Sám proti tmám je název nové inscenace, kterou na gymnáziu se svým Divadélkem poezie připravila pedagožka a režisérka Věra Prosová. Zdařilému počinu se věnujeme stručnou recenzí a rozhovorem s autorkou, která na gymnáziu dokázala už poněkolikáté připravit kvalitní divadelní dílo, které se nebojí studenty oslovit hlubšími tématy.
Mládí není jen rozjuchané, lačnící po zábavě, bezstarostné a nezodpovědné. Je taky citlivé, melancholické, tázavé a přemýšlivé. Bylo takové pod tlakem politických událostí roku 1948, ale jistě je takové i dnes. Na to vsadila režisérka Věra Prosová a koncentrované, střídmé a přesvědčivé výkony studentů v její nápadité a soudržné inscenaci Sám proti tmám ukazují, že vsadila správně.
Základem inscenace je nejranější část deníkového souboru Jana Zábrany Celý život z doby, kdy bylo autorovi 16 let, studoval gymnázium a československá společnost procházela temným obdobím nástupu komunistické totality. Zábrana ale prožíval také první lásky a nořil se do literatury. To vše s enormní intenzitou, citlivostí a výjimečným intelektuálním nadáním. V představení se objevují také pozdější Zábranovy básně. To vše se spojuje v sevřeném a úsporném divadelním tvaru, na jednoduché a funkční scéně, bez hluchých míst, kdy se jednotlivé scény přelévají v nápaditých a srozumitelných jevištních metaforách.
Hlavní role se ujal Jan Soural, který Jana Zábranu sehrál s obdivuhodou přesvědčivostí, přitom zcela bez přehnané okázalosti. Vyvarovat se exhibování, vyjadřovat se herecky kultivovaně a s vysokou mírou kvality mluvního projevu ale dokázala Věra Prosová naučit celý soubor, který dále tvoří Eliška Fantová, Karolína Křížová, Alžběta Lepková, Markéta Pospíšilíková, Eliška Slámová, Anna Ševčíková a Krištof Kintr. O techniku se starala Kateřina Sáňková. Zde nutno podotknout, že studenti gymnázia schopní připravit takto kvalitní divadelní dílo by si zasloužili mnohem lepší technické zázemí, než dnes nabízí sice opravená, ale prakticky nevybavená aula. I přesto se v dřevních podmínkách Věře Prosové s Kateřinou Sáňkovou dařilo dobře pracovat se světly, zvukem i projekcemi.
Představení Sám proti tmám v závěru citlivě předjímá i další osud Jana Zábrany a jeho rodiny. Autorovi rodiče strávili takřka celá padesátá léta v komunistických kriminálech jako političtí vězni a sám Zábrana se po celý život potýkal s útrapami ze strany nedemokratického režimu. Svůj talent věnoval především překladatelské činnosti a zanechal za sebou vskutku monumentální dílo. Publikovat svobodnou tvorbu by nebylo možné, přesto se nakonec jeho autorský hlas umlčet nepodařilo – právě v tajných denících vzniklo v skrytosti pozoruhodné a stěžejní dílo české literatury 20. století. Je velmi záslužné, že je Věra Prosová svou inscenací otevřela i další generaci dnešních studentů.
„Opírala jsem se o myšlenku svobody a o demokratické hodnoty, které jsou velmi křehké.“
Jak jsi přišla na myšlenku zpracovat s divadlem Zábranovy deníky?
Mám tu knihu strašně moc ráda. Četla jsem ji poněkolikáté, a když jsem přemýšlela nad nějakou látkou pro studentské představení, říkala jsem si: ten Zábrana je pro tebe osobně tak silný autor, co kdybys ho nějakým způsobem zpracovala, aby to bylo přijatelné pro studentské divadlo? Je to přece jen výpověď šestnáctiletého kluka, herci jsou podobného věku, tak by to mohli přijmout a zpracovat. Takže mě hned napadlo, že by to mohlo být z prvních částí deníku, což jsou zlomové události roku 48.
Vybíráš si vždy texty, které nejsou primárně divadelní. Co tě na to zajímá?
Nemyslím si, že by bylo tolik hotových divadelních textů pro studentská divadla. Nebo se jen neorientuji, určitě něco je.
A pustit se do nějakých řekněme klasických divadelních her?
To nejde. Myslím si, že to ani není patřičné pro tento věk, do studentského divadla to nepatří. Proč by měly studentky hrát čtyřicetiletou dámu s jistou životní zkušeností nebo studenti sedmdesátiletého staříka. Studenti by si neměli hrát na někoho, ale měli by divadla promítnout sebe sama. Nevím, jestli se nám to daří, ale snažím se o to. Nikdy si nevybírám hotové scénáře, vždycky sáhnu po literární předloze, která nejdřív musí oslovit mě, ale když ji čtu, myslím na studenty. Jestli to zvládnou, jestli je to téma, které je strhne. Ale myslím i na sebe, jestli je v mých silách z toho scénář udělat. Když pročítám text, musím už vidět nějaké obrazy, které se potom projeví v režijní práci. Pokud by mě žádné obrazy spontánně nenapadaly, tak se do toho nepouštím. Ono mě ale napadá vždycky něco.
Zároveň to vybízí k experimentálnějšímu divadelnímu tvaru. Nakolik ho máš v hlavě už na začátku a nakolik je výsledkem zkoušení?
Tentokrát jsem měla dopředu hotový scénář se scénickými poznámkami. Vnímala jsem, že tento soubor to takto potřebuje. Že potřebuje přesné vedení.
Dělali jste spolu první věc?
Ano. Je pravda, že jsem během zkoušení od některých nápadů upustila a některé se zase během zkoušení vyjevily. Dokonce i při posledních zkouškách jsem použila některé rekvizity, se kterými jsem vůbec nepočítala.
Když půjdeme zpět k obsahu – měla jsi obavy, jestli budou studenti Zábranovi rozumět? A hlavně těm politickým souvislostem?
Určitě ano, měla. Debatovali jsme o tom. Když mě studenti v tom výběru textu podpořili a viděla jsem, že k tomu zaujímají vztah a že je to oslovilo, tak jsem se bát přestala. Bála jsem se, když jsem to v samotě svého pokoje vymýšlela a podtrhávala texty, které by se z deníku daly použít. Ptala jsem se: půjde to, nebo nepůjde? Ale vlastně jsem tomu dopředu věřila, jinak bych té práci nemohla věnovat čas.
O co jsi tu víru opírala? V čem ten text může oslovit dnešní studenty?
Opírala jsem se o věk Jana Zábrany, ve kterém to psal. Opírala jsem se o myšlenku svobody a vůbec o demokratické hodnoty, které jsou velmi křehké a mohou být kdykoli ohroženy.
A také jsem chtěla studentům ukázat, jak může přemýšlet člověk v jejich věku. Jak už ten šestnáctiletý Jan Zábrana uvažoval, jak přemýšlel o filmech, jakou reflexi světa dokázal podat, do jaké hloubky dokázal jít, co všechno měl načteno. I to jsem chtěla ukázat, aby to studenti porovnali se svými zájmy o svět a o věci kolem sebe, o filosofii, o literaturu. Aby si uvědomili, že je zde možná i propast mezi uvažováním šestnáctiletého Jana Zábrany v roce 48 a mezi jejich uvažováním v současnosti.
On byl ale ve své době asi taky docela výjimka, nebyl? Těžko byl humpolecký gympl plný takových studentů.
To si myslím, že určitě ano. To je pravda, to je potřeba říct. Byla to v té době jistě výjimka.
A i on řeší v deníku věci, o kterých bychom spíše řekli, že k tomu věku patří – třeba holky. Ani to v představení nepomíjíte.
To jsme chtěli ukázat. Chtěli jsme jeho život představit v komplexu, nejenom tu věc politickou a společenskou, ale i jak prožíval intimní vztahy a že to byl taky vlastně úplně normální kluk, který jen neležel v knížkách, ale uměl se i bavit. I když potom moc důvodů k zábavě neměl.
Písnička Ó, hřebíčku zahradnický, která je v představení – tak tu měla ráda jeho maminka, proto jsme ji tam dali. A verše byly vybrány i z pozdějších sbírek.
Jak dlouho jste představení zkoušeli? Budete je dál hrát?
Rádi bychom je zahráli ještě pro některé třídy gymnázia a určitě bych je chtěla představit veřejnosti. I z toho důvodu, že to byla dlouhodobá, systematická práce. Zkoušeli jsme od září, pravidelně každé úterý odpoledne. V posledních týdnech i do podvečerních hodin.
Necelého tři čtvrtě roku – to jste zvládli docela rychle.
To proto, že studenti byli hodně zodpovědní a spolehliví. Přijali moje vedení, dobře se s nimi pracovalo.
Budete chtít v této sestavě pokračovat?
Připravuji teď společně se sborem Nota představení k 90. výročí narození kardinála Tomáše Špidlíka. Už mám hotový scénář a začnu pracovat na představení. Mělo by to být uvedeno 4. prosince zde v aule na gymnáziu.
