Z muzejního depozitáře: Boskovice a čínská mise

Nové přírůstky do muzejních sbírek často získáme v souvislosti s nějakou výstavou. Například v loňském roce, když se připravovala výstava o československých legiích, odvysílal Český rozhlas Brno anotaci na tuto výstavu s výzvou k veřejnosti, zda by někdo nebyl ochoten zapůjčit či věnovat nějakou památku po legionářích. Odezva sice nebyla silná, leč nesmírně zajímavá. Zareagoval jediný posluchač – profesor Přenosil z Brna, že by rád muzeu věnoval kufr po legionáři JUDr. Stanislavu Mašindovi.

Stanislav Mašinda se narodil 24. 8. 1882 v Novém Bydžově, vystudoval práva na Karlově universitě, do světové války narukoval jako vojín 75. pěšího pluku rakousko-uherské armády. V prosinci 1915 byl zajat v Tarnopolu, nato se přihlásil do legií, byl zařazen do 1. záložního pluku v hodnosti vojína.

Když došlo po čeljabinském incidentu v květnu 1918 ke změněně plánu přesunu československých legií do Evropy, legionáři se odmítli nechat odzbrojit a rozhodli se jet „vlastním pořádkem na východ“. Na pomoc se jim vydaly pluky, které již byly ve Vladivostoku – a na rozdíl od cesty do Vladivostoku, kdy se musely čínskému území vyhnout, byly nyní nuceny pro přesun využít Východočínskou železnici. V Charbinu, hlavním městě provincie Chej-lung-ťiang, byl zřízen úřad, který zajišťoval kontakt s čínskými institucemi. Z řad legionářů byli tímto pověřeni pplk. JUDr. Miloš Hess, důvěrník československé vlády v Charbinu a Pekingu, štábní kapitán JUDr. Stanislav Mašinda, důvěrník československé vlády v Charbinu a další důstojníci. Stanislav Mašinda se zde naučil čínsky a zůstal v Číně i po skončení války jako člen diplomatické mise, kterou v roce 1919 inicioval Bohdan Pavlů (rodák ze Spešova u Blanska, blízký spolupracovník T. G. Masaryka) a Miloš Hess; Mašinda působil jako konzulární agent v Charbinu.

Jak píše Ivana Bakešová, autorka knihy „Legionáři v roli diplomatů. Československo-čínské vztahy 1918–1949“ (Praha 2013), diplomatickou misi od počátku provázely obstrukce ze strany ministerstva zahraničních věcí. „V září 1919, tedy osm měsíců po zahájení působnosti v Charbinu, dostal Hess od ministerstva zahraničních věcí další telegram, ve kterém byla k odstavci týkajícímu se zcela jiného tématu připojena tato věta: ‚…obsazení vyslaneckých míst v Číně a Japonsku bude dohodnuto v nejbližší době, dočasně akredituji jako chargé d’affaires do Pekingu Hesse a Němce do Tokia, může později zůstat jako vojenský attaché.‘ Přestože telegram podepsal ministr Beneš, později se k němu nikdo nehlásil. Telegram byl zařazen v archivu na místě, kde ho nikdo nehledal, a tím vznikl dojem, že Hessovy aktivity v Číně byly soukromou záležitostí Miloše Hesse a Bohdana Pavlů.“ Mise skončila odvoláním všech tří diplomatů – Hesse v Pekingu, Mašindy v Charbinu a Hnízda v Šanghaji – telegramem dne 27. 11. 1920.

Po návratu do Československa Stanislav Mašinda obtížně hledal práci, ministerstvo zahraničí o jeho služby nemělo zájem. I přesto, že publikoval v časopise Zahraniční politika (rok 1926, s. 1365–1370) článek „Dopis z Číny“, který je „skvělou analýzou situace v Číně po světové válce a obsahuje přehled jednotlivých militaristických klik i hodnocení příčin neúspěchu při jednání o obchodní smlouvě,“ jak uvádí Ivana Bakešová.

V březnu 1929 se Stanislav Mašinda, člen první československé diplomatické mise v Číně, přestěhoval z Brna do Boskovic. Zde i se svojí manželkou Valentinou Vorončichinovou a nevlastní dcerou, které si přivezl z Ruska, bydlel na Masarykově náměstí č. p. 8. a věnoval se advokátní praxi se specializací na trestní právo. Zemřel v Boskovicích 5. března 1951. Jeho objemný kufr, určený pro převoz dokumentů čs. legií, znovu doputoval do Boskovic, kde se stane součástí sbírky muzea.

Na rozdíl od předešlého již jsou součástí sbírky jiné předměty souvisící s tématem – v pozůstalosti po legionáři Karlu Indrovi se mezi věcmi, které dovezl s sebou jako suvenýry, nachází mapa Východočínské železnice, pohlednice z čínského území zachycující trh v Charbinu, trh v Cicigaru a chatrč čínského rolníka a tři obrázky malované na rýžovém papíru. Vše měla veřejnost možnost zhlédnout na podzimní výstavě v muzeu věnované československým legiím.

Závěrem je možná namístě stručně popsat, jakým způsobem se nějaký předmět stane součástí muzejní sbírky. V zásadě jsou dvě cesty, kterými se předmět dostane do muzea: buď někdo muzeu sám věc nabídne, nebo kurátor sám věc objeví v terénu, v galerii nebo starožitnictví, při návštěvě v soukromí. Věc se pak převede do vlastnictví (nikoli však muzea, ale zřizovatele, v našem případě kraje) na základě smlouvy – buď darovací, nebo kupní, dle domluvy. Sbírkovým předmětem se však věc stává až po schválení takzvané sbírkotvorné komise (oficiální název je: poradní sbor pro sbírkotvornou činnost), která se u nás obvykle schází jedenkrát do roka, zpravidla na jaře, a schvaluje přírůstky do sbírky vždy za uplynulý rok. Poté se předměty zapíší do takzvané přírůstkové knihy, vedené fyzicky, to je takzvaný 1. stupeň evidence – chronologická; následně se nová evidenční čísla nahlásí do Centrální evidence sbírek vedené na ministerstvu kultury elektronicky. Od tohoto okamžiku se věc stává sbírkovým předmětem, který podléhá zvláštnímu režimu podle zákona o muzejních sbírkách. V další fázi se kurátor snaží shromáždit maximum informací o předmětu, zapíše jej v 2. stupni evidence – systematické, vedené elektronicky, přiřadí inventární číslo a uloží na určené místo v depozitáři.

další seriály