Zamyšlení boskovického evangelického faráře a přispěvatele Ohlasů Jiřího Bureše. Text původně vyšel v místním sborovém časopise Na rozcestí II / 2016.
Psal se rok 1935. Do evangelické vesnice v německé části Krušných hor přišel nový farář. Na úbočí kopce stál hrázděný kostel, který kdysi sloužil jako chrám i pevnost. Místní byli dobří evangelíci a svůj kostel měli rádi – a tak byly jeho lavice neděli co neděli plné.
Nový farář však s sebou přinesl nové manýry. Vedle biblického zjevení mluvil o novém duchu doby, o hlasu národa a krve… a kromě Ježíše Krista doporučoval i nového vůdce, Adolfa Hitlera. Farníci se nedali zmást, proti kázáním reptali, psali protestní dopisy, ale církevní vrchnost nijak nereagovala. V Německu přituhovalo a z hitlerovců šel strach.
Jednu neděli čekal faráře šok: kostel byl prázdný! Lidé namísto k věžaté budově vyrazili do protějšího svahu. Na louce nad vesnicí se setkali, zpívali z přinesených zpěvníků, četli z Písma a zazněl výklad jednoho z presbyterů. Slavili bohoslužbu pod širým nebem. Naproti ve svahu se tyčil jejich kostel, nádherný jako vždy, ale prázdný. Než aby naslouchali nacionalistickému štvaní, raději zvolili vyhnanství na louce. Plynuly měsíce a farníci vytrvali, i v dešti a v mrazivých horských ránech. Po necelém roce církevní vedení kapitulovalo a hitlerovský farář byl odvolán; na jeho místo přišel jiný, který měl přece jen raději Bibli než nové pravdy.
Příběh je skutečný; vyprávěl mi jej farář z oné saské vesnice. Vzpomněl jsem si na něj nad fotkami z boskovické bohoslužby z letošního května, kterou jsme také prožili bez kostela: na louce, pod střechou oblohy, vsedě na trávě. Pro nás to byla vítaná změna, s krásným počasím a s pohoštěním – a hlavně s jistotou, že za pár dní budeme opět mířit ke štíhlé kostelní věži. Umíme si však představit takové vyhnanství dlouhodobě? Být křesťany bez kostela?
Jakkoli divně to zní, při bližším pohledu do Nového zákona zjistíme, že se o budovách určených ke scházení věřících téměř nemluví. První křesťané se setkávají zcela prostě tam, kde se namane, nejprve v židovském chrámu v Jeruzalémě, pak po domech. Raná církev nemá času na budování svých kostelů, její kazatelé a diakonky spěchají naplnit výzvu Vzkříšeného Krista: „Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“ (Sk 1, 8). Jsou v pohybu, na cestě ke druhým.
Později, když křesťanství prosytilo evropskou kulturu, se kostely stavěly – a mělo to určitou logiku. A přece se zpětně musíme ptát, jestli se leckde vedlejší věc potichu nestala věcí hlavní. Ještě jeden příklad z Písma: král Šalomoun je jedinou postavou, jejímž životním dílem je stavba chrámu. Jenže sám Šalomoun se pak v čerstvě dokončené stavbě modlí: Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval? (1Kr 8, 27).
Chrámy jsou nádherné, stojí za to je udržovat a pečovat o ně. Letos chystáme stavební úpravy i pro náš evangelický kostel, a je to jistě dobře. A přece víra s pevnými budovami nestojí a nepadá, naopak, víra je hledáním jiného Boha, je v pohybu a na cestě ke druhým. Tam jsou duchovní chrámy, které máme budovat především, mezi těmi, kdo hledají anebo ještě neslyšeli evangelium, mezi potřebnými a plačícími. Bez této odvahy a otevřené víry bude všechno stavění k ničemu.
