Rozhovor s klavíristkou Kristýnou Znamenáčkovou, která minulý týden zvítězila v soutěži Nadace Bohuslava Martinů. Soutěž je určená pro interprety do 28 let, Kristýna hrála skladby Josepha Haydna, Johannese Brahmse a samozřejmě především Bohuslava Martinů – včetně náročné Sonáty (H 350) z roku 1954, tedy z konce skladatelova tvůrčího období. Kristýna letos přešla z pražské HAMU na brněnskou JAMU, kde studuje klavírní hru v magisterském programu, kromě toho učí na ZUŠ v Blansku.
Hudební soutěže nadělají často víc škody než užitku – napsala pro Ohlasy na jaře jistá Kristýna Znamenáčková. To se samozřejmě týkalo hlavně dětí, ale i tak mě zajímá, jak se na to díváš dneska?
Myslím si to pořád. Ten můj článek se týkal hlavně dětí, protože tam to není často rozhodnutí jich samotných, což je důležitý rozdíl, většinou jde o plnění snů a přání učitelů a rodičů. Když mladý umělec dospěje do věku, kdy může rozhodovat sám za sebe a je za sebe sám zodpovědný, tak už si to musí přebrat sám. V zásadě nesouhlasím s tím, když hudebníci k soutěžím přistupují příliš sportovně.
Sportovně ve smyslu s nadhledem, nebo soutěživě?
Soutěživě. Tedy že jejich hlavním cílem je na soutěže jezdit, sbírat diplomy a psát si vítězství do životopisu. Soutěž by asi hlavně neměla být cíl, ale spíš prostředek, cesta k něčemu, co může muzikanta obohatit i jinak než dalším bodem do životopisu. Asi nejvíc záleží právě na tom, co je hlavním impulzem pro to, že se člověk do soutěže přihlásí.
A jak to bylo u tebe?
Je to trochu složité. O soutěži Bohuslava Martinů vím už dlouho. Před dvěma lety jsem začala cvičit Sonátu a věděla jsem, že za dva roky právě klavírní soutěž bude (soutěž je vyhlašována každý rok v jiné kategorii, klavíristé soutěží jednou za tři roky, pozn. red.). Říkala jsem si, že když už se to učím, tak bych se do ní přihlásit mohla, protože mi připadá celkem sympatická, není nijak velkolepá a program se dá zvládnout. Následující rok ale snížili věkový limit soutěže na 26 let, takže bych se tam nevešla. Další rok limit zvýšili zpět na 28 let, to jsem asi brala trochu fatalisticky, jako takový poslední impulz, abych se přihlásila. Důležité pro mě bylo i to, že mě to donutilo soustavně a systematicky vypracovat nejednoduchý repertoár. Určitě mě to interpretačně posunulo.
Říkáš, že soutěž není velkolepá. Dá se říct, jak je významná?
Je to pravděpodobně jediná soutěž věnovaná Bohuslavu Martinů a jeho instrumentální tvorbě. Pořádají se pěvecké soutěže, protože jeho vokální tvorba je široká, ale tohle je jen pro instrumentalisty, což ve světě pravděpodobně nemá obdobu. Nicméně Martinů zase nemá ani u nás ani v zahraničí takovou popularitu jako třeba Smetana. Možná i proto, že není až tak posluchačsky přístupný, jeho jméno mezi ostatními trošku zapadá.
Říkáš, že ses připravovala delší dobu. Jak náročné je obsáhnout a připravit takový repertoár?
Bylo předepsáno penzum skladeb, které člověk musí zvládnout. Letos to byla libovolná sonáta Josepha Haydna, pak libovolné romantické dílo v délce 10–15 minut, no a tvorba Bohuslava Martinů v délce 20–25 minut. Dohromady je to 50 minut programu, což už není úplně málo. Takže když se člověk začne připravovat, sesumíruje si, které ze skladeb už hrál, které má rozpracované a do čeho se pustí úplně nanovo. Kdybych měla letos v létě začít připravovat 50 minut programu úplně z čisté vody, tak to nepůjde. Když jsem před dvěma roky hrála Sonátu, tak jsem si říkala, že se mi třeba za ty dva roky bude hrát dobře.
A hrála?
Hrála.
Oddat se naplno hudbě
Jak jsi prožívala samotnou soutěž?
Hrozně.
To znamená, že jsi trémistka?
Strašná. Zrovna dnes jsem nad trémou přemýšlela, člověk jako já se jí asi už nikdy nezbaví. Pokud k tomu má přirozené sklony, tak to s sebou táhne a asi je důležité už s trémou počítat, vědět, že přijde a umět ji za daných okolností proměnit v pozitivum. Což asi jde.
To znamená, že tréma tě v důsledku nemusí svazovat, ale pomůže ti zkoncentrovat se a podat lepší výkon?
Svazuje vždycky, zejména fyzicky. Není mi dobře od žaludku, brní mě konečky prstů. S tím musím počítat a neleknout se toho. Ale kromě těchto negativních projevů se tréma dá přetavit právě v to, že se člověk lépe soustředí. Mnohem lépe mi funguje hudební představivost a schopnost oddat se naplno jenom hudbě a nepřemýšlet nad ničím jiným.
Fyzické projevy pominou, když začneš hrát?
Většinou během prvních pěti deseti minut ano.
To je docela za dlouho.
Je.
Ale pak tě tedy tréma odvede do jiného stavu soustředění?
Je to možná trochu únik. Člověk má kolem sebe spoustu okolností, sedí v sále před lidmi, kteří tomu rozumí a poslouchají ho, má hrát zpaměti, není mu dobře a pak nezbývá nic jiného, než se spolehnout jen na hudbu. Když jsem chodila do zušky, říkala mi moje učitelka Lydyia Golubková větu, které jsem tehdy moc nerozuměla: „Ta hudba tě zachrání.“ Nechápala jsem, jak mě může zachránit, ale ve chvíli, kdy člověk přestane prožívat sebe a myslet na to, že je na nějaké soutěži a že je nervní a o něco mu jde, a začne poslouchat hudbu, to, kvůli čemu to dělá a kvůli čemu tam je, tak to hrozně osvobozuje.
Odpadne alespoň část pochyb
A jak to vypadalo, když jsi dohrála? Mělas pocit, že ne snad musíš vyhrát, ale že se ti podařilo odevzdat maximum?
Já mám strašně špatný odhad na svoje výkony.
Necítíš, že teď to bylo ono?
Ne, nikdy. Pořád pochybuju, čím jsem starší, tak tím ještě víc. Takže jsem samozřejmě ze všeho nejdřív udělala výčet toho, co se mi nepodařilo a co mohlo být lepší. Byla jsem si přesně vědomá, co kde nebylo úplně dobré. Ale pak jsem si říkala, že snad bylo poznat, že to má nějaký zdravý základ a Martinů mě baví.
Je hraní na koncertech oproti cvičení natolik jiné, že tvůj hudební projev je jiný i kvalitativně? Zahraješ na koncertech lépe, než když hraješ sama?
Než když hraju úplně sama, tak to ne. Ale produkce před lidmi se dají rozdělit. Když to obehrávám před malou skupinkou lidí, třeba před pedagogy, spolužáky, známými, zahraju většinou hůř než potom na důležité akci. S důležitostí situace asi roste pravděpodobnost, že to vyjde. Že se člověk opravdu chytí toho stébla, bude řešit jen tu muziku a ne sebe.
Ale může se stát, že když cvičíš úplně sama, zahraješ to ještě líp.
Jo. Bohužel! Někdy cvičím a říkám si, že bych strašně chtěla, aby to někdo slyšel.
Co může znamenat vítězství v soutěži formálně pro tvou profesní budoucnost? Je to důležitý bod v životopise, nebo z toho plyne něco konkrétního?
Asi hlavně bod v životopise, ale doufám, že by z toho mohly vyplynout i další zajímavé koncertní příležitosti. Ať už v komorní hře nebo i v sólové. V příští sezóně 2016/2017 bude pravděpodobně koncert v komorním cyklu Pražské filharmonie. A na soutěži mě pár lidí slyšelo, hlavně z Nadace Bohuslava Martinů, a můžou mě třeba někam pozvat.
Co to znamená čistě pro tebe? Je to u hudebníků jako u sportovců, že vítězství pomůže psychice a to pomůže celkově hrát dál lépe?
Asi trochu ano. Zpětně musím uznat, že to i takový smysl mělo. Jak už jsem řekla, někdy o sobě moc pochybuju, jestli to dělám dobře a jestli má cenu, abych to dělala taky, když ostatní to dělají lépe. Když teď vím, že to snad dělám dobře, odpadne alespoň část pochyb. Formálně je to taková nálepka na láhvi vína, ale má to určitě i hlubší význam.
Jednu dobu jsi mluvila i o tom, že sólové hraní pro tebe asi nebude, že se spíš vidíš v souhře s dalšími. To se nemění?
To asi pořád platí. Rozhodně nechci hrát pouze sama, to je hrozná zodpovědnost a hrozná tíha. Hraju tak jednou za několik měsíců, takže si můžu dovolit dát do toho úplně všechno. Sólový koncert mě stojí strašné nervy, strašnou energii a i fyzicky je to pro mě dost náročné. Představa, že bych to měla dělat častěji, je neúnosná.
A nezlepšilo by se to časem?
Myslím si, že ne. Kdybych to dělala častěji, asi bych do toho nedávala všechno a nejela tak naplno. Jenže to možná dělá část mého specifického uměleckého projevu, že vždycky hraju, jako by to bylo poprvé a naposledy. A to úplně nejde dělat pravidelně.
Není to suchopárný akademický Martinů
Dozvěděli jste se na soutěži jen výsledek, nebo i nějaké konkrétní postřehy k vašemu projevu?
Něco nám říkali, hlavně protože se známe, předseda poroty byl Ivan Klánský z HAMU, kde jsem studovala. Mluvila jsem zběžně s ním a s paní Weiser, která mě učí teď na JAMU. Soutěž není zase tak hojně navštívená, tolik se o ní neví, ale říkali, že úroveň byla vysoká, byli spokojení. Potom se vyjadřovali lidé z Nadace, kteří byli na koncertě. To pro mě bylo zajímavé, protože oni mají s hudbou Bohuslava Martinů zkušenost, znají ji. Mluvili konkrétně o mé interpretaci Sonáty, jak se jim líbila, jak jim vyhovovala. Zrovna Sonáta se dá uchopit mnoha způsoby.
Co konkrétního ti řekli? Bylo to něco pro tebe zajímavého?
Vesměs jsem věděla, že k tomu nepřistupuji tak, jak se u nás na nahrávkách nosí. Totiž hodně racionálně, někdy Bohuslava Martinů lidé vnímají trochu jako suchara, takže se hraje spíše přísněji, artikulačně i dynamicky, pevně se drží tempa – já jsem si někde dovolila počkat, užívala jsem si konsonantní harmonie, kterých tam není většina, ale když se nějaké objevily, snažila jsem se je vyposlouchat a nějak to mezi nimi vést. Říkali mi, že to hraju víc impresionisticky, než jsou zvyklí, trochu janáčkovsky – což moc nevím, jak si vyložit. Že to není úplně suchopárný akademický Martinů, který se u nás nosí asi úplně nejvíc.
Tím se opět dostáváme ke skladateli – máš tedy k Bohuslavu Martinů specifický vztah?
Rozhodně ano.
V čem je ti jeho hudba blízká?
Nad tím jsem paradoxně hodně přemýšlela až po soutěži. Je to pravděpodobně v tom, že je na jednu stranu velmi racionální a pevná, podobně jako hudba Bachova, ale na druhou stranu je v ní strašně moc emocí. Může to působit jako rozpor, ale mám pocit, že u Martinů to není rozpor, ale syntéza. Člověk v něm může najít všechno. Pokud mám mluvit o Martinů obecně, je mi sympatická i jeho jistá naivita, zejména ve sborových kantátách, se kterými jsem přišla do kontaktu z celé jeho tvorby nejdřív. Je to naivita, která ale nikdy není kýčovitá, je spíše upřímná, pokorná. Je z ní cítit upřímný stesk, zájem o lidovou hudbu a o domov, kam se nikdy nevrátil. Sonáta, kterou jsem hrála, je naopak velmi rozervaná, jsou tam místa, ze kterých člověk neví, jestli vyjde živý, motá se v tom a cítí, že i Martinů se v tom motá a neví, odkud kam. Je to nepřehledné, ale v tom je to upřímné, Martinů se zde dává všanc.
Když se zabýváš hudbou nějakého skladatele, pudí tě to dozvídat se i něco víc o něm? Studuješ životy skladatelů?
Určitě. Je to užitečné, u Martinů rozhodně, jeho životní osudy hrají velkou roli. Teď jsem ho studovala hlavně ve spojitosti s Vítězslavou Kaprálovou, takže jsem nahlédla zase další oblast jeho života. Myslím si, že je to dobré u všech, kvůli stylovosti interpretace. Třeba u Brahmse, když člověk uváží jeho poměry a vztahy se Schumannovými. Vždycky to dostane jiný, filozofičtější rozměr.
Čili to není jen doplněk, ale to, co se dozvídáš, má dopad na to, jak hraješ?
Ano. Myslím si, že by to tak mělo být. Jinak bych hrála pořád jen jako já, jen bych střídala materiál, který bych zpracovávala. Ale já si myslím, že moje hraní by mělo představovat kompromis mezi autorem a mnou. Jsem především interpretka, ne tvůrce.
Hudební rodina, která funguje
Na závěr k tvému aktuálnímu působení – přešla jsi z pražské HAMU do Brna na JAMU, kde dokončuješ studia. Jak jsi v Brně spokojená?
Hrozně moc. Nevím, jak to říct, abych nikomu neukřivdila a nevyznělo to, jak nemá. Je to asi i tím, že jsem v Brně dlouho studovala a cítím se tam lépe. A škola má velmi příjemnou atmosféru, ve třídě profesorky Vlasákové a docenta Jiraského je to až neuvěřitelné, všichni se podporují, mají o sebe zájem. Hlavně mám pocit, že je to upřímné, že je to hudební rodina, která funguje. Nejsem tam moc dlouho, ale zatím je to skvělé.
Přemýšlíš nad výhledem na další působení? Chtěla bys víc učit, víc koncertovat? Necháváš to zatím plout, nebo máš konkrétní představu?
Představ mám hodně, ale zatím to nechávám všechno plout. Dlouhodobě by se mi líbilo, kdyby se mi podařilo udržet rovnováhu mezi učením, které je pro mě obohacující, a koncertováním.
Takže to není tak, že kdybys měla dost koncertních příležitostí, přestala bys s radostí učit?
Ne. Určitě chci hrát a určitě chci učit. Jakou to hraní bude mít podobu – jestli budu třeba časem korepetitorka v divadle, na JAMU nebo na konzervatoři, nebo jestli budu hrát s nějakým ansámblem nebo s Jankou Tajovskou – to už pro mě není tak důležité. Hlavně potřebuji být pořád aktivně v kontaktu s hudbou.
