Nejslavnější boskovický rodák, který ovšem nepochází přímo z Boskovic, ale z nedalekého Valchova – to je fotograf Josef Koudelka, který přijel osobně v 88 letech zahájit svou výstavu v Galerii Otakara Kubína. Ta představuje výběr z jeho proslulého reportážního cyklu Invaze 68.
Soubor fotografií, které Josef Koudelka pořídil v prvních dnech okupace, když Československo obsadila vojska zemí Varšavské smlouvy, provází silný příběh. Nejen jejich samotný vznik, při kterém se fotograf vystavoval mimořádnému riziku, ale i jejich další osudy. Autorství fotografií bylo dlouho tajné, aby neohrozilo autora nebo jeho rodinu. A výstava postupem času proletěla celý svět, od Jižní Ameriky po Čínu. Konala se dokonce i v Rusku. „Podařilo se mi vrátit ruské tanky do Moskvy,“ komentoval tuto skutečnost sám Josef Koudelka s dovětkem, že od pořadatelů výstavy kousek od Kremlu to byla mimořádná odvaha.
Na fotografův bonmot navázal Tomáš Pospěch, kurátor pražského Uměleckoprůmyslového muzea, který má v péči právě sbírku fotografií Josefa Koudelky. „My jsme vynaložili stejnou a možná ještě větší námahu a podařilo se nám po 73 letech vrátit Josefa Koudelku do Boskovic,“ uvedl Tomáš Pospěch s vysvětlením, že Josef Koudelka odešel v 15 letech na střední školu do Prahy. „Pak se toulal po světě – a na Boskovice a na výstavu si udělal čas až nyní,“ dodal Tomáš Pospěch.
Nejslavnější neznámý fotograf
„Měl jsem těch výstav po světě asi třicet, včetně Číny a Argentiny, Chicaga a tak dále. Fotky nebyly čtrnáct let publikované s mým jménem. Říkali o mně, že jsem nejslavnější neznámý fotograf. Běhal jsem po světě, padesát let jsem v žádné zemi nebyl déle než tři měsíce. Je tady jen zlomek toho, co jsem udělal,“ uvedl před zahájením výstavy v Boskovicích Josef Koudelka.
O srpnových událostech roku 1968 říká, že to byla mimořádná situace. Ty podle něj nikdy dlouho netrvají a dostanou z lidí něco, co ani netušili, že v nich je. Stejně tak v jeho případě – nikdy nic podobného nefotografoval. Jak moc riskantní fotografování invaze bylo, komentoval na jedné z fotografií, na které ruský voják míří do hloučku lidí, ve kterém zjevně stál i fotograf. „Kamarád na mě řval: Josefe, vždyť on to může zmáčkout. Ale takhle nemyslíte. Ta situace z nás dostala jisté hodnoty, o kterých jsme ani netušili.“
Fotografie obletěly svět a přestože byly publikované anonymně, Josef Koudelka se nakonec rozhodl pro emigraci. „Odešel jsem hlavně z toho důvodu, že ty fotografie byly publikované po celém světě a v agentuře mi říkali: Nevracej se, to je jednoduché, aby zjistili, kdo ty fotografie udělal. Necítil jsem se dostatečně silný, abych se vrátil a šel do kriminálu, protože jsem věděl, že byli větší frajeři a oni je dokázali zlomit.“
Najednou se mu otevřel svět a měl možnost dělat to, co v komunistickém Československu nemohl – poznávat ho. Ale podle svých slov to nechtěl dělat jako západní fotografové. „Viděl jsem, jak jsou zkažení tím, že nejdou fotografovat, pokud jim to někdo nezaplatí.“ Odmítal proto nabídky prestižních časopisů a fotoreportérem se nestal. „Ono je to krásné jezdit po světě, když víte, že vám všechno platí, že máte doprovod, tlumočníky a publikují vás v lajfmagazínu, kde to vidí několik milionů lidí, a že si vás lidi váží.“ Jeho krédem však bylo vyhýbat se tomu, aby měl jakoukoli moc. Raději fotil to, co zajímalo jeho, bez ohledu na zakázky a prestiž.
Odkazuje se na knihu Invaze 68, ve které je uvedeno: Josef Koudelka nikdy nebyl fotoreportér, nikdy nechtěl být fotoreportérem, ale zároveň udělal jednu z nejlepších fotoreportáží minulého století.
„Když jsem přijel do Prahy, jeden kritik mně řekl: Kódeláčku, vy máte oči. To byl první člověk, který mi to řekl.“ A něco podobného mu později řekl i slavný fotograf Henri Cartier-Bresson, když ho zrazoval právě od reportážní fotografie. „Bresson mi říkal: Vyhni se tomu, fotoreportů je hodně, ale Josefů Koudelků není mnoho, ty máš oči a ty můžeš ztratit,“ vzpomíná Josef Koudelka.
Ke svým fotografiím ze srpna 68 už jen dodává: „Od té doby jsem nikdy nefotografoval něco podobného, protože násilí mě nezajímá.“
Oči se změní a vy taky
Josef Koudelka navštívil Boskovice, Valchov a okolí už v roce 2014, když se připravovala jeho biografie a její autorka s ním chtěla navštívit místa spjatá s dětstvím. Tehdy navštívili i boskovický hrad, kde Josef Koudelka pořídil jednu fotografii s černým koněm.
„Jsem rád, že jsem sem zase přijel, že mě včera provedli Boskovicemi a mohl jsem se podívat na měšťanku, kam jsem chodil. Podívám se do kostela, protože pocházím z rodiny, kde jsme se modlili. Já teda nevěřím, ale chodili jsme do Žďárné do kostela, tam jsou pohřbení i moji rodiče. Tam pojedu taky,“ popisuje Josef Koudelka a navazuje úvahou o tom, že je sice nevěřící, ale velice respektuje lidi, kteří věří. „Vím ale, že jsou lidi, kteří věří a dělají kvůli tomu šílená zvěrstva. Stanou se fanatiky. To je dokonce příklad Izraele – skupina tak chytrých lidí a zároveň je tam náboženský fanatismus.“
A dodává, že velkou roli v tom hrají dezinformace, které bohužel fungují neustále. Jako když v Boskovicích žili Židi a byli během druhé světové války deportováni do koncentračních táborů. „Nám o tom nic neříkali, ale my jsme na židovský hřbitov chodili. Ta dezinformace vždycky někde je.“
A připojuje vzpomínku na dětství, které zde prožíval v době, kdy se k moci dostávali komunisti. „Mocipáni ve Valchově si tenkrát říkali komunisti. Kdyby to bylo ve Španělsku, tak by to byli fašisti. Byli to lidi, o kterých můj tatínek říkal: Ti chtějí jen poroučet, lžou a nechce se jim dělat. A to je ve všech zemích podobné.“
Josef Koudelka před uvedením své výstavy vzpomínal také na krajinu okolo Valchova, kam chodíval s tatínkem na houby a kde vysazovali třešně. „To je jediný kousek, který jsem si chtěl udržet z Valchova, že jsem tam sázel ty stromy. Takhle já se dívám na svět. Možná víte, že jsem v průběhu sedmi let fotografoval v Izraeli – a ty staré stoleté olivy jsou buď uříznuté, nebo přesazené mezi lidi, kteří tam přišli z Afriky nebo ze Sibiře a nikoliv pro ty lidi, kteří je tam vysadili. A teď třeba musí zrušit kus té zdi a vy vidíte toho rolníka, jak tam zase dává proutek.“
K návštěvě Boskovic a Valchova téměř devadesátiletý Josef Koudelka dodává: „Je jasné, když se takto někam vrátíte, že ty oči se vám změnily a vy jste se taky změnil.“
Přežít jako individuum
Už do Valchova a do dětství také sahají jeho první fotografické pokusy a vůbec seznámení se s fotografií. „Do Valchova jednou za týden přijížděl pan Dyčka z Němčic, přivážel chleba. A jednou ukazoval mému tatínkovi fotografie. Mě to zajímalo. Vždycky říkám, že pan Dyčka mě naučil fotografování, poprvé mně něco vyvolal,“ zavzpomínal dnes světoznámý fotograf.
Do emigrace odešel za svobodou a téma, jak si uchovat osobní integritu ve střetu s nejrůznějšími systémy, ho provází celý život a po celém světě. „Příští rok mně vyjde knížka o blázinci v Palermu na Sicílii. V průběhu patnácti let jsem ho navštívil asi dvanáctkrát. Vždycky jsem byl s těmi blázny zavřený na dvoře asi třicet krát třicet metrů. Nejdřív tam přijdete a všechno se vám zdá divné. Po týdnu se vám to zdá normální. A pak najednou zjistíte, že je to stejné jako to socialistické Československo. Jsou zavření, nemůžou ven, dají jim jíst a večer se podívají na televizi. Tam jsem si uvědomil, že jsme všichni stejní. Všichni jsme blázni, jenom ta úroveň je různá a v průběhu života se to mění. Všichni žijeme v mentální instituci, která se může nazývat kapitalismus, socialismus, rodina, úřad, … A vždycky jde o to, přežít jako individuum.“
Josef Koudelka popisuje, že když odešel do emigrace, dali mu v Anglii na doklady razítko Národnost neznámá. V Chicagu mu pak vyšel katalog k výstavě a slovní spojení použili jako titul. A Josef Koudelka k tomu vždycky dopisuje: Národnost je neznámá. Ve svých fotografiích totiž ukazuje hlavně to, co lidi na celém světě spojuje. „Všichni jsme stejní. Akorát existuje manipulace a je to jako v tom blázinci – když se tam dostanete, musíte najít způsob, jak přežít, abyste se taky nestal bláznem.“
Také revoluční časy podle něj netrvají dlouho a konce jsou většinou špatné a smutné. I pro revolucionáře. Lidé, kteří se postaví proti špatnostem, jsou biti. A ti druzí toho využívají. Třeba komunistům se revoluce náramně hodila, nepotřebovali předstírat komunistickou morálku. „Najednou se z nich stali největší kapitalisti. Tihle lidi, i když jsou ohrožovaní, mají tolik peněz, a o ty peníze starají tak, že ty ostatní odříznou. A to je v celém světě podobné.“
Výstava snů
Boskovice dostaly možnost přivítat svého nejslavnějšího rodáka a na několik měsíců získaly zcela unikátní výstavní příležitost, která je obvykle spojena spíš s věhlasnými galeriemi ve světových metropolích. K uspořádání výstavy podle kurátora Tomáše Pospěcha přispěl několik let trvající kontinuální tlak ze strany vedení města, ředitele Kulturních zařízení města Boskovice Ondřeje Dostála, kurátorky Gabriely Sauer Kolčavové a také některých občanů – jako třeba Pospěchovy studentky z Institutu tvůrčí fotografie Adély Solárové. „Nakonec nás donutili, takže zde výstavu uvádíme,“ řekl kurátor, který je zároveň editorem knižního vydání Koudelkových deníků. A připomněl, že fotografie mohou být vystavovány i díky velkorysému daru autora, který své dílo Uměleckoprůmyslovému muzeu věnoval. „Je dobře, že Boskovice mají takto nádherný a důstojný prostor, takže bylo kde tu výstavu uvést,“ dodal k výstavě Tomáš Pospěch s odkazem na nedávno rekonstruovanou Galerii Otakara Kubína.
Kurátor dále popsal, že je velmi rád, že se Josef Koudelka rozhodl vystavit v Boskovicích právě část souboru Invaze 68. Jednak proto, že to byly právě tyto fotky, kvůli kterým musel fotograf opustit Československo a ztratit tak pouto i s rodným krajem. A také proto, že je soubor dnes vzhledem k situaci ve světě znovu velmi aktuální. „Soubor dokumentuje, co se stalo v srpnu 68 v Praze, ale v druhé řadě jsou to především velice výrazné symbolické obrazy, které metaforicky vyjadřují jakýkoliv odpor vůči nesvobodě a okupaci. A jak říká citát v úvodu výstavy – nejde až tak o to, jestli ti se zbraněmi jsou Rusové, podstatné je, že lidé beze zbraní se semkli a vyjádřili odpor a že je očividné, že pravda a síla je na jejich straně,“ vyjádřil se Tomáš Pospěch.
„Pro naši galerii je to výstava snů,“ navázala na něj kurátorka Galerie Otakara Kubína Gabriela Sauer Kolčavová. Galerie po svém znovuotevření podle ní usiluje o to, aby se zde konaly výstavy s nadregionálním přesahem. „V tomto případě vracíme galerii na mapu republiky a možná i nad rámec republiky. Mám radost, že se Josefovi galerie líbí, je to pro nás potvrzení, že se zde dají dělat krásné výstavy,“ uvedla Gabriela Sauer Kolčavová.
„Když jsem poprvé viděl ty prostory s klenbami, říkal jsem si, jak to dopadne… Ale musím říct, že jste to udělali velice krásně. Každá výstava se musí udělat pro to konkrétní místo a vy jste to udělali velice přesně. To znamená vyřadit některé fotografie, takže jich je míň, ale říkají všechno. Ty fotky nelžou,“ řekl před zahájením boskovické výstavy fotograf Josef Koudelka.
