Je podvečer 11. června a před boskovickým muzeem postává skupinka mladých lidí. Někdo drží kufr, někdo má zas na obličeji třpytky. Dav proráží postarší muž s koženkovým kufříkem. O chvíli později přichází muž v saku, ale s pestrobarevnou kravatou a megafonem, z něhož pouští veselý song. Shodou okolností se před boskovickým muzeem potkaly dvě zcela nesouvisející akce: zahájení performativní procházky s místními studenty a studentkami – a k tomu představení záměru sloučení muzeí. My se vydáváme na tu pestřejší akci: performativní procházku po městských zákoutích s názvem Ego vs. eko.
„Vítáme vás na zdejší planetě a chceme vám představit, jak zdejší obyvatelé fungují a čemu ve svých životech dávají přednost,“ hlásá do megafonu ke skupině lidí průvodce, díky kterému pochopíme roli, kterou tu dnes budeme jako publikum sehrávat – průzkumná delegace z jiné planety. Následujeme jeho pokyny a vydáváme se houfně směrem k prvnímu zastavení, které je hned za muzeem. Skupina mladých lidí zde inscenuje scénu, kterou známe všichni – balení na dovolenou. „Ještě nemůžu jet, čekám na balíček z Temu. Dorazí mi plavky,“ dozvídáme se od herečky, která rozhazuje rukama a následně sbírá plastové balíčky a plastové lahve. Horečně se snaží všechno sbalit do kufru a celá barbie rodina běží na taxík. První scéna končí potleskem.
Průvodce vykřikuje zdánlivě nesouvisející hesla: „Máta, kopretina, Audi, Škoda Octavia, tymián, růže, Toyota, BMW.“ Až za okamžik nám dojde, že komentuje okolní scenérii, parkoviště a přilehlé záhony. Abychom se dostali k další scéně, musíme se za ním proplétat jako housenka mezi auty, což je značně nepříjemné. Průvodce nás upozorňuje na zjevný fakt, jaké entity mají na zdejší planetě přednost – jestli živé bytosti a rostliny, nebo neživé krabice, auta.
V další scéně před školou si načítáme QR kód a sledujeme krátké video s herci, kteří se chystají na rozprodávání místních lesů. Nejpůsobivější scény ale teprve přicházejí. Ve výloze bývalého Mountfieldu se ocitáme ve fiktivní reklamě – herci a herečky stojí strnule a teprve při spuštění hudby se dávají do pohybu. Sekačka, nůžky na trávu, rýč. Pohyby se zrychlují, pak zase ustávají.
Ještě než se přesuneme na náměstí, čeká nás interaktivní pasáž – jeden člověk si oblékne tričko, chytne se s druhým za ruce a okolní lidé jim pomůžou se převléct. Dokonalé zobrazení second handů nás přímo před jedním z nich nenechává na pochybách, že nákupy z druhé ruky jsou nejen udržitelné, ale i zábavné.
Na náměstí nás čeká ještě scéna fast fashion, „rychlá móda“. Jedna ze studentek pomalu mizí pod kupou oděvu, který na ni navlékají její herecké kolegyně. Bizarní socha z oblečení láká kolemjdoucí, kteří si jdou vyslechnout, kolik tun textilu se ročně vyhodí. V závěrečném zastavení na kašně předává mladá generace své požadavky té starší – méně plýtvání, více respektu k přírodě a zvířatům, aktivní řešení klimatické krize, oděvního průmyslu, odpadů a dopravy. Publikum stojí v dojetí, trochu ohromené a možná i s pocity studu, když slyší z úst tolika mladých lidí, jak je klimatická krize trápí.
Procházka, která mění pohled na okolní svět
Divadelní část končí, ale my pokračujeme na nádvoří panského dvora, kde si ještě všichni společně povídáme o tom, jak můžeme pomoci planetě jako jednotlivci. Dozvídáme se také, jak studenti a studentky hodnotí své zapojení do performance a jak se změnil jejich pohled na ekologii. Všichni svorně uvádí, že jejich každodenní životy se účastí v projektu hodně proměnily – naráz kolem sebe vidí ekologické problémy všude. Všímají si, že ve městě chybí koše na tříděný odpad, sledují, jak se u nich doma nakládá s jídlem, jak jsou lidé posedlí rychlou módou nebo nadužíváním plastů. Někteří z nich se přitom ani původně neplánovali přidat: „Ze začátku jsem se nechtěla účastnit, protože úplně nemusím biologii ani ekologii. Ale na úvodní hodině jsme se bavili víc do hloubky a já jsem k tomu měla co říct. A moc se mi líbilo, že jsem se mohla zapojit,“ říká studentka druhého ročníku pedagogického lycea. Dalšího studenta sice problematika zajímala, ale neorientoval se příliš detailně. Až při přípravě divadla zjistil spojitosti mezi lidským konáním a dopadem na životní prostředí: „Hodně mě překvapilo, co všechno s tou ekologií souvisí. Lidi si vlastně řeknou, že je to jenom to, co souvisí s přírodou – ale s ní souvisí úplně všechno. Takže vlastně úplně všechno, co děláme, je nějak spojený s ekologií. Bez přírody bychom nebyli – my jsme příroda.“
Velké téma je pro mladé herce a herečky oděvní průmysl a vše, co je s ním spojené. Móda je součástí jejich životního stylu a z jejich odpovědí slyším, že procházka hodně změnila jejich pohled na oděvní průmysl: „Jsem strašně ráda, že jsem se toho zúčastnila a že mi fakt ještě víc došlo, jak Shein hodně využívá plasty a jak to dokáže hodně znečistit planetu.“ Boskovice mají však výhodu, že nabízí rekordní množství secondhandů. To oceňují i mladí lidé, kteří v nich vidí protiváhu k rychlé módě zprostředkované oděvními giganty: „V ohledu fast fashion se dvakrát předtím rozmyslím, jestli ten danej kousek fakt potřebuju zrovna z tady toho obchodu, nebo jestli neseženu něco stejného nebo třeba lepšího v sekáči nebo na Vinted,“ popisuje svůj přístup jedna z hereček a okamžitě na ni reaguje další: „Já jsem z Vysočiny a jsem tady v Boskovicích na intru. Je to super město, člověk tu má možnost nakupovat v sekáčích, kterých je tady fůra.“ Na druhou stranu zmiňují, že pro využívání second handů nebo online platforem typu Vinted musí překonávat svou lenost a dát tomu více času. I díky Boskovicím vnímají, že pořizování oblečení z druhé ruky má pozitivní nálepku.
Pryč s plasty i plýtváním jídla
Intenzivně rezonuje také téma odpadů, nakládání s nimi, recyklace. Zpracování plastů je odpověď téměř na každou moji otázku a je vidět, že vzdělávací systém v této oblasti zafungoval dobře: „Určitě se snažím plasty využívat co nejmíň, co jde, i takové to zbytečné kupování PET lahví, nebo když máme doma plastovou tašku, tak ji použijeme víckrát. Snažili jsme se pak přivést i k nám na domov mládeže, aby se tam víc třídilo, ale zatím se to moc nepovedlo.“
Ekologickou stopu si mladí lidé uvědomují ale i u dalších, méně zjevných skutečností. Ptám se v publiku, které se procházky zúčastnilo, jaký je jejich přístup k ekologii, a odpovídají mi dvě středoškolačky: „Já se třeba snažím jíst míň masa, protože mně připadá, že ty dopady jsou fakt výrazné.“ Druhá studentka popisuje, že pro ni osobně je velké téma umělá inteligence a environmentální dopady jejího využívání. „Já AI používám, ale taky se snažím řešit, kdy ho už potřebuju použít a kdy je to jen plýtvání. Mně přijde, že používání AI už je nějak normalizované, a trochu mě vlastně mrzí, že ho po mně někdy výslovně chtějí ve škole. Dostaneme zadání, že máme k něčemu použít AI, a učitelé otevřeně říkají, jak to máme používat, jak je to strašně výhodné. Nevím, jestli vlastně ví, jaké nejen ekologické následky to má pro náš svět i společnost.“
Doma si ze mě dělají srandu: ty jsi ta naše ekoložka
Všichni přítomní vypadají, že se velmi dobře baví. Nikdo nekouká do mobilu, naopak se baví mezi sebou a nadšeně sdílí svoje další postřehy. Akce zjevně předčila jejich očekávání, zejména to, že se mohli aktivně zapojit a že jejich názor byl důležitý. „Mě zaujalo, že v Boskovicích jsem nic podobného neviděla. Touhle akcí jsme mohli my sami do toho prostoru přispět. Sice se o těch věcech mluví, ale nic se s nimi nedělá a všichni si jen stěžují,“ komentuje svoji motivaci zúčastnit se jedna ze studentek. „Celkově teď asi mám víc motivaci dělat i menší krůčky a nejsem taková zoufalá, že se nic nezmění,“ popisuje přínos akce pro sebe studentka.
Divadelní procházka se sice nachýlila ke konci, ale mladí lidé popisují, jaké má přesahy do jejich životů. „Já jsem o tom teďka začala docela i mluvit doma, dělají si ze mě srandu, ale myslí to dobře, protože my o tom mluvíme velmi často. Vždycky, když něco řeknu, tak na to reaguje táta: Hm, ty jsi ta naše ekoložka,“ připojuje se jiná studentka, která vidí velký vliv ve skautu.
Snad jim jejich nadšení přetrvá, protože chrlí nápady jeden přes druhého, jak by se dalo na akci navázat, jaký kroužek založit nebo jak zorganizovat workshopy mladí mladým. Procházka všem dodala energii. Jedinou stinnou stránkou byla nižší účast, což komentuje v závěru jedna ze studentek: „Měla by dojít půlka Boskovic! Mně přišlo, že to mělo celkem velkou reklamu, ale škoda, že těch lidí bylo pomálu.“
Mladí lidé se do projektu zapojili jako plnohodnotní spolutvůrci
Smráká se a skupina se přesouvá na závěrečné hodnocení do budovy Mountfieldu. Odchytávám organizační duo, kterým jsou Barbora Liška a Filip Novák, a za chůze si o celém projektu vyprávíme. Filip Novák, performer, pedagog na DAMU a dnešní průvodce pochází z Jablonce, ale působí v Praze a má zkušenosti z práce s dětmi i dospívajícími. Energicky popisuje, jak fungovala spolupráce v Boskovicích, a velmi kladně hodnotí především aktivní zapojení mladých lidí: „Jednak že si vůbec zkusili akt ve veřejném prostoru nějak performersky ustát. A pak také to, že si zkusili i různé typy představení – klasickou scénku, stylizovanou pohybovou etudu, konceptuální performanci s oblékáním oblečení.“ Komentáře o textilním odpadu vytvářeli sami studenti a studentky, stejně jako další nápady v jednotlivých scénách. A z hlav mladých lidí pochází také proslov, který zazněl před radnicí, doplňuje Filip: „My jsme jen kladli otázky – co vás jako generaci charakterizuje, jaké výzvy vidíte, co pozitivního vnímáte. A co by mohly být požadavky na lidi, kteří reálně mají tu moc něco změnit.“
Filip nejvíc oceňuje fakt, že oproti jiným zkušenostem zde v Boskovicích spolupracoval se skupinou, kterou téma zajímá. „Podařilo se nám myslím vytvořit bezpečné prostředí, takže se nebáli nám říkat nápady. Přinášeli i kritiku, což bylo skvělý, protože já jsem ten proces jenom držel svou zkušeností a oni byli spolutvůrci. Ne že my jsme tady dva pedagogové a oni jsou naši žáci, že my jim dáme zadání a oni to udělají – ale že to je opravdu spolutvoření. Zapojovali se do chystání ve smyslu: já donesu kufr, já repráček, my máme doma tohle. Bylo to extrémně nabíjející. A tohle je z hlediska udržitelnosti pro mě v pedagogice zásadní.“
Nápad na performativní procházku vznikl v hlavě Báry Liška už v momentě, kdy se přestěhovala do Boskovic a viděla, jak blízko mají lidé do přírody. Zároveň postrádala iniciativu mladých lidí, která by se organizovala zdola, podobně třeba jako Univerzity za klima, kde působila. „Rozhodla jsem se zjistit, jak se dospívající vztahují k tématu klimatu a ekologie, co je zajímá a jestli mají zájem o aktivismus. Zde jsem zvolila přístup uměleckého výzkumu,“ popisuje Barbora Liška, která pochází z divadelního prostředí a oblasti nezávislé autorské performativní tvorby. Společně se studentstvem se snažili pojmenovat nejpalčivější environmentální výzvy – konzum, ziskové nakládání s přírodními zdroji, vliv nejbohatších na životní prostředí. Největší výzvou ale pro Barboru bylo oslovení cílové skupiny. „Nakonec jsme navázali spolupráci se Střední pedagogickou školou v Boskovicích, s Monikou Lepkovou, která vede divadelní kroužek. Ukázalo se, že jsou to lidé, kteří jsou velmi napojeni na problémy současnosti, jen nemají dostatek prostoru o nich diskutovat a hlouběji se do nich ponořit.“ Pro Báru byla pozice koordinátorky i divadelní lektorky nejednoduchá, ale svůj finální dojem hodnotí velmi kladně: „Jsem ráda, že se nám podařilo vytvořit se studujícími vztah, a pokud neuhasne nadšení a motivace, podaří se nám navázat nějakým typem spolupráce v rámci Zelené peřiny i v příštím školním roce,“ uzavírá Barbora.
Reportáž vznikla v rámci projektu Boskovický vzdělávací rok pro ochranu klimatu podpořeného Jihomoravským krajem.
