Přicházejí Velikonoce, nejvýznamnější křesťanský svátek, kterému předchází postní období končící nejdůležitějším postním termínem – Velkým pátkem. Nad smyslem půstu se pro časopis Na rozcestí, odkud text přebíráme, zamýšlí evangelický farář Jiří Bureš.
Indiánští chlapci se během dozrávání vydávají do pustiny, tráví tam několik dnů bez jídla, někdy se i rituálně zraňují. Učí se přijmout drsnost světa, poznat vlastní křehkost a stát se bojovníky, kteří se nevzdávají snadno. Křesťanský půst, ač geograficky vzdálený, čerpá z podobných tradic. Ježíš se také vydal na poušť, dříve než zahájil své působení. Sáhl si fyzicky na dno, byl vystaven zkouškám a nejhlubším pochybnostem, ale vytrval ve vztahu k Bohu. A nakonec byl obsluhován anděly.
Většinu postního období máme letos již za sebou, a přece se chci věnovat tématu, na které často slyším dotazy. Máme se postit? K čemu je půst? Jak se vůbec postit?
Z povrchního čtení Nového zákona bychom mohli usoudit, že půst je činnost nábožensky podezřelá. Ježíš v evangeliu kritizuje okaté půsty farizeů a obhajuje své učedníky, kteří se nepostí podle jejich zvyklostí. Snad odtud vzešla nedůvěra, která se vůči postní praxi tu a tam objevuje v protestantských kruzích. Ostatně, autor této statě slýchal ve svém mládí, že „my evangelíci půst nemáme“, s odůvodněním, že k půstu nenajdeme v Bibli žádný pokyn ani přikázání.
Nemají-li půst evangelíci, nevím; Bible jej však zná a má. S postem se v ní počítá natolik, že jej není třeba přikazovat nebo obhajovat. Čteme o mnoha situacích, kdy se postili různí lidé – král David, pospolitost Izraele, obyvatelé pohanského města Ninive, farizeové, Ježíš, první křesťané v očekávání Ducha svatého nebo před složitým rozhodnutím. Postavení postu lze přirovnat k modlitbě, která se nikde nepřikazuje, poněvadž se prostě předpokládá. Obě činnosti patří ke vztahu mezi člověkem a Bohem a jsou od něj neodmyslitelné. Jinými slovy, v Bibli se neřeší, zda se máme postit, ale jak to máme dělat.
Dělat? V tom je ovšem háček. Půst znamená, že člověk něco nedělá, že se něčeho na omezenou dobu vzdává a škrtne to ze svého dne. Něčeho tělesného nebo s tělem souvisejícího se načas zřekne. Nejčastěji se zřekne nějakého jídla nebo nápoje. V moderních verzích postu se křesťané zříkají svého vysedávání na sociálních sítích nebo používání počítače či mobilu vůbec, jiní se načas zřeknou automobilismu, masa nebo plastových odpadů. Elektropůst i ekopůst jsou zajímavé varianty, i když pro začátek stejně doporučuji půst jídelní. Nicméně: čtenář nechť si vybere sám!
Na jedno však nezapomeňme: půst se nedělá, jeho cílem není konkrétní metoda, nýbrž setkání s Bohem. Často si lidé pletou půst s dietou, s odvykáním nepěkných návyků, s bojem proti prokrastinaci. Populární magazíny prohlašují jídelní půst za zdraví prospěšnou činnost. I kdyby to fungovalo, o čemž pochybuji, děláme-li půst „pro zdraví“, „štíhlou linii“, nebo „správný životní rytmus“, pak jsme zcela minuli jeho cíl. Nejde tu o naše záměry. Metoda postu je jako žebřík, když jsme po něm vylezli, přestává být důležitý. Nebuďte jako farizeové, kteří své postní metody vystavují na odiv, varuje Ježíš v kázání na Hoře.
Co se během půstu děje? Každý jej prožíváme jinak. Nejspíš se budete cítit oslabeni nebo lehce vykolejeni nedostatkem toho, nač jste zvyklí. Může vás to iritovat a rušit, v práci, ve čtení, nebo i v modlitbě. Ale taky vás nedostatek opakovaně upozorní na to, že jste tu, fyzicky, v očekávání Božího hlasu.
Je chybou čekat hned zklidnění nebo duchovní naplnění. Často ve chvíli nedostatku přichází nejprve opak: ozve se hlas Zlého. Ježíšovi sliboval moc, slávu a bezbolestný život. To všechno Boží syn odmítl, zůstal hladový, slabý, lidský, vydaný pro druhé. Už tam na poušti se vydal cestou kříže. My můžeme jít v jeho stopách.
Ano, postní období je skoro za námi. Ale téma půstu zůstává – třeba pro Velký pátek, který je nejdůležitějším postním termínem. Nebo pro naše osobní chvíle hledání, rozhodování, pokání.
