Pracuji jako učitelka klavíru na základní umělecké škole. Moje práce mě baví, cítím hluboký smysl v poslání vést děti k hudbě, naučit je vyjadřovat prostřednictvím hudby pocity a věci, pro které v lidské řeči nemáme slova. Svět hudby je kouzelný, neomezený a naprosto soběstačný prostor, ve kterém si své oblíbené místo může najít úplně každé dítě bez ohledu na míru talentu, pokud má jen trochu chuť si hrát a objevovat. Ve velké místnosti plné nejrůznějších hraček by si každé dítě hrálo s něčím jiným, stejně tak v hudbě každého nadchne jiná aktivita, ve které může vyniknout a cítit naplnění – bez ohledu na to, jak rychle mu běhají prsty.

Proto je mi každý rok na jaře trochu líto, když začne období škatulkování, ministerstvo školství vyhlásí pro několik hudebních oborů celostátní soutěž, z hraní se stane atletika a hudba najednou není cíl, nýbrž funguje jako prostředek ke sbírání ocenění. Je hned několik aspektů, v nichž vnímám soupeření v hudbě jako cosi nesprávného a zbytečného.

Jedním z nich je, že vedeme svoje žáky k tomu, aby sami sebe vnímali jako jednotlivce vyděleného z kolektivu, vystavovaného srovnání s ostatními. Žák se pak víc než na hudbu samotnou soustředí na to, jak zaujmout druhé, jak vyniknout. V tomto ohledu považuji za nesrovnatelně užitečnější věnovat energii vloženou do přípravy na soutěž třeba hraní v orchestru, v souborech, čtyřručnímu hraní nebo zpívání ve sboru. To jsou aktivity, které děti učí splynout v harmonii s druhými, místo aby se od nich distancovaly.

Dalším důvodem, proč soutěže často nadělají víc škody než užitku, je fakt, že vítěz může být jen jeden. Několikrát jsem byla svědkem situace, kdy žák postoupil do krajského kola, začal věřit tomu, že je „opravdu dobrý“, a v krajském kole získal zdaleka nejméně bodů ze všech a dostal čestné uznání. Takové dítě pak velmi snadno propadne pocitu, že hrát na nástroj neumí, že není dost dobré, a protože je už lapené v pavučině chválení a oceňování, má najednou pocit, že nemá smysl dál na nástroj hrát.

Myslím si, že by si každý učitel před tím, než svého žáka na soutěž začne připravovat, měl zcela upřímně odpovědět na otázku, jestli tento krok nepodniká víc kvůli sobě než kvůli dítěti. Jsme zvyklí chtít výsledky svojí práce psané na papíře, chceme mít důkaz toho, že jsme dobří učitelé. Ale podle mého názoru je vydařená třídní besídka nebo třída vyzdobená dětskými kresbičkami mnohem větším znamením toho, že naše práce má smysl, než zeď plná diplomů a jeden vystresovaný soutěžní kůň.

Žák se velmi snadno může stát závislým na hodnocení druhých. Sama znám mnoho dospělých (nejen muzikantů), kteří dodnes trpí nedostatkem sebevědomí a nejsou schopní zdravě posoudit své schopnosti jen proto, že jsou od malička zvyklí čekat na uznání přicházející zvenčí.

Já sama jsem byla dítě, které v dětství na žadné soutěži v klavíru neuspělo. Podařilo se mi přes to přenést a hraní nevzdat, dodnes však bojuji s neustálou potřebou být pochválena, ohodnocena, uznána. Je to velmi svazující a vysilující. Moc bych si přála, aby všichni moji žáci měli v tomto ohledu snazší nejen cestu hudbou, ale i celým životem.