžaduje šikmé střechy?
ZDENĚK FRÁNEK (MĚSTSKÝ ARCHITEKT): Regulační plán budeme muset pravděpodobně změnit, protože to je jediná možnost, jak tyto věci posouvat dál. Boskovické ghetto se měnilo, taková byla povaha lidí, co v něm bydleli, lepili jeden dům na druhý a ghetto nikdy nemělo setrvalou podobu, bylo živelné. Místo, které zpracoval pan architekt Radić, je zpracováno velmi pietně. Na střeše je zahrada, je tam i jakási malá sedlová střecha, která to celé může legalizovat, ale berme to, že proč by nemohla být na domě zelená střecha. Není dáno, že to musí být sedlová střecha, to jsou anachronismy, kterých se musíme zbavit, jinak to dál neposuneme. Dotaz chápu, jsou regule, které musíme naplňovat, ale tohle je uděláno velice chytře, že tam ta sedlová střecha v podstatě je. Je to po všech stránkách velice citlivě udělaná stavba. Vůbec se nezlobím, že je tady pán proti tomu, protože je to nezvyklé. Když Picasso na začátku století ukázal své obrazy, každý ho zavrhl. A dnes jsou v Louvru vedle Mony Lisy a berou to všichni jako samozřejmost. Tady se setkáváme s architekturou nejvyšší kvality a já doufám a pevně věřím, že tu stavbu zrealizujeme.
DAGMAR HAMALOVÁ (ZASTUPITELKA ZA KDU-ČSL): Dotkli jste se tady územního plánu, tak si dovolím zmínit jeho základní podmínku, a to je, že proluka by měla být zastavěná. Připomínám to, aby to nevyznělo tak, že projekt je v rozporu s regulačním plánem – možná tam jsou nějaké věci, které bude potřeba změnit nebo upravit, ale když se vedení města začalo zabývat touto lokalitou, první návrh byl vytvořit zde park. Ale právě to by neodpovídalo regulačnímu plánu, takže i památková komise trvala na tom, aby proluka byla zastavěna. To je samozřejmě mnohem obtížnější a myslím si, že to, co nám zde bylo prezentováno, je velice dobrý projekt, který to místo pozvedne.
LEOPOLD NĚMEC: Možná do toho vnesu trochu emocí, nejsem architekt ani stavař, ale vedle bývalé židovské školy stojí dům, ve kterém jsem se narodil. V tom prostředí jsem vyrůstal, prožil jsem tam celé své mládí. Ducha celé čtvrti tudíž dobře znám. Dokonce jsem měl tu „čest“ jeden z těch domů vlastníma rukama bourat. Když jsem viděl tento návrh, tak musím říct, že pokud se tam něco takového postaví, tak jako jsem se tam narodil a prožil tam šťastné mládí, umřu s klidem v duši.
SMILJAN RADIĆ (ARCHITEKT): Je pro mě velice důležité slyšet vaše názory. Takto projekt představuji nějaké komunitě podruhé. Poprvé to bylo pro lidi z poměrně chudé čtvrti v Chile. Je zajímavé, jak se otázky liší. Je poznat, že architektura je nakonec věcí společenskou, nikoliv autoritativní. Je pro mě velmi produktivní slyšet vaše názory, které se týkají projektu. Děkuji.
JIŘÍ PEVNÝ: Jaké ohlasy byly na projekt na přednášce pana architekta Radiće v Praze?
ZDENĚK FRÁNEK (MĚSTSKÝ ARCHITEKT): Mělo to obrovskou odezvu. Byla tam televize, rozhlas, novináři. Myslím si, že se o tom bude hodně mluvit. Studentům architektury se to samozřejmě strašně líbilo. Smiljan Radić je jejich ikona. A u architektů, kteří tam přišli, to bylo to stejné.
LADISLAV KUBA (ARCHITEKT): S panem Radićem jsme se setkali už na výstavě v Českých Budějovicích a byl jsem zvědav, co sem navrhne. Je to překvapivé, ale líbí se mi to. Byl jsem také zvědav, jaká bude reakce místního publika. Nepřekvapuje mě, že byla vznesena otázka, která se v podobných situacích objevuje vždy – jak to, že je to nové, že jsou tam nové materiály, proč to není stejné jako to, co už tam je, a tak dál. S tím se potkáváme jako architekti vlastně vždy. Není cesta, že by se nová architektura snažila podobat tomu starému. Ona se musí nějakým způsobem vymezit, bez toho to není možné. Velmi mě překvapilo, že pozitivních hlasů se zde i z laické veřejnosti objevilo mnoho. Myslím, že stavba má naději a Boskovicím to přeju.
MILOŠ PACHL: Já také nejsem zastáncem toho, aby se v historických jádrech měst dělaly repliky. To se většinou velmi nepovede. Ano, v historických jádrech může být moderní architektura, ale měla by být nenápadná. Taková, aby neupozorňovala na sebe. Nechci říct, že když člověk přijde do dané lokality, tak si jí ani nevšimne; bude ji vnímat, ale i s tou autentickou původní architekturou, bude se to doplňovat, ta moderní architektura to nebude přebíjet. Bojím se, že zde U Koupadel je to velký objekt, který původní architekturu upozadí – obecní dům, koupadla, dvě fabriky.
ZDENĚK FRÁNEK (MĚSTSKÝ ARCHITEKT): S tím projektem je třeba se dlouho seznamovat. Je to věc, která je velmi citlivá a pan architekt na ní pracoval dlouhou dobu a to místo studoval. Neglorifikuji to z toho důvodu, že to dělal slavný architekt, mě ten návrh překvapil. Čekal jsem ten objekt rozčleněný do více hmot. Koukám na to půl roku a ten objekt je neuvěřitelně vrostlý do toho místa. Když se podíváte na ten bílý model, tak všechny domy jsou o několik metrů vyšší.
PETR ONDRÁČEK (ARCHITEKT): Přiznám se, že když jsem projekt viděl poprvé, byl jsem taky lehce překvapený. Také jsem si představoval něco v tom duchu, jak připravili EA Architekti. Nicméně, poté, co nám byl dnes projekt vysvětlen, jakým způsobem funguje – tak si myslím, že je to vynikající příklad toho, jak bychom se klidně i v historickém prostředí měli pohybovat. Chápu to, co říkal pan Pachl, je to jeden z pohledů na architekturu, že bychom se měli snažit moderní architekturou příliš nevyčnívat, ale musíme si uvědomit, že v historii toto nikdo nedělal. Všechna období ve vývoji architektury k tomu přistupovala způsobem, že používali svoje aktuální materiály, aktuální technologie a aktuální přístup. Myslím, že toto by zrovna mohla být jedna z vlastností, na které bychom mohli to naše historické židovské město udělat trošku jiným. Připadá mi perfektní, že je ve spodní části objektu zachovaný průhled skrz. Za mě naprostá paráda.
LUKÁŠ HOLÍK (MÍSTOSTAROSTA ZA ANO): Naučil jsem se ve své pozici nehodnotit architekturu podle toho, co se mi líbí nebo nelíbí. Buď mi to přiroste k srdci, nebo nepřiroste k srdci, ale důležité je, že vždycky věřím odborníkovi. Podobné je to u knihovny. Jestli chceme jít dopředu a být moderní město, důvěřujme lidem, kteří jsou uznávaní a mají hodně za sebou, a pojďme tímto směrem.
