Rozhovor s Lenkou Štaffovou, která stojí v čele týmu, který připravuje zřízení nové boskovické soukromé školy. Ta ponese název Škola Meluzína a v komunitní formě začne fungovat už letos v září.
„Život přináší spoustu překážek a škola by neměla být další, která dítě zatěžuje.“
(Na začátek drobná oprava: Po natočení rozhovoru došlo k jedné personální změně, takže namísto zmíněné průvodkyně Zuzky hledá Meluzína novou personální sílu.)
Jaká je hlavní idea téhle nové školy? Jaká by škola měla být?
My chceme udělat takovou menší bezpečnou základní školu komunitního typu, to znamená, že chceme menší počet žáků, chceme být s rodinami žáků v bližším kontaktu a dítě i celá jeho rodina jsou pro nás partnerem ve vzdělávání. Kdyby někoho zajímaly celkově nějaké naše hlavní vize a koncepce, tak se určitě může podívat na naše webovky, i když o tom dnes asi ještě budeme mluvit. To nejdůležitější ale je, že škola bude bezpečná a menší. Bude i menší počet žáků na pedagoga a věkově smíšené třídy.
Jestli jsem to dobře pochopil, tak vy budete příští školní rok žádat o zápis školy do rejstříku. To znamená, že škola by se oficiálně, pokud k tomu dá ministerstvo souhlas, otvírala až přespříští rok – ale nějaký provoz plánujete už příští rok. Můžeš to vysvětlit?
My už teď v září 2025 začneme. Říká se tomu komunitní forma. Budeme už mít zázemí pro žáky, kteří k nám budou chodit, ale budou zapsaní na jiné škole, která je akreditovaná. Žáci budou spadat pod nějakou základku, konkrétně můžu říct, že většina našich žáků bude pod základní školou Slunovrat v Brně, kde to máme domluvené, protože ta naše koncepce je podobná a vzájemně si vyhovujeme. A my budeme žádat teď do konce září 2025 o zapsání do rejstříku. A pokud to klapne, tak to zjistíme někdy během jara a od září 2026 už bychom měli mít nějaké dotace a doopravdy bychom byli rejstříková základní škola. To, že se začíná tak nějak komunitně, to je vlastně docela dost běžné.
Když mluvíme o tom následujícím školním roce, tedy o letošním září, tak máte už plno? Anebo jsou tam ještě nějaká volná místa? Kdyby to někoho zajímalo.
Kdyby to někoho zajímalo, určitě mě může kontaktovat, číslo na mě je všude možně, určitě na stránkách školy. Začínáme otevřením prvního trojročí, to znamená první, druhé a třetí třídy, kapacita je kolem šesti až sedmi žáků na třídu, a máme ještě místa v druhé a v třetí třídě. Na druhou stranu i žáci do první třídy se můžou ptát, protože do září je dlouhá doba, může si to nějaký rodič rozmyslet, může se něco stát, takže ať se nebojí se na nás obrátit. Pár míst tam ještě je.
Říkáš „my“, tak já bych se teď s dovolením zeptal, kdo za tou školou stojí, jaký tým se na tom podílí.
Momentálně je nás pět holek a já se starám o to hlavní – webovky, byrokracii, žádost na ministerstvo, koncepci a tak. Ale mám tam odbornice na průběh výuky, a to je Zuzka, Barča a Saša. To jsou holky, které mají zkušenost ze školství. Když to úplně stručně řeknu, tak Zuzka například působila v malotřídkách, takže umí pracovat s věkově smíšenou skupinou. Barča má různé zajímavé zkušenosti, třeba i z Finska, nebo se hodně motá kolem Jelínku a Dobrodružiny, takže je velmi inspirativní osoba. Saša zase měla tři děti na domácím vzdělávání a prošla s nimi všechno možné. Ještě nesmím zapomenout na Mirku, protože Mirka se sice zatím nebude podílet na vzdělávacím procesu, ale pomáhá oslovovat různé nadace, firmy, kohokoliv, kdo by nás mohl podpořit, i když jsme zatím neúspěšné, protože pokud nefungujeme alespoň dva roky, tak nemáme nárok na dotace.
Je těžké shánět peníze na něco, co ještě neexistuje.
Je to tak. I když jako spolek už existujeme a už jsme třeba pořádali klubíky pro děti a tak. Velmi často je tam pro získání téměř jakékoliv dotace podmínka fungování dvou let, takže to teď lepíme, jak můžeme, vlastními silami. Je to trošku náročné v tom, že jsme všechny po mateřské, takže je i těžké trošičku sehnat čas, protože musíme zajistit i hlídání pro svoje děti, ale i přesto nám to stojí za to a prostě jedem.
Proč vám to stojí za to? To je otázka, která míří i na tebe konkrétně – jak ty ses k tomu dostala? Co tě motivuje nebo motivovalo k tomu pustit se do takového podniku?
Já jsem o tom přemýšlela, protože mně bylo jasné, že ta otázka přijde, a zjistila jsem, že to byl hrozně složitý proces, a říkala jsem si, jak to v tom rozhovoru zjednodušit.
Já už zhruba dvanáct let pracuji jako psycholožka, to znamená, že za těch dvanáct let už mám nespočet různých informací o tom, jak lidi žijou a co má vliv na jejich život. A přišlo mi zbytečný, když ten život něco zbytečně poškozuje. Tak jsem si řekla, že třeba pro ty děti život sám o sobě přináší tolik strašně náročných věcí – rozvod rodičů, úmrtí psa, nebo kamarádky se se mnou nebaví, prostě cokoli…
Život zkrátka přináší spoustu překážek a myslím si, že zrovna škola by neměla být další, která to dítě zatěžuje. To neznamená, že v něm nemůže budovat nějakou odolnost, ale některé věci mi tam zkrátka přijdou zbytečné. To se teď bavím o takovém tom hodně klasickém, běžném školství. Hodně dětí na jednoho učitele, známkování, tresty, poznámky, zaměření jenom na chování a absolutní nevšímání si prožívání nebo vnitřního světa dítěte.
To, co popisuješ, samozřejmě dává dokonalý smysl. Zároveň bych řekl, že je to třeba věc, nad kterou přemýšlí hodně lidí, ale málokdo z nich jde a založí vlastní školu. Tak se přece jenom ještě zeptám na ten impuls k tomu, aby se něco takového opravdu tady v Boskovicích uskutečnilo.
Ještě tam hrají velkou roli vlastní děti. Myslím si, že kdyby hodně rodičů vědělo to, co vím já, tak by možná taky zakládali školy! Takže asi hlavně vlastní děti. A pak obecně mně hodně vadí, když děti trpí – jsou to děti, my bychom je měli chránit.
A proč jsem do toho tady šla? Došlo mi, že to tady chybí a že hodně rodin, které mají podobné smýšlení, jezdí s dětmi jinam. Já taky ty své děti můžu někam vozit, ale já mám ráda Boskovice a chci, aby tady děti zůstávaly. Aby tady byla komunita, aby to bylo tady v Boskovicích, aby děti šly pěšky ze školy a u toho zažily nějaké dobrodružství a tak. Takže určitě vlastní děti byly velkým motivátorem.
Pak asi ještě samozřejmě to, že s vlastními dětmi se člověk znovu ponoří do vývojové psychologie, ale už trochu jinak, než když byl na škole. Už je to takové praktičtější. A ty praktické věci vás ta škola příliš nenaučila, v praxi to najednou potřebujete nějak dělat. A já jsem si řekla, že tohle se ve školách stále děje, ale proč vlastně, vždyť to nedává žádný smysl! Pak to rozhodnutí někde vzniklo a já jsem si říkala, že to zkusíme.
Kde bude vaše škola působit?
Pro ten první rok máme s farností Boskovice předdomluvené prostory v jedné z bývalých budov Lasákova mlýnu. Myslím si, že to je bývalý hotel Apart, a tam dole je taková pěkná velká prosvětlená místnost, která má i nějaké zázemí, co se týče kuchyňky a sociálek. Moc hezká. A tu si budeme první rok pronajímat. A pak snad, když to dobře dopadne, a všechno půjde tak, jak má, tak přibližně od druhého roku bychom byli v prostorech vily na rohu ulice Smetanova a Sokolská.
Jak velká škola bude? Tys říkala, že zatím plánujete tři ročníky s určitou kapacitou, ale pak předpokládám, že se to bude nějak rozšiřovat. Jaký je tedy cílový stav, jak velká by ta škola měla být?
V té první fázi musíme splnit hygienické podmínky, protože každý žák má například daný určitý počet metrů čtverečních. Takže v té první budově, která bude zrekonstruovaná, a zatím bude určena pro první stupeň, tam je teď kapacita třicet žáků, což znamená cca šest žáků na třídu.
A potom, pokud to bude vypadat dobře, budeme se dobře rozjíždět, bude zájem a bude nás to bavit, tak bychom to rozšířili i o druhý stupeň. Na tom pozemku se totiž dá na konci postavit druhá budova, která by sloužila pro druhý stupeň, a potom to nějak spojit. To by bylo až pro padesát žáků. To teď nevím úplně přesně, protože tam se ještě musí splnit takové věci, jako že soukromé školství nesmí překročit nějaké procento škol v daném ORP atd. Takže finálně by to mohlo být až pro osmdesát žáků, ale tohle je hudba budoucnosti. Teď začneme s prvním stupněm a uvidíme.
Jaká je šance, že získáte podporu ministerstva? Jestli víš, jaká je praxe třeba v jiných městech, jestli se tohle děje běžně a tedy počítáte s tím, že je to dneska standard, který by se měl podařit.
Já tomu hodně věřím a nic jiného si moc nepřipouštím, protože to, jak se má psát ta žádost, co je tam potřeba a jak to funguje, to vlastně zjišťuji už tři roky. A já si myslím, že to teď nemá na co narazit, ale samozřejmě můžou říct, že ne. Zrovna ale konkrétně v tom ORP Boskovicko žádný jiný takto odvážný člověk jako já není a tohle nepodniká. To znamená, že ta šance je poměrně velká. Třeba jsou moc šikovné holky z Pura vida z Černé Hory. Něco malinko je i ve Sloupu, ale to spadá pod jiné „óerpéčko“, takže my se nebijeme. Budu se snažit, aby to bylo dobré. V té žádosti vycházím ze strategií vzdělávání, snažím se to propojit a udělat maximum, komunikuji s Jihomoravským krajem, který to pak předává do Prahy. Dělám to samozřejmě poprvé a je to velká byrokracie, ale věřím tomu. Jaká je ale šance, nebo co se může stát? Může se asi stát cokoliv.
Nedokážu posoudit, jestli cílový stav osmdesát dětí je hodně, nebo málo. Ale zeptám se, jak to ty vnímáš ve svém okolí? Jak velká je poptávka po takovém typu školy a z čeho vlastně vyrůstá? Je to primárně velká nedůvěra ke klasickému vzdělání, nebo jak to vnímáš?
Můj subjektivní názor je ten, že rodiče teď hodně sbírají informace a ty informace jsou dobře přístupné. Dřív to prostě nebylo. Už neřešíme jen chování a jeho důsledky. Dnes už jsme fakt někde dost jinde a víme, že za každým chováním je nějaké prožívání, a to je fakt důležité vidět. A rodič, když se snaží o to, co chce asi každý rodič, aby jeho dítě bylo spokojené, šťastné, odolné a uplatnilo se v životě, tak rodič se začne, ať chce nebo nechce, trochu pouštět do psychologie a zjistí, že škola jde někdy proti tomu, a začne o tom podle mě přemýšlet. Já si myslím, že jsou za tím ty informace, které jsou teď dostupné – je spoustu podcastů, knížek, já nevím čeho všeho, a konečně se to říká prakticky. Strašně moc často to bylo takové teoretické psychologické cosi. Já mám pocit, že konečně jdou ven praktické informace, jak co udělat. Takže si myslím, že rodiče chtějí věci dělat jinak než jejich rodiče. Proto si myslím, že poptávka je, protože rodiče se prostě zajímají. Už třeba úplně základní věc – proč jsou známky totálně špatně. To se zjistilo už před desítkami let, kdy na to byly psychologické výzkumy.
Teď už to moc nedělám, ale nějakou dobu jsem se hodně věnovala laktačnímu poradenství, a mnohdy to nebylo tolik o tom kojení, ale o tom, co ta žena musela zpracovat, co zažila v našem systému. A mně to přijde tak trochu podobné, že i v tom zdravotnictví, třeba v porodnictví, i ve školství jsou některé věci už dávno vyzkoumané, ale do praxe jdou hodně pomaličku.
Někdy je chtějí učitelé, ale nechce je vedení, někdy je chce vedení, ale ne učitelé, někdy chtějí rodiče. A někdy zase rodiče řeknou: známkujte, buďte na ně jako psi! Takže je těžké to všechno sladit dohromady.
Zároveň říkáš, že informace jsou už dnes podávány prakticky a konkrétně, tak já se zkusím zeptat, jestli máte nějakou hodně konkrétní představu o výukových metodách, které ve škole chcete používat, a jestli se bavíte s rodiči na takové hodně konkrétní úrovni, nebo je to jinak.
Snažila jsem se nějaké ty základní metody, které chceme ve škole mít, sepsat na web, aby rodiče opravdu věděli, co u nás můžou čekat. Ale samozřejmě jsou tam i nějaké další věci.
Z toho hlavního uvedu například, že já vnímám jako benefit, když se věkově smíšené třídy učí dohromady. Já se ráda vracím k lovcům a sběračům, protože my všichni pořád máme stejný mozek jak za lovců a sběračů, ale ta doba je úplně někde jinde. Když třeba někde vidíš hrát si děti na hřišti, tak většinou tam není třicet dětí stejného věku, ale menší kouká, jak to dělá větší, větší zas může menšímu pomoct. Je to víc přirozené. To je třeba jedna z věcí, o kterých si myslím, že jsou moc fajn. Já věřím tomu, že když my školu víc přizpůsobíme tomu, abychom byli jako komunita, tak to bude dobré.
Další věc je, že děti by měly mít důvěru k průvodci či učiteli, ať už to nazveme jakkoli. Už jenom to, že když je dětí na toho průvodce méně, on s nimi může navázat lepší vztah. Když se pak něco děje, tak je bezpečné za ním jít, nemusí si to děti řešit mezi sebou, když ještě třeba nejsou v určité vyzrálosti, aby nějaké věci pochopily. Takže teď mluvím trošinečku o tom, proč to prostředí může být individuálnější a bezpečnější.
Kdybych měla být úplně konkrétní, tak chceme mít třeba Hejného matematiku, protože víc pracuje s chybou v různých prostředích a děti jdou víc do hloubky pochopení. Tohle mám i spojené se sebou. Já jsem matiku na tu dvojku tak nějak udělala, dokázala jsem se naučit na písemku, abych dostala nějakou tu známku, ale unikaly mi hlubší souvislosti. Myslím si, že třeba například Hejného matematika jde krásně proti tomuhle. Češtinu budeme mít metodou Hanami, ale o tom by tady měly mluvit spíš průvodkyně, které jsou na tohle odbornice.
Další věc, co se běžně děje, je, že děti mají strach komunikovat v cizím jazyce, čemuž bychom chtěly předcházet tak, že ten jazyk bude přirozenou součástí i jiných předmětů. Můžete dělat třeba tělocvik a u toho můžete mluvit anglicky. Nebo můžete matematiku dělat v angličtině, nebo se můžete ráno pozdravit anglicky. Přirozeně to nabízet, aby se s tím cizím jazykem dítě potkávalo. Snažit se mít ten proces co nejvíc přirozený.
Další, co bych určitě chtěla, je ranní navázání vztahu s průvodcem, to je úplně hrozně klíčové a málokdy se to děje. Dám příklad – už jenom to, že si dítě vybere pozdrav, jakým se pozdraví s učitelem jako jeden na jednoho, tak pomůže navázat jejich vztah. Nebo to, že si ráno sednou do kruhu a že dítě například řekne, že mu o víkendu umřel křeček a posdílí to. V tu chvíli já už trošku vím, co se bude s tím dítětem dít, a toto je strašně důležitý a preventivní faktor různého problémového chování. To dítě může být třeba smutné a nebude rozumět svým emocím a bude ten týden zlobit, tak dostane poznámku, že zlobilo, ale úplně nám unikne, co se děje. Takže ranní kruh určitě ano.
Taky bych chtěla dělat nějaké wellbeingové věci, protože jednak si myslím, že jsou důležité, jednak mě i baví. Rozumíte, já můžu mít v terapii klienta, který má červený diplom, ale má tak silný OCD, že mu nedovolí vylézt z bytu – k čemu mu pak ten diplom je? To znamená, že prostě věřím tomu, že když je jedinec odolný, zdravý a je v nějakém bezpečném prostředí, tak je to mnohem víc, než jestli má samý biče na vysvědčení.
Ještě se musím zeptat na jednu věc, a to je sociální aspekt školy, protože minimálně pro první rok je tam poměrně vysoké školné. Neobáváte se toho, že budujete sociálně exkluzivní projekt, který bude dostupný jenom velmi malému výseku společnosti? Jak to plánujete do budoucna?
Teď je k tomu příležitost, teď se budou vybírat noví ředitelé na zdejší velké základky a já tomu moc fandím a jsem moc ráda, že se školy rozdělily a že se tam budou moci věci víc měnit a že ředitel bude mít pod sebou menší množství lidí. Samozřejmě strašně fandím těmto změnám ve školství. Pro mě to ale cesta nebyla, já bych vyhořela.
Ano, určitě, rozhodně na to nemá každá rodina. Jsem si toho vědoma. Na druhou stranu to školné je vlastně hrozně nízké, i když to tak nevypadá, máloco se za to zaplatí. A snažili jsme se ho na základě dotazníku podle potřeb rodičů, kteří mají nějakou společnou vizi, co nejvíce snížit.
Když jsem přemýšlela, jak to udělat do budoucna, tak doufám, že když ten provoz rozjedeme a budeme déle fungovat, tak pak bychom snad mohli vymyslet i nějakou podporu zvenku, zvlášť když má třeba nějaká rodina více dětí. Ale to prostě musíme nějakou dobu fungovat. Do té doby se s námi nikdo moc nechce bavit.
Určitě ale je to tak, nemůže si to dovolit každý, vím to.
Úplně na závěr se chci zeptat na budoucnost školy a taky na tvou budoucnost ve škole. Jak vlastně vidíš svou roli dál? Chtěla by ses tam úplně přesunout profesionálně, až to bude plná základka, všech devět ročníků a dvě budovy a podobně? Jak by tohle všechno mohlo jít rychle a jaká by v tom měla být tvoje role?
Na začátku to plánuji tak nějak vést, ale nevnímám jako vedení ve stylu, že když já něco řeknu, tak to mají druzí udělat. My se s holkami domlouváme, je to trošku jako jinak, než to asi funguje jinde. Každopádně určitě tam na začátku plánuji fungovat jako ředitelka s tím, že se samozřejmě musím živit i někde jinde, protože tohle mně neponese nějakou dobu žádné peníze. A potom uvidíme. Každopádně terapie, kterými se teď živím, mě moc baví, takže je asi vždycky nějak okrajově dělat budu. A když by mě to jednou třeba úplně pohltilo, tak jo, tak budu dělat jenom tu školu. Uvidíme.
Tak hodně štěstí. Moc ti děkujeme za rozhovor a ještě na závěr tě poprosím, jestli bys posluchače taky nepozvala na jednu akci, kterou pro vaši školu chystáte.
Děkuju moc za připomenutí, 8. června v neděli odpoledne v 15.30 na farním dvoře pořádáme koncert a bude tam taky program pro děti a budu tam já a budou tam moje průvodkyně. Budeme moc rádi, když posluchači přijdou a podpoří naši školu, protože pro začátek je to pro nás moc důležité, takže vás tam všechny srdečně zvu!
