Výtvarnice Marie Jirásková a filmový dokumentarista Pavel Jirásek koupili před šesti lety barokní budovu sebranické fary a postupně ji rekonstruují. Jak těžké bylo objekt získat, citlivě ho opravovat a co zde manželé Jiráskovi plánují?
Rozhovor s Marií a Pavlem Jiráskovými o rekonstrukci sebranické fary
My jsme vás pozvali, protože jste koupili a opravujete barokní faru v Sebranicích, tedy poměrně rozsáhlou budovu, která pochází z první poloviny osmnáctého století. A budeme si povídat o tom, jak ta rekonstrukce probíhá, jak je náročná a co se tam vlastně všechno děje. Na začátek bych vás poprosil, jestli můžete trochu představit tu budovu a říct něco o její historii.
PAVEL: Fara v Sebranicích je kouzelný malý zámeček. To nejsou moje slova, to jsou slova jednoho historika. My jsme často jezdili po Boskovicku, protože Boskovicko je zajímavé a krásné. Fara byla dlouho opuštěná, pokoušeli jsme se ji koupit nadvakrát, podařilo se to až napodruhé v roce 2019 a zahájili jsme postupně rekonstrukci v roce 2020. Když jsme se k ní dostali, tak já – jako vystudovaný historik a dokumentarista, který je neustále zvyklý navštěvovat nejrůznější archivy a hledat tam tajemství a odhalovat je – jsem to samozřejmě okamžitě spustil a prolezl jsem prostě kdejaký archiv z těch důležitých, které tady jsou. A postupně se nám začal hodně měnit pohled na tu budovu, kterou jsme koupili. A vzápětí to začalo být doplňováno i tím, jak jsme začali odkrývat její tajemství in natura, jak jsme se tam pohybovali.
Můžete možná říct, jaký je ten obraz dneska, v jakém je stavu nebo v jaké je fázi, co dneska o té budově hlavně víte?
MARIE: Dnes o té budově víme, že je obrovská škoda, že se nám ji nepodařilo koupit v době, kdy to byl intaktní komplex s pozemky. Protože dneska vlastníme jenom faru a pozemek pod ní a okolí je bohužel s tou budovou nekompaktní. Takže tak vypadá zvenčí. Budova je v tuto chvíli pod lešením, protože se dělá zcela zásadní oprava zničených střešních konstrukcí, které jsou v havarijním stavu.
PAVEL: Já bych k tomu možná ještě dodal, že když se člověk podíval do těch historických publikací, tak se většinou říkalo, že fara v Sebranicích byla postavená roku 1733. My jsme postupně začali zjišťovat, že tomu tak nebylo, že ten dům je složený ze dvou jiných domů, které byly postaveny vzápětí po sobě. Nejprve sebraničtí občané dali dohromady nějakou částku a za tu postavili svým způsobem lidovou stavbu té fary, která ale má své půvaby. My jsme odhalili, že jsou tam třeba krásné malované, podbíjené stropy a tak dál. Ale co je důležité, tak se nám podařilo zjistit, a je to vlastně i svým způsobem objev, že fara byla v roce 1736 vzápětí přestavěna. A tehdy vznikla nynější podoba toho zámečku. Nám se podařilo dohledat i autora stavby, což byl tehdy ještě mladý, potom velmi slavný architekt Křoupal von Grünenberg. Dosud nikdo nevěděl, že autorem tohoto architektonického návrhu je takhle zajímavá osobnost. On byl potom velmi slavný geodet, je považován za zakladatele geodezie. Nedaleko od vás, ve Velkých Opatovicích, je věhlasné Kartografické muzeum, kde ho vedou jako regionálně velmi významnou osobnost.
Také je důležité říct, že my se pokoušíme faru zachraňovat takovým přírodním způsobem, nepoužíváme vůbec moderní technologie, všechno se snažíme dělat barokními technologiemi. To znamená, že když se odseká betonová omítka, která tam byla udělána třeba během první republiky nebo i v osmdesátých letech, tak to všechno jde dolů a ty omítky, které děláme, tak jsou přísně pískovo-vápenité. Dnes už to nikdo neumí, kdežto dřív to uměl každý. Všechny ty domečky si uměli chlapi omítnout takto na bázi písku a vápna, a pro to baroko je to v podstatě naprosto zásadní věc. Kde je beton, tak to nedýchá a nefunguje výměna vody a vysychání, ale tam, kde je písek a vápno, tak se to děje, a to je pro tu barokní stavbu podstatné.
Předpokládám, že podstatná část našeho publika tu budovu bude tak trochu znát, ale i tak bychom to možná měli trošku specifikovat. Mluvíte o zámečku, jak je ta budova vlastně velká?
MARIE: Ta stavba je na půdorysu 200 metrů čtverečních s tím, že jsou tu dvě regulérní obytná podlaží s velkou chodbou. Dole jsou tři obytné pokoje s velkou kuchyní a nahoře jsou tři obytné pokoje plus velký sál.
V tuto chvíli se snažíme udělat rekonstrukci půdy, při čemž jsme zase učinili několik neuvěřitelných objevů díky tomu, že jsme odkryli podlahy, které byly kompletně sežrané tesaříkem. V izolačních násypech jsme našli za nás jakoby rituální předměty a zároveň rozsáhlou korespondenci. Zřejmě se to tam dostalo nějak omylem.
Ještě v době, kdy už tam farář nebyl, protože žil v Kunštátě, tak tam byla rozsáhlá knihovna a kompletní vybavení těch předcházejících farářů. My jsme se o tom dozvěděli od farníků, kteří tam dřív jezdili, a nám pak popisovali, co všechno tam bylo. My jsme budovu kupovali už absolutně vybydlenou a zdevastovanou, dokonce tam bylo období, kdy si to někdo pronajal na psinec. To byl pro nás impuls, že to je velice dehonestující, takže jsme se ujali zpátky té myšlenky, že tu faru musíme zachránit. Ač tedy s dost velkým odporem k tomu, co se s tím stalo. Protože pokud to neuděláme my, tak to neudělá nikdo.
Já jsem se právě chtěl zeptat na modernější příběh této budovy, do kdy tam byla církev a co se s tou farou dělo v posledních dvaceti, třiceti letech, než jste ji koupili vy?
PAVEL: Když čtu staré barokní dokumenty, tak z nich jde vidět, že páter měl naprosto zásadní místo v obci. To byla možná i největší autorita, která se starala nejen o duše farníků, ale zároveň i třeba o ekonomické záležitosti. Je poznat, že si dokázali nesmírně pomáhat, třeba ten první farář byl zjevně úžasný. Potom poslední pan farář, páter Kozlíček, který tam dožil, tak ten už zažil ten nátlak, které přišel v padesátých letech. Já jsem držel jeho korespondenci, kdy se snažil obhájit stavbičku, která je těsně u silnice, ale byla součástí toho barokního komplexu. Oni tomu říkali Lusthaus, byl to zahradní domeček, který rámoval velkou zahradu, která ležela mezi vchodem do fary a druhou stranou. Bylo to, zřejmě i pro místní lidi, velmi reprezentativní místo. Poté to převzala politická garnitura a on si neustále stěžoval, že si to třeba pronajalo SSM, ale že není schopno se o to ani postarat, že to vlastně vybydluje, že neplatí a že on nemá žádnou možnost je přinutit, aby se s tím něco stalo. Tak to je taková obrovská hořkost. Ve chvíli, kdy páter Kozlíček zemřel, což bylo pravděpodobně někdy v osmdesátých letech, tak fara osiřela. Duchovní bohatství Sebranic odplynulo a dodnes jezdí farář jenom o víkendech. Ani nevím, jestli každý víkend. Takto to bylo i před stavbou fary, ona vznikla právě proto, aby farníci měli svého pátera. Hrozně jim na tom záleželo. Teď jsme se dostali vlastně do stejné situace, podobně to fungovalo v době raného baroka, že tam jezdíval kunštátský farář, a ti lidé to velmi špatně nesli, strašně jim záleželo na tom, aby měli svého duchovního správce.
MARIE: To je vlastně podstata toho, proč ta fara vznikla, že sebraničtí v baroku chtěli mít svého faráře, což se jim podařilo. Byl to člověk, který pro tu faru a pro obec udělal hrozně moc. On i svůj majetek vložil do kostela, koupil hodiny pro kostel, což v podstatě financoval ze svých prostředků. I příjmy, které mu obec přidělila, zase vracel obci zpět a dával místním lidem práci, takže to byl takový symbiotický vztah.
PAVEL: Byl to český páter, jmenoval se František Křepelka, a podle toho, co nám vychází ze zápisů, které máme k dispozici, to byl noblesní muž.
A když skočíme do té modernější historie, tak od koho jste tu budovu vlastně koupili a co se s ní dělo v těch letech předtím?
MARIE: Já bych řekla, že v osmdesátých letech to zřejmě přišlo pod Kunštát. Víme, že tam proběhla v letech 1986–89 rekonstrukce, kdy byly udělány nové betonové podlahy a nová střešní krytina, takže si myslíme, že tam v té době musel být ještě kněz, který se o to staral, protože bez toho by to nešlo. Tehdy tam bohužel vzniklo několik velmi nešťastných řešení, která faru poškodila. Například betonové podlahy držely vodu, takže ač se to díky nim dalo užívat, tak to naopak poškozovalo stěny. I ve střešní konstrukci jsou dost zásadní zásahy, které poškodily a otevřely tu staticky poškozenou faru. To statické poškození je už z doby baroka, protože fara byla postavená na místě nevhodném pro tak velkou budovu. Moderní zásahy něčím pomohly a něčím to ještě víc poškodily.
Směřujeme tedy k tomu, že rekonstrukce je tím pádem pro vás poměrně náročná, protože musíte odstraňovat část těch nešťastných zásahů, které ta budova zažila, a kromě toho se ji snažíte dávat dohromady, včetně opravy střechy a podobně.
PAVEL: Je to přesně tak.
V jaké je to teď fázi?
PAVEL: My jsme jeli etapovitě. Nejsme žádní milionáři, jsme docela obyčejní lidé, takže se neobejdeme bez pomoci dotací, za což děkuju lidem a organizacím, které nám pomáhají, bez nich by to zkrátka nešlo.
První etapou byla statická záchrana, ta proběhla už v roce 2020. Vzhledem k jílovitému podloží tam došlo k velkým prasklinám. My jsme se museli dostat jednak na úroveň základů a tam vytvořit věnec, který to sepnul, a potom to ještě ve dvou úrovních sepnout lany. Je to docela nenápadné, snažili jsme se, aby ta budova byla minimálně poškozená, ale ta sanace tam proběhla.
Další rok na to navazovaly další etapy. Museli jsme vyřešit právě tu vlhkost, to znamená, že všechny betonové podlahy musely komplet ven, udělala se tam odvětrávání, speciální zásypy a pak jsme tím přírodním způsobem udělali novou podlahu. Kdybych to měl popsat, tak se udělal písčito-vápenitý koláč a na ten jsme dali historickou dlažbu, kterou já jsem sháněl po celé České republice. Vždycky když někdo vytloukl podlahu v nějakém kostele, tak jsem to koupil a přivezl, takže když tam dneska přijdete, tak máte pocit, že se pohybujete v intaktním barokním prostředí, ale není to pravda, je to nově uděláno. Všechno je ale ze starých materiálů.
Teď se věnujeme střeše, což má taky statický důvod, protože když se rozjíždí střecha,tak se rozjíždí i zdi. Je třeba udělat věnec střechy, který musí působit tak, aby sevřel dům.
Mezitím samozřejmě probíhaly takové ty běžné věci, které zná každý, kdo opravuje, takže nová voda, nová kompletní elektřina a tak dál. Vše tak nenápadně, aby se ta budova co nejméně poškodila. Budeme se modlit s těmi předchozími faráři, aby se nám podařilo v příštích letech už jít třeba na okna, na fasádu, což je ta největší paráda, která by měla přijít na konec.
MARIE: K tomu já ještě dodám, že to pro mnoho lidí může být naprosto nepochopitelné, protože většinou se očekává ten efekt navenek. Když jsme udělali ty základní, nezbytné kroky k záchraně toho, co faru zásadně poškozovalo, tak jsme si mysleli, že letos už budeme dělat fasádu. Jenže když jsme žádali o dotaci pro fasádu a pro okna, tak nám bylo řečeno, že musíme mít v pořádku střechu. A my jsme řekli, že to bylo to zásadní, proč jsme do té fary šli, že jsme předpokládali, že střecha je v pořádku, když tam je nová krytina. Nicméně nám bylo řečeno, že musíme prověřit krovy, takže až budeme mít jasno, že máme v pořádku vazbu a střechu, a doložíme to, tak můžeme žádat o dotace. Takže jsme to nechali prověřit a samozřejmě se ukázalo, že ten krov je skutečně v absolutně havarijním stavu.
Ty nešťastné zásahy, o kterých jsem mluvila už dřív, zároveň měly být podpůrné pro to poškození tesaříkem, a současně to souviselo i s tou obrovskou puklinou, s tím otevřením fary. To vzniklo už v době vzniku stavby. My jsme se tím pádem úplně zastavili, protože střecha, to není jen kosmetická úprava. To jsou zásadní finanční problémy, daleko rozsáhlejší než dělat třeba fasádu anebo okna. A nás to vlastně docela zaskočilo.
My jsme totiž chtěli faru koupit už v roce 2002. Tehdy to pro mě bylo dost traumatizující. Ta koupě měla být od brněnské diecéze, my jsme tam předložili docela rozsáhlý projekt, co chceme dělat a jaký máme záměr. A brněnská diecéze nám to schválila. Pan farář byl ale velmi populistický a řekl, že to musí předložit obci, což vůbec nemusel. Na obci, jak jsme to sondovali, lidi říkali, že budou šťastní, když tu faru nějaký blázen koupí za obrovskou částku, která tenkrát byla za to řečena. Jenže pan farář začal licitovat a začal vlastně s tou obcí obcovat. Zatímco i celá rada schválila, co jim předložil, tedy že diecéze budovu uvolnila, že to můžeme koupit za takovou a takovou částku, tak on nám pak za týden volal, že ta rada je neplatná a že bude ještě druhá rada. A zatímco v první radě byl jediný člověk proti, tak ve druhé radě byli proti všichni. Pro nás to bylo neetické jednání, ale nechtěli jsme do té obce vstoupit tady s tímhle základem, že nás tam nechcou. Později se ukázalo, že tam skutečně byla korupce, že zmizely peníze, takže to bylo nečisté jednání. Zároveň tam byl ten populistický krok, že se tam udělá hřiště, bla, bla, bla, něco, co ten de facto intaktní barokní areál za mě a za památkáře totálně zničilo.
PAVEL: My jsme to pak vzdali. Obec to nekupovala jako faru, i když mohou vykládat, že to tak bylo. Oni to v té době kupovali jako developerské pozemky a dneska je to území už zastavěné. Když se zeptáte nějakého historika nebo urbanisty, jak je to udělané, tak se asi bude tvářit zle, protože z hlediska péče o prostor, kde žijí lidé, je to nezvládnuté. Tu faru nechali celou dobu chátrat. Nikdo nepřišel s nějakým projektem, financováním nebo účelem a my, když jsme tam po těch letech jeli úplně náhodou, tak jsme prostě otevřeli dveře.
MARIE: My jsme si po těch peripetiích řekli, že Sebranice jsou pro nás tabu, že do té vesnice potom, co se nám to nepodařilo koupit, už nikdy nevkročíme. A potom Pavel v roce 2018 říká, když jsme jeli někde tady v okolí, jestli neprojedeme Sebranicemi. Já jsem řekla že ne, neprojedeme, já to nechci vidět, protože jsme z toho měli fakt trauma. To, co se nám tam tenkrát stalo, tak nebylo vůbec košer.
PAVEL: Dnes už na obci sedí jiní lidé. Teď je potřeba říct, že v Sebranicích jsou lidé, kteří jsou k nám velmi přátelští, se kterými spolupracujeme. Je to úplně něco jiného, takže nemůžeme na Sebranice nadávat. Dneska je to úplně jinak. Přišli mladší lidé, kteří mají úplně jinou vizi.
My jsme to hodně probrali po stavební stránce, a teď mě ještě zajímá ta druhá. Jak je v dnešní době náročné takovou památku opravovat z hlediska byrokratického, z hlediska shánění dotací? Máte nějakou podporu jak finanční, tak odbornou, a právě technickou i byrokratickou pro to, abyste takovýhle úkol zvládli?
MARIE**:** To souvisí s tím, co jsem řekla před chvílí, že kdyby se nám to podařilo získat hned napoprvé, tak tehdy byly ty dotace pro památky mnohem, mnohem přístupnější a bylo tam mnohem víc peněz. Takže kromě toho, že jsme se dostali k té památce takhle pozdě – těch patnáct let tomu zcela zásadně přispělo, že je v tom stavu, v kterém je – tak i ty dotační tituly jsou mnohem nižší a je mnohem obtížnější ty prostředky shánět.
PAVEL: Já bych promluvil o těch odbornících. My máme trošku mimořádnou situaci, protože jsme postižení blázni. To znamená, že my jsme to maličký procento, kterému opravdu záleží na tom, aby to se opravovalo jinak. Protože když tam přijdou lidé z obce, tak si nejspíš myslí, že jsme to neopravili, ale ty barokní památky vypadaly tak, jak to děláme my. Tam nemá být nějaký sádrokarton nebo něco takového. Prostě ne.
Naopak památkáři z toho musí mít radost.
PAVEL: Památkáři s námi spolupracují hrozně hezky. Jak brněnský Roman Čerbák, tak i paní architektka Urbánková, která sedí u vás. To je dáma, která je opravdu na svém místě, se kterou můžeme se bavit o všech věcech a ona je schopna přinášet názory, řešení a konkrétně nám pomoci. To je prostě úžasné, když máme takovéhle lidi kolem sebe.
MARIE: A já k tomu ještě chci říct, že paní Soňa Urbánková tam je druhým rokem, a první, co udělala, když nastoupila, tak okamžitě volala, že by chtěla vidět stavbu. Říkala, že objela všechny významné chráněné stavby a že my jsme v tu chvíli byli jediní na celém Boskovicku, kteří tu památku opravovali absolutně s citem a respektem. Ta památka totiž není naše, to je kulturní dědictví, které se snažíme zachovat pro další generace.
Teď nás čeká ještě jedno velké téma, které bych rád stihl na závěr, a to je, co v té budově vlastně plánujete? Když si představíte ten moment, že opravy budou hotové, tak co bude následovat potom?
MARIE: V tom jsme v rozporu.
PAVEL: Já říkám, že si postavím do té takzvané táflcimr, do té velké cimry, doprostřed křesílko, sednu si a budu se dívat, protože to bude velká rozkoš.
Možností tam je pak poměrně hodně, záleží na tom, jestli se nám to opravdu podaří dokončit. Někteří lidé, kteří nás znají, vědí, že třeba máme sbírku starých českých loutek, která vlastně už má – i v souvislosti s tím, že loutkářství je fenomén chráněný UNESCO – nějakou evropskou hodnotu. Tak já bych určitě chtěl, aby to fungovalo minimálně jako nějaký otevřený depozit, když už ne jako muzeum. Aby to, co je teď někde naskládáno v kontejnerech a na co se nemůže nikdo ani podívat – i když zase děláme jednu výstavu za druhou – aby to bylo přístupné lidem. Aby každý zájemce, který to bude chtít vidět, chtít to studovat, tak mohl přijít. To je můj sen.
A Marie, vy máte jaký sen?
MARIE: Já mám sen, že tam budu mít ateliér a že konečně budu moct pracovat ne v bytě, ale že budu mít svůj depozit své umělecké práce. Jelikož můj sen je dožít se tak vysokého věku jako česká malířka Adriena Šimotová, tak budu mít třeba 20, možná 30 let svůj depozit a to, co mám skryté mnoha zrakům, tak to chci zveřejnit. Takže moje vize je mít tam soukromou galerii.
PAVEL: Ta budova je naštěstí tak veliká, že se tam vleze oboje.
MARIE: Já mám ještě jeden velký sen a věřím tomu, že se podaří, vzhledem ke změnám ve vedení obce. Před několika lety jsem spolupracovala s Fakultou architektury a studenti dělali semestrální úkol na revitalizaci okolí fary. V podstatě se snažili vytvořit nějakou vizi toho, jak ten malý zbytek pozemku buď vrátit zpátky k té barokní nebo klasicistní úpravě, anebo jak by to mohlo fungovat jako moderní celek. A já se modlím za to, aby se to podařilo, protože bez toho ta budova, i kdyby byla sebeluxusněji opravená, sebedokonaleji historicky akceptovaná, tak bez té úpravy okolí to prostě bude vždycky jenom výkřik.
