Tomáš Trumpeš: Modlitba nad lesy

Krátká úvodní řeč Tomáše Trumpeše a rozhovor s malířem Vítem Ondráčkem u příležitosti zahájení jeho výstavy v brněnské galerii Platinium na ulici Veveří. Výstava zde potrvá do konce srpna.

Z cyklu Modlitba nad lesy, výřezZ cyklu Modlitba nad lesy, výřez

Při jednom z přátelských posezení v boskovické hospodě Turbína – podle autora návrhu stavby, v níž se nachází, někdy zvané U Jurkoviče – zasáhl malíř Vít Ondráček před několika lety do probíhající debaty slovy: „No jo, ale věci jsou bolestně ambivalentní.“ Už nevím, na čí a jaká příliš jednostranná a zjednodušující tvrzení reagoval, ale ta věta mi uvízla v paměti a v různých situacích se mi stále vrací: „Věci jsou bolestně ambivalentní.“

A nakonec mi ji teď na mysl vrací znovu i její autor, a to svou aktuální tvorbou a výstavou, na jejímž zahájení se dnes scházíme. Obrazy mimořádné, jemné, harmonické, zcela nepodbízivé a přitom podmanivé krásy totiž vyrůstají z drásavé, přímo kataklyzmatické skutečnosti našich dnů – ze záhuby lesů, oslabených chováním člověka.

Zdá se však, že věci jsou natolik ambivalentní, že nakonec nemusí být ambivalentní jen bolestně. A tak Modlitba nad lesy, jak zní název výstavy, může směřovat spíše k efektu uzdravení než k dalšímu prohlubování bolesti. Právě krása nás může přivést ke skromnosti a k větší citlivosti vůči tomu, co se děje. A v tom nakonec tkví byť malá, ale jediná naděje uzdravení člověka a přírody. 

…ale nechme mluvit samotného malíře.

„Technicky mi chvíli trvalo, než jsem stromy vtáhl do hry.“

Pojem stéla je znám zejména ve významu náhrobku nesoucího informace o zemřelém. Tvoje stély nesou svědectví o umírajícím lese. Jak dnes vypadají lesy okolo Kunštátu a jak moc se změnily v posledních letech?

Vidím to v horizontu pětadvaceti let. Zmizela jezírka. Zmizly potoky, vyschly mokřady. Pak zmizely i lesy. Napřed smrky. Pak padaly modříny a solitérní listnáče, ztrativší oporu okolní „palisády“ kmenů. Loni i letos nakonec přišly na jaře i nějaké deště, i když se sněhem to nebylo slavné. Díky nebesům alespoň za přepršky… Kličkující jarní potůčky, ze kterých jsme se těšívali, se už neobjevují, není sníh, není z čeho brát, ze zimy je najednou léto.

S jakými pocity a jak často do lesa vyrážíš? Co to pro tebe znamená?

Do lesa mířím tak často, jak to jde. Čtyřikrát, pětkrát týdně. V dětství jsem žil v Ponětovicích u Brna, kde lesy chyběly, modraly se až na severním obzoru. Vyrážel jsem pěšky na Říčky do Krasu, k archeologickým nalezištím Pekárna a Švédův stůl – prožíval jsem tehdy Lovce mamutů Eduarda Štorcha! Projít z Ponětovic kolem Říčky až pod Hádek a vrátit se týž den, znamenalo ujít dobrých 40 kilometrů. Na dítě skoro máchovský výkon.

Les se ti stal nejen inspirací, ale přímo fyzicky se otiskuje a vstupuje do tvých obrazů. Můžeš nám přiblížit, jakou technikou vznikají? A jak vybíráš a získáváš materiál, který si přinášíš domů?

Technicky mi chvíli trvalo, než jsem stromy vtáhl do hry. Používám výřezy kmenů, kusy kůry, šišky, různé odštěpky, třísky. Tyto sbírané modely nosím na zádech v batohu či přivázané na rámu krosny. Když s patnácti i více kily na zádech putuju osm, deset kilometrů přes vývraty a na čerstvě vybetonované silnici přes louku pod Touboří zachraňuju šneky, dělají mi už dřepy k nim potíže. 

Možná je to pro malíře trochu neobvyklá otázka, ale jak náročné je to fyzicky? Kolik tělesné námahy je za obrazy, na které se díváme?

Technicky tento způsob vyžaduje dobrou kondici jako při litografii s těžkými broušenými kameny. Tady jsou výřezy kmenů broušené zuby pil, obráběné kůrovcem a tesaříky. Vlastní malba vyžaduje fundament, ale ruce samy objevují ve své paměti to nejjistější, co nikdy neselže. Což je citát z Kroutvora, který cituje Urzidila, který to má možná od Franze Werfla…

Mluvíme o technice, o otiscích… To by mohlo vyznít trochu mechanicky, ale co imaginace? Ve smyslu jaký má imaginace vliv na výslednou podobu obrazů a jak do procesu jejich vzniku vstupuje?

Ano, u mne jde o imaginativní obrazy. Navazují v jistém smyslu na surrealistické frotáže Maxe Ernsta, u nás třeba Štýrského či Tikala… Zároveň je dobré vědět, co říká Fuentés: Za imaginaci totalitní režimy autory zavíraly a zabíjely. Dalo by se o tom říct mnohé. Imaginace sama o sobě nestačí. Yves Bonnefoy mluvil o „překonání imaginace mravní reflexí“, to byla reakce na světovou válku i na provolání: „Všechnu moc imaginaci!“

Při svých úvahách o divadelní režii jsem vypozoroval, že existují dva druhy režisérů: jedni inscenaci vymyslí, mají o ní přesnou představu a pak ji nazkouší. Pro druhé je proces zkoušení teprve hledáním a inscenace vzniká až ve zkušebně, bez přesné představy na začátku. Jak moc přesnou představu máš o obrazu ty, když se poprvé dotkneš plátna, případně když připravuješ matrici?

Vím, o co mi jde, a jsem otevřený překvapením. Proces malby přináší vedlejší efekt, jako se to děje v laboratořích. Mně se vyloučením osobního rukopisu podařilo vytěsnit Eróta. Toho chlapce s lukem – a přitom si podržet vášeň. To se může stát jen při objevu. Když nalézáte pro sebe něco nového. Dá se říct, že se mi podařila jakási ANEXE PODVĚDOMÍ.

Když se řekne Kunštát, napadají nás hlavně jména básníků. Nejen Františka Halase, ale i těch, které jsme ještě mohli vídat a ty jsi je znal – Ludvík Kundera a Jan Marius Tomeš opustili tento svět před více než 10 lety. Potkáváš okolo Kunštátu a v městečku otisky jejich básnické přítomnosti? Jak na tebe působí?

Zmíněná jména jsou pro mě celoživotním přínosem, kontinuitou. Kunderova antologie expresionismu „Haló, je tady vichr, vichřice!“ a Tomešova „Magnetická pole“ jsou knížky stále spoluvytvářející kulturní kontext. Zrovna v sobotu na Vltavě Jiří Padevět zmínil Magnetická pole jako knihu, která splnila úlohu dobré antologie – vedla jej k dalším knihám.

Společně s tvou ženou Janou jste do Kunštátu zamířili už před čtvrt stoletím. Jedním z důvodů byl právě les, o němž i touto výstavou vydáváš svědectví. Je zde les, je zde tvé umění… A co život? Může být život taky umění? Jaký je život malíře v Kunštátě za časů kůrovcové kalamity?

Žijeme uměním a přírodou, ať se děje cokoli. Tiše si říkáme: „Ani napravo, ani nalevo, ale DOBROVOLNÁ SKROMNOST.“ Umění a život jsou spojité nádoby. Smíšení SKUTEČNOSTI a SNU.

další názory a komentáře