Rozhovor s architektem Janem Doubkem, spoluautorem vítězného návrhu, který vzešel z architektonické soutěže na novou boskovickou knihovnu. Bavili jsme se právě především o tom, jak se spoluautorkou Soňou Minárechovou o budově přemýšleli a jak svůj návrh pojali.
„Do knihovny může přijít kdokoliv kdykoliv. Je to veřejný prostor uvnitř budovy.“
Vy nejste sám autor návrhu – můžete prozradit, v jakém kolektivu, v jakém týmu a jak vznikal?
My jsme ten návrh prakticky vytvářeli ve dvou, ještě se Soňou Minárechovou, která tady bohužel teď nemůže být. Ale samozřejmě jsme ten návrh konzultovali i s ostatními odborníky – na krajinářskou architekturu a vlastně i na statiku, takže tam byla nějaká širší spolupráce. Autorský tým ale tvoříme my dva.
Jak je taková zakázka pro architekty atraktivní? Je to zajímavé, navrhovat knihovnu v malém městě?
Je to superzajímavé. Jako menší studio – vaše práce spočívá v zásadě v navrhování nějakých rezidenčních objektů, jsou to zpravidla interiéry nebo rodinné domy nebo bytové domy. A ty veřejné zakázky vám umožňují se setkat s nějakou zajímavou typologií typu právě knihovna, se kterou byste se v té komerční sféře úplně nesetkali, protože málokdo si někde navrhuje knihovnu. Takže pro architekta je to samozřejmě strašně zajímavé téma. Už tím, že má nějaký přesah a hodně dokáže ovlivnit město – v tom pozitivním smyslu.
V tomto případě se ale tedy nejednalo o novostavbu, ale o přestavbu. Když jste uviděl obrázky a zadání, tu původní budovu, tak co se vám mihlo hlavou? Říkal jste si, že je tam nějaký zajímavý potenciál, anebo to byl spíš tvrdý oříšek?
Na ten objekt jsme si museli trochu zvykat. Nebyla to „láska na první pohled“. Ten objekt je tam, řekněme, dost necitlivě vložený, hodně to odpovídá době vzniku, ale když jsme si ho potom nějakým způsobem nastudovávali víc a byli jsme se na něj podívat, tak jsme k němu získali pozitivní vazbu. Hlavně tím, že to je skeletová železobetonová konstrukce, která poskytuje velmi neomezené nebo poměrně otevřené pole působnosti z hlediska navrhování.
Zároveň se nám velmi líbila i kotelna, která na to organicky navazuje a vytváří zajímavý prostor. A to, co bylo pro nás asi stěžejní, byla samotná poloha v rámci Boskovic. Mně se velmi líbí, že je budova v takovém druhém plánu, že není přímo na náměstí. Na náměstí, když to řeknu trochu hloupě, vedle sebe máte ta významná gesta a i ta ega. A v tom druhém plánu je právě možnost vytvořit nějakou strašně zajímavou stavbu, ke které lidi musí tak trochu zabloudit. A to se nám hrozně líbilo – ta pozice obchodního domu a kotelny.
Jak náročné bylo zadání z hlediska požadavků a prostoru a celkových nákladů? Jak těžké bylo to, co si město představovalo, do té budovy dostat?
To byl poměrně tvrdý oříšek, protože když jsme si prostorové nároky sečetli a chtěli jsme, aby knihovna byla samozřejmě velkorysá, tak jsme se dostali mimo objekt. Takže pak jsme řešili, jakým způsobem to nějak organicky včlenit, abychom knihovnu udrželi v tom obchodním domě, abychom třeba kavárnu umístili do té kotelny, aby to fungovalo jako celek. A abychom zároveň dodrželi prostorové nároky, které určují i rozpočtové limity stavby.
Mohl byste zkusit nějak obecně popsat, jaká byla základní idea vašeho návrhu?
Naše základní idea byla oživit ten vnitroblok. Vnímali jsme ho jako strašně velký potenciál. Teď ten stávající objekt obchodního domu s vnitroblokem nekomunikuje, protože do něj nemá prakticky žádná okna. My jsme se to snažili nějakým způsobem zvrátit a udělat takovou oázu ve městě, nějaký komunitní dvůr, kde mohou probíhat různé akce. Bylo a je to takové sevřené – z jedné strany máte kotelnu, z druhé strany obchodní dům, respektive nově knihovnu, pak tam máte ty bytové domy okolo, a jenom jednou částí se to otvírá. My jsme se soustředili na to, vytvořit kvalitní dvůr a okolo toho dvora ten objekt komponovat.
Další otázku bych možná uvedl tím, že v Boskovicích – to jste nejspíš slyšel – se knihovna chystá asi 25 let. A během těch 25 let se objevovaly různé návrhy toho, co bychom od toho domu měli čekat. Začínaly tím, že knihovně stačí výdejní okénko, ze kterého bude nějaká neviditelná ruka podávat knížky a nic víc nepotřebujeme, až po poměrně velkorysé komunitní kreativní centrum. Jak jste k tomu přistupovali vy? Když člověk zatím pomyslně vejde do domu, který jste navrhli, tak co to bude? Kde se tady na té škále nacházíme?
Dost častým argumentem je, že děti už nám nečtou. Samozřejmě, já to vidím i na sobě a ve svém okolí, že se čte výrazně míň. Zároveň si myslím, že knihovna má stále velký význam – tím, že to je nějaká instituce a dokáže v sobě soustředit edukativní programy a komunitní akce a tak dál. Autorská čtení, zajímavé akce, které dokážou lidi přitáhnout ke knize.
Takže my jsme ji koncipovali spíše jako takové komunitní centrum, řekněme. Knihovna samozřejmě tvoří podstatnou a neoddělitelnou část, ale snažili jsme se k tomu přistupovat ani ne tak jako k výdejnímu okénku a nějakému skladu knih, jako spíš k otevřené instituci, která jakoby zve dovnitř k trávení času. Protože i pro tu knihovnu je poměrně zajímavé to, že dokáže lákat různé věkové skupiny. To mi přijde, že teď trošku v Boskovicích třeba i chybí – nějaký takový otevřený prostor, kde se můžou potkávat senioři zároveň s rodinami nebo s dětmi.
Je to vlastně inkluzivní prostor, kde se nemusíte bát trávit svůj volný čas, není to podmíněno nějakým předplatným, že si musíte koupit kávu a pak tam teda můžete trávit volný čas. Do knihovny můžete přijít kdykoliv, strávit tam libovolné množství času. Ideálně si tam můžete donést s sebou a připravit třeba i jídlo. Aby to fungovalo takhle širokospektrálně a řekněme nízkoprahově, aby tam prostě mohl kdokoliv kdykoliv přijít. My to vnímáme trošku jako náměstí uvnitř budovy. Nebo ne náměstí, ale jako veřejný prostor uvnitř budovy.
Jak se to konkrétně promítlo do toho návrhu? Vybavuji si tedy třeba schodiště, které působilo takto využitelně. Můžete to zkusit trochu popsat?
Možná začnu ještě z té vnější obálky. Stávající obchodní dům má vážné problémy v tom, že je poměrně tmavý, je tam poměrně málo oken. Takže my jsme se soustředili na to, aby z té vnější strany byla ta budova co možná nejvíc transparentní, a zároveň jsme řešili to, že aby ve středu dispozice byl dostatek světla. Vytvořili jsme uprostřed atrium, které probíhá přes obě dvě podlaží a přináší do středu té dispozice světlo. Do tohoto atria jsme vložili takové pobytové schody, které mohou být právě využitelné pro různé akce, a po obvodu těchto schodů jsme vytvořili poměrně velkorysý otevřený prostor, který může být v průběhu času jakkoliv uzpůsoben podle aktuálních potřeb. A veškeré technické provozy jsme soustředili po obvodu stavby tak, aby nám zůstal střed dispozice co možná nejvíc volný a co možná nejvíc flexibilně využitelný.
Rád bych se dotknul ještě celkového vizuálního stylu, který jste pro tu budovu zvolili. Můžete ho zkusit popsat?
Snažili jsme se k té stavbě přistupovat velice racionálně. Nesnažili jsme se z toho dělat něco, co ta stavba není, v zásadě tím naším návrhem tu stavbu úplně nepopírat. Protože si myslím, že ta architektura sedmdesátých, osmdesátých let se z měst dost často vytrácí. Dneska vnímáme architekturu třeba devatenáctého století, že už je to ta kvalitní architektura, zatímco na ta sedmdesátá a osmdesátá léta stále tak trošku zahlížíme. My jsme se snažili, abychom ten objekt nepopřeli, aby tam nevznikla nějaká další vrstva, která ho řekněme úplně převrství a bude to něco úplně jiného. Ale abychom ho vlastně přiznali, že to je objekt z té doby, aby v tom výrazu byla nějaká taková… když to řeknu blbě, tak asi upřímnost. Možná některým lidem přijde, že náš návrh je takový konzervativní, že si řeknou, v čem jako spočívá, když to vypadá skoro stejně. My jsme pracovali trošku s proporcemi oken, které jsme se snažili zlepšit, protože se nám třeba ta okna do ulice příliš nepozdávala, tak jsme se snažili trošku upravit ty proporce tak, aby více působily řekněme libě.
Už jsme se trochu dotkli umístění kavárny, ale přece jenom se na to ještě zeptám, protože to je vlastně docela zajímavá věc. Jak jste o tom přemýšleli – kam kavárnu umístit a jak ji navázat? Protože tam se předpokládá taky využití venkovních prostor.
Nám se velmi líbí kavárna, která tam funguje aktuálně, a to, jak oživuje tu pasáž procházející z náměstí – ale zároveň jsme chtěli oživit ten dvůr. Takže jsme dospěli k logickému závěru, že kavárna bude umístěna právě do objektu kotelny. Zároveň se nám velmi líbilo, že objekt kotelny je velmi převýšený a že kavárna bude tím pádem působit velice vzdušně. A umístili jsme tu hlavní část směrem do dvora, zároveň jsme mezi vlastním objektem kavárny a mezi knihovnou vytvořili takový spojovací krček, kde jsou taky takové pobytové schody, kde si můžete sednout a dát si tam tu kávu a podobně. Zároveň jsme chtěli, aby kavárna stále fungovala i v té pasáži, i tam je možnost vyložit stoly, aby tam lidi stále oživovali veřejný prostor. Takže primární orientace je do dvora, ale zároveň jsme chtěli nějakým způsobem – jako taková trochu chytrá horákyně – oživit nebo ponechat tu oživenou pasáž.
Nakolik jste byli překvapeni, když jste zjistili, že jste architektonickou soutěž vyhráli?
Tak my jsme si samozřejmě byli jistí tím, že vyhrajeme… (smích)
Takže jste to brali úplně v klidu.
Ne, byli jsme z toho nadšení. Přiznám se, že jsme nečekali, že vyhrajeme. Knihovna vždycky naláká strašně moc architektů, ale už z toho zadání bylo jasné, že ten objekt by měl být ve velké míře zachovaný a že tam nejsou úplně nějaké možnosti, jak ten objekt nadstavit nebo přistavit, takže jsme si mysleli, že bude míň účastníků. A ten počet 44 nás velmi překvapil – to byl podle mě velmi velký počet účastníků na to, že se jedná o rekonstrukci.
Jaká je vaše celková zkušenost se soutěžením tohoto typu? Účastníte se ho častěji?
Tohle je po dvou letech naše první soutěž, předtím jsme se účastnili vícero soutěží, byli jsme poměrně úspěšní v roce 2022, ale pak jsme jednu soutěž vyhráli a ta se nějak dál neposunula, tak jsme na to nějakou dobu trošku zanevřeli. Ale samozřejmě téma veřejných budov a nějakého širšího přesahu těch staveb nás samozřejmě dále láká, takže jsme se zúčastnili teď právě knihovny v Boskovicích. Nás to zadání velmi zaujalo, jak jsem říkal, primárním argumentem aspoň pro mě bylo to umístění v rámci města, které mi přišlo prostě skvělé.
Informací, že taky se může stát, že nějaká soutěž skončí, ale pak se neposune k realizaci, jste mně trošku nahrál na další otázku, byť samozřejmě všichni doufáme, že něco takového se v Boskovicích nestane. Tak se chci zeptat, jak to dneska vypadá s vaší dohodou s městem? Protože vy se musíte ještě domluvit na tom, že uděláte projektovou dokumentaci. Máte pocit, že to je na dobré cestě a že bychom tentokrát mohli dospět do zdárného konce?
Možná jenom upřesním k tomu předchozímu – 2022 byl volební rok. V momentu, kdy se změní politická reprezentace, se může stát, že projekt, který byl prioritou pro předchozí vedení, nebude prioritou pro to nové vedení. Ale tady mám zatím dojem, že se knihovna bude mílovými kroky posunovat dále. Samozřejmě nic není ještě jisté, ale myslím si, že snad ano.
Už jsme mluvili o architektonických soutěžích, ale přece jenom se ještě zeptám – jak vlastně vyhodnocujete celkově tuto zkušenost? Pokládáte soutěže u veřejných staveb za opravdu správnou cestu? My jsme si tady v Boskovicích ušli velký kus cesty a debat. Vy máte, jak jste teď sám řekl, různý typ zkušeností a část architektů to asi trošku odmítá – někteří říkají, že se soutěží nechtějí účastnit, zaznamenali jsme i takovouhle kritiku. Jak se na to teď díváte vy?
Když si vezmete 44 návrhů, tak 43 soutěžících bylo vlastně neúspěšných. Odměny jsou sice hezké, na druhou stranu když jsem si to tak propočítával, tak teprve od nějakého druhého místa se vám ta soutěž vyplatí. Takže i pokud získáte nějakou odměnu, tak ta soutěž je pro vás ztrátová. V tom případě nemáte úplně tendence se architektonických soutěží účastnit, protože v komerční sféře je ta práce zaplacená. Tady dáte návrh, snažíte se udělat fakt to nejlepší, co jde, a v závěru za to nedostanete ani korunu a máte s tím poměrně velké výdaje. Takže tohle je nevýhoda architektonických soutěží. Já myslím, že jinak to má samé výhody, vlastně je překvapivé, že těch soutěží stále není zas až tak moc a že spoustu zakázek stále města dávají hodně zvláštním způsobem nějakým místním architektům nebo projektantům. Takže za mě je to jednoznačně správná cesta. Možná by jich mohlo být víc.
Pak je otázka, že na některou soutěž se vám přihlásí tři návrhy, na některou čtyřicet, na některou klidně i sto. Tak jakým způsobem to udělat, aby distribuce účastníků byla nějakým způsobem rovnoměrnější? Ale samozřejmě pokud máte zadání typu knihovna nebo nějaká zajímavá veřejná instituce, tak tam těch návrhů vždycky dorazí víc. A pokud to samotné zadání není úplně atraktivní, tak tím pádem vám do té soutěže dorazí míň návrhů. Takže podle mě je potřeba najít nějaký balanc mezi počtem soutěží a účastníky.
Když si to tak člověk představí, třeba u těch 44 návrhů, kolik průměrně bývá v pracovním týmu lidí, jak dlouho se tím zabývají… a jak dlouho třeba trvá nějaká kariéra nebo pracovní život architekta, tak se dá skoro říct, že se tady na knihovně v Boskovicích ztratil třeba půl života jednoho architekta.
Úplně na závěr mi ještě dovolte, abych se zeptal na vaši práci – kdyby naši posluchači a čtenáři byli zvědaví na některé vaše stavby, tak co jsou ty věci, na které jste třeba nejvíc hrdý, nebo které byste doporučil, abychom si ho teď všichni šli vygooglovat?
Jak jsem říkal, my teď děláme primárně rodinné domy, interiéry a máme tam i některé z minulého roku, nějaké bytovky. Já jsem předtím dlouhou dobu pracoval ve velkém ateliéru, kde jsme dělali spoustu zajímavých staveb, ale nejsem tam přímo pod tím podepsaný. Je to většinou podle jména toho velkého ateliéru, ale teď se třeba realizuje kampus Univerzity Karlovy v Hradci Králové, na kterém jsme se i se Soňou podíleli. Takže to může být taková zajímavá stavba. Co se týče sebepromo, tak se přiznám, že jsme trošku na štíru, že to nefotíme a nikam to nedáváme a tak, ale snad se v tom polepšíme, že už bude víc návrhů vidět.
Až bude stát boskovická knihovna, tak se tím budete chlubit?
To určitě ano.
