Kulturní zařízení města Boskovice pořádají v červnu v boskovickém letním kině koncert Michala Davida. Tato skutečnost vyvolala v poslední době diskusi nezvyklých rozměrů, přičemž někteří diskutující vůbec netuší, proč zrovna Michal David spustil takovou vlnu reakcí a proč právě jeho vystoupení je pro některé z nás za hranicí toho, čemu by se KZMB měla věnovat. Rozhodl jsem se tedy na některé komentáře tímto článkem zareagovat a pokusit se přiblížit, co podle mého názoru fenomén Michala Davida v rámci české kultury představuje.
Michal David bezpochyby je výborný muzikant. To zaznívá jako jeden z nejčastějších argumentů jeho obhájců, a to nikoli pouze z řad jeho fanoušků. Dá se pochopit i to, že se konzervatorista, jazzový hudebník a držitel ocenění Hudebník roku z Pražských hudebních dnů rozhodne věnovat raději popu, pokud je mu to zkrátka bližší. Horší je, že písně Michala Davida je možné (bez ohledu na kvalitní technické provedení) bez problému označit za kýč, a ještě horší je to v kontextu doby, v které většina jeho hitů vznikla.
Slovní spojení „normalizační pop“ v sobě skrývá ještě něco víc než pouze konstatování skutečnosti, že jde o pop, který vznikal v době tzv. normalizace. Jak poznamenal Květoslav Chvatík v jednom ze svých esejů o literatuře, oficiální kultura sedmdesátých a osmdesátých let na tom byla v jednom směru ještě hůře než v letech padesátých. Zatímco v padesátých letech se vše podřizovalo socialistické ideologii, za normalizace už téměř chybí i jakákoli ideologie, jde pouze o potlačení čehokoli, co by jakýmkoli způsobem vybočovalo.
A přesně takové tvorbě, která normalizačnímu režimu vyhovovala, se začal věnovat Michal David ve spolupráci se skupinou Kroky Františka Janečka. Jeho písně splňují všechny tři podmínky, na základě kterých estetik Tomáš Kulka identifikuje kýč: Témata jeho písní jsou obecně přijatelná, forma je nekomplikovaná a všem srozumitelná a tvorba nenabízí žádný přesah (dílo je konzumací prakticky vyčerpáno a nenabízí tzv. transformaci asociací). A přesně takovéto „umění“ tehdejší režim potřeboval. Vládnoucí představitelé nechtěli, aby lidé přemýšleli. Bylo třeba, aby se bavili a nemysleli na to, že zase až tak dobře se nám nežije.
Michal David jde však ještě dál, než by bylo nutné. Kromě toho, že PIJEME COLU, žijem si svůj DISCOPŘÍBĚH a chceme žít NONSTOP (dobře, jestli opravdu chceme poslouchat o tom, jak jsme mladí a šťastní), je tu také především spartakiádní píseň POUPATA. Ta už nemá nic společného ani s diskotékovou kulturou, díky které snad opravdu můžeme občas zapomenout, v čem doopravdy žijeme. Zde už se dozvídáme, že naším údělem je „kráčet k zítřku, žít a kvést“. Zde je propagace šťastného mládí v socialismu vyjádřena naprosto nepokrytě. „Když se podaří, co se dařit má, tak je přece krásně na světě.“
Shodou okolností má v červnu v boskovickém letním kině koncert i Hana Zagorová, nabízí se tedy určité srovnání. Její tvorba byla oficiálními orgány též přijímána bez problémů a též jistě nese znaky kýče. Přes to všechno je ale její určitá naivita zjevně autentická a připomeňme, že dokonce podepsala petici Několik vět, protože tam prý „neshledávala nic, s čím by se názorově neztotožňovala“. Mezitím Michal David s Kroky Františka Janečka zpíval mimo jiné texty, které napsal tajemník kulturního oddělení Ústředního výboru KSČ Miroslav Müller.
Dnes už se poměry naštěstí změnily. Každý si může zpívat, jak chce a co chce. Úspěch a finanční ohodnocení získá ten, kdo se prosadí v konkurenci. Michal David se částečně vrátil i k jazzu, ale přirozeně zůstal převážně u hudby, kterou jeho publikum vyžaduje. Těžko mu to nyní vyčítat a těžko vyčítat publiku jeho vkus. Od současné oficiální kulturní instituce bych ovšem nečekal, že koncert Michala Davida bude patřit k akcím, které bude pořádat, a ještě se tím chlubit. A nejde pouze o hudbu samotnou. Jinak by totiž pohled na plnoštíhlého padesátníka, který zpívá „My máme príma rodiče, nekoukaj dírkou na klíče,“ mohl být i docela komický.
