Zdá se vám, že tento titul zní poněkud nadneseně? Popravdě řečeno, on asi skutečně nadnesený je. Neboť v době, kdy Rosa Fleischmannová, dcera boskovického židovského řezníka, jakožto manželka nejvyššího státního a stranického představitele Bulharska Jiřího Dimitrova, takovouto první dámou de facto byla, se tento titul v zemích tehdejšího komunistického bloku rozhodně nenosil. Ale to jsem předběhla událostem.
Vraťme se tedy na počátek našeho dnešního vyprávění z boskovického ghetta, které zahájíme na Plačkově ulici u domu č. 25. V minulosti tvořil jednotu s domem č. 27 a patří k nejstarším v židovské čtvrti. Jeho sklep je v renesančním slohu, nadzemní jádro domu je barokní. Byl obnoven po požáru v roce 1823 Benediktem Fuchsem a dalšími třemi spolumajiteli. Koncem 19. století dům koupil židovský rituální řezník Julius Fleischmann, který se do Boskovic přistěhoval s rodinou z Vídně. Jeho dcera Rosa (narozená 9. 7. 1896 ve Vídni) navštěvovala v Boskovicích židovskou školu, posléze odešla jako dospělá mladá žena do Vídně, kde pracovala jako levicově založená novinářka pro list Arbeiter Zeitung.
V roce 1927 se zde seznámila s bulharským komunistou Jiřím Dimitrovem, stala se jeho spolupracovnicí a blízkou přítelkyní. Tehdy Jiří Dimitrov dokonce několikrát inkognito navštívil Boskovice a pod cizím jménem býval ubytován v hotelu Záložna na Masarykově náměstí. Pokud vám, milí čtenáři, obzvláště vy mladší, jméno Jiří Dimitrov pranic neříká, není divu. Tento bulharský revolucionář, přední činitel kominterny – mezinárodní komunistické organizace, neochvějný stalinista, iniciátor a realizátor mnoha tragických dějů v Bulharsku na konci 40. let minulého století, skončil zřejmě poprávu v propadlišti dějin. Ale buďme objektivní, svou stopu – ať už jakkoliv diskutabilní – v historii zanechal, a ne vždy to byla stopa striktně odsouzeníhodná.
Georgi Michajlovič Dimitrov, jak zní jeho jméno v bulharské podobě, se narodil 18. 6. 1882 v Kovačevci, vyučil se sazečem a již v době první světové války se zapojil do bulharské socialistické opozice. Později přesídlil do Sovětského svazu, získal jeho občanství a působil v mezinárodním komunistickém hnutí. V roce 1906 se jeho první manželkou stala srbská módní návrhářka Ljubica Ivoševičová. Toto spojení světa módy a revolučních bojů může působit poněkud bizarně, avšak Ljubica byla kromě jiného rovněž zapálenou aktivistkou dělnického hnutí, takže v tomto směru si manželé zřejmě dobře rozuměli. Jiří Dimitrov se stal proslulou a velmi sledovanou osobností v roce 1933, kdy byl v Německu společně s dalšími čtyřmi komunisty (bulharského, německého a nizozemského původu) nacisty obviněn ze zapálení berlínského Reichstagu, Říšského sněmu. Dimitrov ve vazbě odmítl německého advokáta a ve známém Lipském procesu, který se konal od září do prosince 1933 za značné mezinárodní pozornosti, se sám dokázal obhájit tak obratně, že jej i jeho údajné komplice museli Němci zprostit viny. Odsouzeným zůstal pouze Holanďan Marinus van der Lubbe, který sice vykazoval známky nepříčetnosti, avšak ke žhářství se přiznal, a tak byl nakonec v lednu 1934 popraven.
Rok 1933 však nebyl pro Dimitrova jen úspěchem. Prožil si i velkou osobní tragedii, neboť v květnu tohoto roku zemřela v Moskvě jeho žena Ljubica, která si patrně v důsledku stále se horšícího zdravotního stavu vzala život. Po boku Jiřího však věrně stojí Rosa Fleischmannová, se kterou Dimitrov v roce 1934 uzavírá sňatek a manželé odjíždějí z Německa do Moskvy. Sem se pak po několika letech stěhují i Rosini rodiče a sourozenci, kterým se jako úplně posledním boskovickým židům podařilo ještě včas z Československa emigrovat.
Jiří Dimitrov pokračuje ve svých politických aktivitách, těší se však i z rodinného štěstí, zejména z narození syna Míti v roce 1936. Ten však ve věku sedmi let umírá na záškrt, oba rodiče tuto bolestivou ztrátu nesou velmi těžce a rozhodnou se brzy pro adopci. Jejich adoptivním synem se v roce 1944 stává tříletý bulharský sirotek Bojko.
Druhá světová válka skončila, Dimitrov se s rodinou vrací do své rodné země a stává se nejvyšším reprezentantem Bulharské lidové republiky, a to se všemi atributy, které vyžaduje krutý stalinský diktát. V soukromí se Dimitrov pečlivě stará o své blízké. Důkazy o tom můžeme nalézt v jeho deníku, který si vedl od 9. března 1933 do února 1949, a kde se zmiňuje i o boskovických příbuzných své ženy Rosy. Tak například 11. 9. 1947 si zapisuje: „Poslal jsem Slánskému telegram – Mezi 20. a 25. září se vrací z Moskvy do Československa se sovětskými pasy rodina bratra mé ženy, soudruha Artura Fleischmanna z města Boskovic. Protože je v rodině stará, nemocná žena a malé dítě, moc prosím, aby jim byla poskytnuta veškerá pomoc.“ Anebo si poznamenává, že 4. 8. 1948 nařídil Trajčovi Kostovovi (vysokému bulharskému funkcionáři, v roce 1949 popravenému jako oběť komunistických čistek), aby převedl 10 000 korun československých matce Rosy do Boskovic, protože těžce onemocněla.
Pokud se zmiňujeme o boskovických příbuzných Rosy Dimitrovové-Fleischmannové, nesmíme zapomenout na bratra Bernarda. Ten se aktivně zapojil do protiněmeckého odboje, stal se příslušníkem československé jednotky v Sovětském svazu a do Československa se šťastně v roce 1945 vrátil s armádou Ludvíka Svobody.
V roce 1948 manželé Jiří a Rosa Dimitrovovi zavítali do Boskovic, jejich návštěva se stala významnou událostí a byla boskovickou veřejností sledována s velkým zájmem a pozorností.
2. 7. 1949 však Jiří Dimitrov v sanatoriu nedaleko Moskvy umírá. Příčinou úmrtí byla kombinace diabetu, jaterní cirhózy a srdečního selhání; historici dnes shodně soudí, že k Dimitrovově smrti přispěl značnou měrou jeho přílišný alkoholismus. Ostatky bulharského vůdce jsou převezeny z Moskvy do Sofie a v Bulharsku takřka okamžitě vzniká obrovský kult jeho osobnosti. V Sofii je vybudováno monumentální mauzoleum z bílého mramoru, kam byly po leninském vzoru uloženy Dimitrovovy ostatky v křišťálové rakvi a spočívaly zde 40 let. V roce 1990 bylo tělo Jiřího Dimitrova pohřbeno na sofijském centrálním hřbitově a objekt mauzolea byl po řadě bouřlivých debat mezi jeho odpůrci a přívrženci nakonec roku 1999 zlikvidován. Kult Jiřího Dimitrova se nevyhnul ani tehdejšímu Československu – ulice či školy v řadě měst nesly jeho jméno, v sousedním Blansku dlouhá léta existovaly Závody Jiřího Dimitrova a jeho litinová socha „zdobila“ od roku 1957 střed města. Po roce 1989 byla socha vystrčena na okraj Blanska a stojí zde dodnes ve společnosti například taktéž litinového Klementa Gottwalda či Julia Fučíka.
Rosa Dimitrovová po smrti manžela žila v Moskvě jako prominentní vdova a vychovávala syna Bojka. Ten po ukončení svých studií na Institutu mezinárodních vztahů v Moskvě roku 1963 vstoupil do vysoké komunistické politiky a rozhodně se v ní neztratil. Zastával řadu významných stranických i diplomatických funkcí, například působil jako bulharský zástupce OSN v New Yorku či jako velvyslanec v Havaně. V přelomovém období 1989 /90 byl bulharským ministrem zahraničí, o jeho dalším osudu pak již dostupné zdroje mlčí. A tak možná, že bývalý politik a dnešní senior Bojko Dimitrov žije v současné době poklidně v Sofii či někde jinde v Bulharsku a snad na svou adoptivní matku Rosu, Židovku z Boskovic, s láskou a v dobrém vzpomíná…
