Na břehu řeky bělavé s rukou nataženou stojí dlouhé roky. Nenápadně a něžně odrážejí slunce zpět k vodní hladině. Jako by hladily vše v jejich blízkosti. Olše, hrdinové v první linii od potůčků, rybníků až po velké řeky snáší kolísání podzemní vody. Své kořeny nastavují proudu a hluboce vrůstají do půdy bez vzduchu. Když se do jejich těla zařízne pila, krvácí. Pařezina však brzy propukne v nový život a namísto jednoho zrodí se desítky.
Na procházkách kolem vodních toků a rybníků se nemůžeme nepotkat s olšemi, nejčastěji s olší lepkavou (Alnus glutinosa). Nepovažujeme je za nijak zajímavé stromy, v zeleni téměř zanikají. Těžko si je spojíme s rytíři ve zlatém zbroji, ale naše představy jsou hodně vzdálené od skutečnosti. Protože olše obstojí tam, kde by jiné stromy nepřežily. Ani olšové dřevo není považováno za příliš cenné. Dokonce se o něm mluví jako o něčem neohrabaném a nepevném. Je prý dobré akorát na výrobu zápalek, ale to je jen část pravdy. Když dřevo z olše trvale ponoříme do vody, ztvrdne na kámen a je téměř nezničitelné, podobně jako dřevo dubové. Benátky prý ještě dnes z části stojí jen díky starým olšovým pilířům.
Z olšového dřeva se také vyráběly magické píšťalky. Věřím, že ano. Když pohlédnete do korun olší, slyšíte šumění vody, zpěv větru v listoví i něco vzdáleného a moudrého, snad odraz dálek, které voda procestuje a pak olším vypráví. To vše se zapisuje do bílého dřeva olší, které se po narušení zbarvuje do oranžové až krvavě červené. Už z dob starých Řeků máme písemné svědectví o tom, že stromy krvácí. Víme, že je to jen symbolický popis, ale ukazuje to jistý soucit lidí nad tětím do stromů. Avšak olše doopravdy krvácí. Při kontaktu se vzduchem se jejich míza zbarvuje do červena. Proto byly olše vždy opředeny jistou dávkou tajemna. Dalším důvodem jejich tajemné pověsti je fakt, že u vody je často mlhavo a od mlhy je už jen krůček k nadpřirozenu.
Olše na Boskovicku
Stejně jako v celé Evropě najdeme i tady olše u vody. V Boskovicích nejvíce kolem říčky Bělé, která je jimi spolu s jasany obklopená ze všech stran. Těch nejmohutnějších se můžete dotknout v Pilském údolí nebo na turistické trase do Arboreta Šmelcovna. V současné době zde však probíhá stavba kanalizace. Bude sem svedena dešťová voda z Čížovek. Kdo jste byli zvyklí chodit přes brod z Kamenice k Novibře, raději se projděte po mostě o kousek blíže k Boskovicím. Tento brod pravděpodobně změní svou podobu. Také olše, která ho strážila, musela této stavbě ustoupit. Dále po i proti proudu jich však napočítáme desítky, ne-li stovky, různého věku i velikostí. Úžasné sloupoví olší je ukryto pod hustou zelení za fotbalovým hřištěm na Července. Kdo by to řekl, že se tam v houští někde skrývá krásná říčka. Těsně vedle ní chodíme běhat, bruslit, hrát tenis, koupat se na koupališti a nemůžeme se na ni ani podívat. Až na parkovišti u Lébišova zahradnictví, kam každé jaro vhazují děti z Mateřské školy Morenu. Převaluje se hořící po kamenech a ztrácí se za blízkou zatáčkou, kde už děti vidí moře. Morena však putuje kolem koupaliště, do Podhradí, do Pilského údolí a za Boskovicemi se napojí na Svitavu. Asi by to byla dobrodružná výprava – stopování Moreny. Určitě bychom u toho museli překonávat husté porosty olší. Mohli bychom se přidržet jejich hrubé a rozpraskané kůry a posadit se na jejich z vody vystupujících kořenech.
V evropském měřítku bychom mohli olši přirovnat k tropickým stromům s chůdovitými kořeny. Dokážou pronikat hluboko do zamokřené půdy a tím jí provzdušňovat. Jejich listy jsou bohaté na dusík, který stromy přetvářejí z půdy i vzduchu. Na podzim se proto zbarvují do šeda až černa. Jejich opad pak dává rostlinám hojnost živin a minerálů, a proto jsou podrosty kolem olší husté a v době plné vegetace téměř neprostupné. Bujně se pod nimi rozrůstají netýkavky a kopřivy. Toto bylinné patro je přímo rájem pro zvěř a hmyz. Vše zde pulzuje a člověku se do takových míst nechce ani vkročit. Proto mají olšové háje pověst tajemných a bludných míst. Jsou spojovány s bytostmi mlhy a bludičkami. Však je takových pověstí či pohádek z Boskovicka několik.
Řada místních názvů, jako Olšina, Olší, Olšovec, Olšovice, Olšany, Olešnice, pravděpodobně souvisí s olšovými porosty.
Lesy ČR vyhlásily olši stromem roku 2015
Také lesní hospodáři oceňují olši jako nezastupitelnou dřevinu, co se týče lokalit s proměnlivou hladinou podzemní a nadzemní vody, a jako břehový porost. Hospodářsky jsou olše užitečnější než vrby. Ačkoli je dřevo olše řazeno mezi měkké, stává se velice populární olšová dýha. Také špatně hoří, ale je velice vhodné pro výrobu dřevěného uhlí nejvyšší kvality.
Zastoupení olší v lesních porostech v České republice činí 2,1 %. Pro srovnání, zastoupení břízy je dvojnásobné (4,2 %) a zastoupení lípy činí 1,8 %. Také na Boskovicku jsou olše hojně sázeny kolem vodních toků a v podmáčených částech lesů. A protože je zde terén velice členitý a lesy jsou protkané vodními stržemi, roklinami a tůněmi, je kolem Boskovic olší mnohem více, než je republikový průměr.
Léčení a tradování
Listy a kůra olše obsahují třísloviny a antrachinony, které působí svíravě a proti průjmu. V lidovém léčitelství se dokonce rozdrcené listy používaly na léčbu rozpraskaných bradavek kojících matek.
Olše byla symbolem smrti a vzkříšení. Rituálně se používala k uctění boha (krále) obilí při obřadech v den podzimní rovnodennosti. Vzkříšení znázorňují spirálovitě uspořádané pupeny na větvích olše. Kdysi se věřilo, že pokácet olši přivolá na dům zničující požár.
Nejsou sice žádná předkřesťanská svědectví o roli olší v duchovním světě, ale středověká pověst o Wolfdietrichovi (Vlčí Dietrich) ukazuje na historku známou také z našich pohádek. Poutníkům se zjevuje okouzlující a svůdná „Paní olše“, která příliš chtivým chlapiskům uděluje životní lekci. Ponaučení? Následuj své srdce, nikoli pudy. Během objímaní s nimi se totiž změní v chundelaté a jako kůra drsné Něco. Její různá německá jména jsou Elsa, Elise a jsou i dnes poměrně rozšířená.
Z jiného pohledu je olše spojovaná s mužskými hrdiny. Anglické jméno olše „alder“ pochází buď ze slova v překladu náčelník nebo ze starogermánského „elawer“, červenavě žlutý. Existují různé asociace této dřeviny s keltským bohem Branem, který má vztah k podsvětí i slunci. Je spojován s léčením, vzkříšením a věštěním. Nejznámější je pověst o tom, že vlastním tělem překonal řeku, aby své stoupence udržel nad vodou. Pradávná velšská legenda o Branovi jej také spojuje s olší, je jeho posvátným stromem. Bran v pověsti přikázal, aby mu druhové po smrti sejmuli hlavu a sedm let s nimi tato hlava hovořila a zpívala. Hlava pak byla zakopaná pod Londýnským Towerem a chrání prý celou Británii. Podobný příběh je znám z antické mytologie. Připomíná zpívající hlavu básníka Orfea, která také byla oddělena od jeho těla. Jeho jméno souvisí s výrazem v překladu rostoucí u vody, a jsme opět u olší. V eposu Odyssea se o olši mluví jako o jednom ze tří stromů vzkříšení, dalšími je bílý topol a cypřiš. A v keltské pověsti o Bitvě stromů a stejně tak v irské Písni lesních stromů se olše popisují jako stromy bojující s největším zápalem.
Olše v keltském horoskopu
Některé zdroje přiřazují olši ke dni podzimní rovnodennosti, jiné zase pro tento den označují olivovník. Každopádně by bylo pro všechny přínosné, kdyby bylo více lidí s vlastnostmi těchto dvou stromů. Lidé Olše jsou totiž výjimečně vyrovnaní, klidní a laskaví. Kam přijdou, všude roznášejí mír a klid, umějí se skvěle ovládat. Mají ohromnou trpělivost a považují za zcela samozřejmé druhým pomáhat. Přesto se nestává, že by se nechali někým využívat.
Na závěr
Prastaré mýty jsou lákavými magickými příběhy dávných dob, které ovšem nenavrátí ani ten nejdražší a nejúžasnější film. V přírodních symbolech přesto stále můžeme vidět životní moudra. K olším určitě patří skromnost, pokora, trpělivost a obětavost. Nedávají na odiv svůj habitus jako populární duby, buky či líbezné lípy. Olše nás učí naslouchat a jednat.
Nad vodou se třepetají
jako zrcátka ve slunečním světle.
Jejich zpěv hladí na duši.
Oheň i voda v jejich těle – mír všude kolem.
