Vzduch zvláštně voní, je vodou nasycený. Čekám, až přijde ta chvíle a z kapek se zrodí sněhové tanečnice. Na vrcholcích špice zatím zelených smrků už to vědí. Jejich jehličnaté závoje dělají vločkám první zastavení. Nejprve je úplné ticho, ani ptáci necvrlikají. Vše se zastavilo. Řady smrků jako vojáci čekají na povel velitele. Jen lehce se větvemi dotýkají a pod nimi nic, jen jehličí a dlouhé šišky. Vypadají trochu smutně, tajemně až strašidelně. Ale když se do bílé obléknou a jejich převislé větve získají podobu horských vodopádů, srdce každého jihne, budou Vánoce.
A když kraj zasype sníh, vše se změní. Šeď jako by se ztratila. Peřina ticha a čistoty schová staveniště a nedokončené úkoly vně i v nás. Brodíme se tou pevnou vodou a máme radost. Je to kouzlo sněhu, je to přízeň přírody, pohlazení i zastavení. Nebuďme nervózní z kluzkých cest a mokrých nohavic. Blíží se vzácný čas. Buďme vděčni za to zabrzdění.
Ačkoli zima podle kalendáře začíná 21. prosincem, je zřejmé, že je tu už od konce listopadu. Končí období, které Keltové nazývali Dumannios, doslovně „hlubina temnoty“, a přichází největší z druidských slunečních svátků – zimní slunovrat. Byl to jistě pro naše předky bod zlomu. Noc se pomaličku začne zkracovat.
Když si představuji zdejší kraj na počátku letopočtu, toužím spatřit hluboké, mnohdy neprostupné lesy, kterým na kopcích vévodila jedle bělokorá (Abies alba). Níže převzaly vládu duby, buky a habry. Podél meandrujících potoků se pak rozprostíraly husté olšiny, jak jim tvrdé skály dovolily. Modříny a kaštany bychom tu nenašli a smrky ztepilé (Picea abies) byly pány mnohem vyšších poloh, než je blízká vrchovina. Tyčily se do výšek nad horské svahy, kde se jejich pobočné větve snášely volně dolů, aby po nich mohl sníh lehce sklouzávat. Ale vzhledem k tomu, že před dvěma tisíci lety bylo prokazatelně chladnější klima, je pravděpodobné, že na zdejších kopcích žily jedle i místní smrky pospolu.
Určitě to však nebyly lesy, jak je známe nyní. Kde jsou stromy téměř v pravidelných řadách, vysazeny na jeden krok od sebe. Byly to lesy zrozené z čisté rovnováhy přírody. Nyní, víc než kdykoli jindy, toužím se podívat na krajinu bez lidské stopy, ale i dnes, když procházím smrkovým zimním lesem, mám pocit, že jsem blíže nebeským silám než zemi. Vždyť i struktura těchto stromů, natolik vzdálená listnáčům, upomíná spíše na fyzikální strukturu světla hvězd.
Smrky – zelené krystaly z hor
Smrky i jedle jsou vzpřímené mohutné stromy s pravidelnými ročními přírůstky. Kdybychom jako ptáci mohli jejich koruny pozorovat shora, budou nám připomínat nádherné zelené krystaly nebo zvětšené sněhové vločky. Jejich geometrické uspořádání, těsné přilnutí větví ke kmeni a ohromující síla pochází z elementárních sil – skal, větru a vody. Ovšem i pohled ze země nás uchvátí a jen tiše vzhlížíme vzhůru. Jsme tak malincí proti těmto obrům, patřícím horám a sněhu.
Zvláště smrky přirozeně rostou v pohořích nad tisíc metrů nad mořem. Dobře snáší chlad, kyselou půdu i částečnou suchost, ale nesnáší horka. Vyhýbají se mírným zimám. Obrovské smrkové lesní pásy se rozprostírají od norského pobřeží Atlantického oceánu až k sibiřskému pobřeží Tichého oceánu. Tam jsou téměř jen smrkové porosty přirozené. Něco zcela jiného jsou naše smrkové lesy často v polohách, kam by se smrky samy neodvážily. Zvláště ve městech se potýkají s naprosto odlišnými podmínkami. A i když se přizpůsobily novému prostředí, nejsou to ty stromy, které bychom vyhledávali k posezení. Stojí samostatně trochu nepatřičně. Vysoko se vyzdvihují nad domy, kde se tu vlastně vzaly? Kdo měl tak bláhový nápad, sázet smrky a jedle do ulic měst?
Jedle více prostupují do nižších poloh. Jejich domovem jsou vlhké horské smíšené lesy jižní a střední Evropy – ano, naše místní lesy. Přesto je to vzácnost, potkat jedli v našich lesích. A to jich je na Boskovicku více než v českých lesích, asi tak do pěti procent z celkového lesního porostu. Voní po citrusech a je mnohem něžnější než její příbuzný smrk. Ploché jehlice chutnají zvěři, a proto jsou už jako malé znetvořené a jen stěží dorůstají do své přirozené velikosti. Jedle by klidně mohly být pravdivým ukazatelem kvality ovzduší. Jsou citlivé na zplodiny, prach a rychlé výkyvy teplot. Jejich oblíbenost u lesních hospodářů však klesla z důvodu pomalého růstu. Když se po válkách opětně zalesňovala naše krajina, byl to smrk, kterému se dala přednost a který se stal nejčetnější dřevinou našich lesů, místy takzvaně monokulturních. Jedlové lesy si proto můžeme jen představovat.
Smrk stříbrný v roli zachránce
V sedmdesátých letech minulého století zaplavila Českou republiku stříbrno-smrková mánie. Postihla snad všechny obce a města. Rychle se rozvíjející průmysl a urbanismus byl stejně neprozřetelný ve stavebnictví jako ve výsadbě okolní zeleně. O lesním hospodářství nemluvě. Vlastně bych období druhé poloviny dvacátého století nazvala „odcizením“. Ještě nyní se potýkáme s těmito neuváženými zásahy do naší krajiny včetně sídel. Pozůstatek doby, kdy se před chalupu místo jabloně, lípy nebo ořešáku sázel smrk pichlavý stříbrný, si neseme dodnes. Ještě stále vídám opětovně tento strom dorůstající padesáti metrů v předzahrádkách, méně v městské zeleni. Smrk pichlavý původem z Colorada, kde roste v polohách mezi dvěma a třemi tisíci metry spolu s jedlí ojíněnou a douglaskou, byl do Evropy přivezen teprve roku 1863. Všechny tyto stromy se do Evropy dostaly prvotně jako parkové a okrasné, ale smrku pichlavému byla přisouzena i záchranná mise. Bohužel ani jeho neobyčejná přizpůsobivost, tolerance k suchu a znečištěnému ovzduší, byla málo na naše imisemi zdevastované lesy Krušných hor. A tak se takzvaný stříbrňák stal číslem jedna zahrádkářů, chalupářů i urbanistů.
Jedle a smrky v Boskovicích
Velikosti smrků stříbrných si můžeme povšimnout na náměstí 9. května u základní školy. Jejich stáří se bude rovnat stáří budovy. Ze stejné doby jsou smrky na sídlištích, kde už jsou v posledních letech pro svou velikost a prosychání eliminovány. Naposledy byly pokáceny nemocné smrky u ZUŠ.
Nyní v zimních měsících jsou smrky jasně patrné jak v krajině, tak v obci. Jejich špičky vystupují mezi domy i nad listnaté stromy. Oproti smrkům je v Boskovicích jedlí pomálu. Největší roste po boku již ohromné douglasky na okraji cesty od lázní k letnímu kinu. Budou asi stejně staré. Je zde patrné, jak jedle roste nepoměrně pomaleji. Přesto je to úctyhodný strom. Za jejich mohutnými kmeny vede prudká cesta do podhradí, zkratka na hřiště na Července a do Pilského údolí. Lidé si často douglasku s jedlí pletou. Není divu, když jedle z naší krajiny téměř vymizely. Jehličí douglasek také výrazně voní po citrusech a má na spodní části bílé proužky, ale není uspořádáno plošně. Dalším jasným rozeznávacím znakem je drsná tmavě hnědá kůra douglasek a šišky, které padají na zem a jako jediné z jehličiny mají zřetelné jakoby hadí jazýčky mezi šupinami. Jedlové šišky naopak pod stromem nenajdeme a kůra je skutečně, jak říká druhový název jedle, bělavě lesklá, hlavně u starších stromů.
Jedli ojíněnou najdete přes ulici naproti městskému úřadu na náměstí 9. května, kde tvoří vstupní bránu do parčíku mezi školou a obloukovitě zahnutou ulicí, která je lemovaná stromořadím jasanů. I v tomto parčíku je řada smrků a dalších konifer. Na druhé straně je v oblouku směrem k Průchodní ulici další i v současnosti oblíbený smrk. S úzkou korunou a nafialovělými menšími šiškami se jedná o smrk omorika (Pančičův srbský smrk). Je odolnější k městskému klimatu než stříbrný smrk. Dokonce má také jehlice zespodu bělavě stříbrné. Navíc nezabírá tolik místa. Ovšem stejně jak ostatní smrky dorůstá až padesáti metrů. Řada omoriky lemuje autosalón naproti muzeu zemědělských strojů. Rostou u školky na Lidické ulice. Najdeme je i v soukromých zahradách.
V parku u zámeckého skleníku se můžeme poučit z celé rodiny konifer. Uprostřed vévodí tomuto místu smrk pichlavý. Blíže ke zdi k hradu roste mladá jedlička, její věk můžete odhadnout spočítáním ročních pravidelných přírůstků odspodu kmenu po špičku. Také si zde můžete ověřit čistotu vzduchu. Čím více má ročníků jehlic, tím čistější vzduch zde máme. (Jeden ročník neboli roční přírůst je část mezi rozvětvením.)
Jedle a smrky v Jihomoravském kraji
Asi nejmohutnější smrk kraje roste v hlubokém lesním údolí nedaleko Drnovic. Zajímavý je i tím, že měl původně chůdovité kořeny obnažené protékajícím potokem. Voda však časem ustoupila a kořeny částečně skryla zem. Dalšího obra mezi smrky nalezneme na dně Křtinského údolí, nedaleko od jeskyně Výpustek. Jeho stáří se odhaduje na dvě stě let. Nad údolím potoka Rakovec pod Bukovinkou na Blanensku nalezneme několik památných smrků. Některé jsou už jen torza a mnohé z nich prosychají po napadení největším škůdcem smrků – lýkožroutem. Další památný smrk za svým zenitem si můžeme prohlédnout v lysické oboře. Vyhlášen byl teprve v roce 2003, ale brzy na to uschl, a nyní můžeme sledovat jeho rozklad, jak tvoří domov mnohým rostlinám, houbám a živočichům. Nejzajímavější a snad pohádkový smrk roste na loučce asi 2 km jihovýchodně od Ruprechtova na Vyškovsku. Je opravdu ojedinělý svým netradičním růstem větví, které se proplétají, a nebýt jehličnatých konců, připomínal by chobotnici otočenou vzhůru nohama, zapomenutou vodní příšeru nebo čarodějný strom.
Jedli najdeme v našich okolních lesích jen občas, ale protože zde přirozeně zmlazuje, je vidět, že se jí nechce svou domovinu opustit. Často potkávám na cestách různě velké jedličky a vždy mě to potěší. Těch mohutných je však opravdu málo.
Za památnou jedlí bychom se museli vydat až do Jeseníků. Roste na cestě z Ludvíkova do Karlovy Studánky. Je to vůbec největší strom v širokém okolí s historií čítající možná více než dvě staletí. Větší množství jedlí také roste v okolí Velké Bíteše.
Tradování a léčení
Pupeny jehličiny jsou pro své velké množství pryskyřice využívány k výrobě éterických olejů. Už od antiky byl smrk prokazatelně využíván v léčitelství na dnu, revma, bronchitidu a záněty krku. Využíval se odvar i koupele. Z jedle a smrku se od pradávna extrahovaly čtyři substance: smůla, tér, pryskyřice a terpentýn. Vše od oleje do lamp po natírání lodí. Samotné latinské jméno smrku – picea – to dokazuje, je odvozen od slova pix – smůla. Jedle má výrazně kvalitnější dřevo než smrk. Stavěly se z něj stěžně lodí. Jedle byla možná právě proto zasvěcena Poseidonovi – bohu moře.
Mnoho severských balad vypráví o ženských jedlových dévách. V pověstech z východní Evropy je často zobrazován král lesa s vykořeněnou jedlí.
V očích lidstva měly vždy stálezelené stromy výjimečné postavení. Ztělesňovaly věčný život, slib návratu světla a jara. Oslavy slunovratu v nejdelší noci roku jsou proto prastarým zvykem, při kterém se zapalovaly ohně a zdobily se jehličiny v okolí. Jedle zde hrála hlavní roli. Zdobena byla ovocem, ale i kovovými odlitky. Všelijaké závěsné postavy, kola a další tvary, které jsou nalézány ve vykopávkách v okolí keltských osad, možná byly předchůdci vánočních ozdob. Kdo ví. Jedle si však své prvenství jako vánoční strom nechala až do současnosti. Jen ji nemusíme hledat v lese. I když by taková výprava byla jistě zajímavé dobrodružství.
Samotný zvyk zdobení vánočního stromečku v domě je poměrně mladý. Přišel k nám z Německa. V Čechách ozdobený vánoční stromek poprvé postavil ředitel Stavovského divadla v Praze jako překvapení pro své přátele o vánocích roku 1812. První svíčky se v Zemích Koruny české na vánočním stromku objevily roku 1860. Po českém venkově se však vánoční stromeček jako tradice rozšiřoval jen velmi pomalu.
Smrky v Keltském kalendáři
Kdo se poprvé toulá vzrostlým smrkovým lesem, je prazvláštně zaujat. Tu a tam dopadá paprsek slunce na zem, na které nic neroste. Stromy ve větru šumí jako nebezpečný příliv a odliv. Starý smrkový les působí magicky, jako ticho před bouří. Toto působení asi vedlo k umístění smrku do Keltského kalendáře na dobu od 2. do 11. ledna. V mrazivé zimě oceníme obraz a vzor stále zeleného smrku. Tehdy se stane pěšinkou pro život, který se vždy vrací.
Ti, kteří se narodili v období smrku, se drží, co se osobních věcí týče, velmi zpátky. Vědí o své zranitelnosti a aby nebyli nápadní, chovají se podle toho, co je v jejich společnosti obvyklé. Konvence, principy a zvyklosti jim slouží jako ochranná maska. Když však získají důvěru a odloží svou masku, patří k nejspolehlivějším přátelům. Pevná zeď, která byla okolo nich doposud cítit, je nahrazena zahradou, ve které se daří všem pocitům.
Rada na závěr
Pokud si chcete pořídit místní vánoční stromeček, zajeďte si do Benešova nebo do Doubravice, kde se prodávají stromky z prořezávky z místních lesů. Navíc se pokocháte božsky nádhernou zasněženou krajinou.
Otče stromů – smrku ztepilý,
prastará síla v tobě dřímá, čistota zrození.
Alespoň na chvíli dej nám pocítit,
spojení se Zemí a hvězdami.
Matko stromů – jedle bělavá, nedej se pokořit,
tvá vůně a láska jsou nadosah.
V opojení s tebou budeme tančit, než opět světlo se zrodí.
