Pana Bušinu jsem měl moc rád. Potkávali jsme se jednu dobu poměrně intenzivně, když jsem pracoval jako kulturní redaktor v regionálních novinách Boskovicko, byl v redakci častým a vítaným hostem. Možná by se dalo říct, že byl jejím nehrajícím členem.
Probírali jsme boskovické dění, o které se pořád živě zajímal, měl k němu co říct a hlavně byl stále aktivní v Klubu přátel Boskovic a v ochotnickém divadle. To mu bylo okolo osmdesátky, u příležitosti jubilea jsem s ním pořídil rozhovor, který připojujeme níže.
Nakonec se dožil požehnaného věku 94 let. I tak je člověku z jeho odchodu smutno. K Boskovicím patřil a hodně pro ně udělal.
Spojovalo nás taky divadlo. Vždycky jsem si vážil toho, že dokud mohl, chodil na všechna představení našeho divadla Naboso, podporoval nás a fandil nám, i když jsme si byli generačně i stylově vzdálení. „Jste dobří, ale proč si pořád vybíráte tak těžké texty?“ říkával mi takřka pokaždé. Záleželo mu na tom, aby se o boskovických divadlech vědělo, angažoval se ve Svazu divadelních ochotníků. Stávalo se nám, že jsme přijeli někam na divadelní festival a starší organizátoři či porotci se nás hned ptali: „Vy jste z Boskovic? Jak se daří Jirkovi Bušinovi?“
Za samostatnou zmínku stojí jeho poctivá badatelská a archivářská práce, jejímž výsledkem jsou dvě publikace o historii boskovického divadla. Jeho další práci pro Klub přátel Boskovic a přímo pro ochotnické divadlo určitě popíšou a ocení lidé povolanější, než jsem já. Léta byl také členem muzejní rady.
Z rozhovoru, který jsme spolu v roce 2008 vedli, myslím zřetelně vyvstává to, co ho nejlépe charakterizovalo – neutuchající aktivní zájem a snaha něco užitečného dělat, pomáhat uskutečňovat dobré věci ve veřejném sektoru a silný vztah k městu. Setkání s ním byla vždy přátelská a veselá, i když ho – jak v rozhovoru říká – páni štvali, nepozoroval jsem na něm letargii ani jedovatou zlobu. Spíš jako by ho především mrzelo, že se dobré věci nedaří či zdržují. A hned v další vteřině přemýšlel a plánoval, co by se dalo ještě udělat. V té době ho už také sužovaly lecjaké tělesné neduhy, ale i na těch jako by mu hlavně vadilo, že ho zdržují od aktivní a prospěšné činnosti.
Jeho povaha, neutuchající činorodost a neodmítavý přístup k novým a odlišným kulturním cestám byly uklidňujícím dokladem toho, že ne všichni stárnoucí muži se mění v zapšklé, samolibé a pasivní starce. Tomu byl Jiří Bušina velmi vzdálen a tak na něj budu vzpomínat. Říkal, že dělá, co může, ale člověk se nemůže ubránit dojmu, že dělal ještě víc. Čest jeho památce.
„Vypnout znamená odejít.“
Rozhovor s Jiřím Bušinou, který jsme vedli pro regionální noviny Boskovicko u příležitosti jeho osmdesátých narozenin v roce 2008. V té době byl stále aktivní v několika oblastech, působil v Klubu přátel Boskovic, vydával Vlastivědné listy a podílel se na činnosti Ochotnického divadla Boskovice. Za svou činnost ve Svazu divadelních ochotníků získal u příležitosti svých kulatých narozenin významné ocenění Zlatý Harlekýn.
Jak významné ocenění je Zlatý Harlekýn a co to pro vás znamená?
Je to ocenění, které uděluje předsednictvo Svazu českých divadelních ochotníků. Je to nejvyšší vyznamenání v rámci ochotnických divadel. Znamená to pro mě uznání mé dosavadní práce pro ochotnické divadlo.
Jak jste se vlastně dostal k divadlu?
Už v roce 1945 se na mě obrátili boskovičtí ochotníci. A pak hlavně po vojně jsem se dal dohromady s Milošem Křesťanem a dalšími techniky a už jsem u toho zůstal. Celý život dělám divadelní techniku.
V divadle jste léta působil na trochu nevděčných postech kulisáka a osvětlovače, kteří si diváckého aplausu moc neužijí. Nezáviděl jste někdy hercům a neměl herecké či režijní ambice?
Ne, nikdy jsem herecké ambice neměl. Jenom jednou nás Maňas vytáhl všechny na jeviště, to byli Vlastenci rokoka. Tam hrál každý, kdo měl nohy a ruce, ale víckrát ne. Nemám na to buňky, jsem spíš na tu práci.
Pokračujete stále ve své knize Historie Boskovického divadla a mapujete současné divadelní aktivity ve městě?
Schraňuji to dál. Některá léta, která navazují na knížku, už mám napsaná. Zaměřil jsem se na dodělání seznamu divadelních her, které se tady hrály. Mám to od roku 1863 prakticky až do současnosti.
Jste jednatelem Klubu přátel Boskovic. Co vás dnes na práci v klubu především zajímá a čemu se nejraději věnujete?
Mně jde o to, propagovat Boskovice. Protože jsem rodák z Boskovic, jsem určitým způsobem patriot. Snažím se realizovat to, co ve výboru klubu společně vymyslíme, i když někdy se to třeba nedaří. Je to i propagace mezi Boskováky, získat co nejvíc lidí pro to, co děláme.
Připravujete stále také Vlastivědné listy, dříve jste vedl i Vlastivědný kroužek. Scházíte se ještě?
Vlastivědné listy mně zůstaly. Vychází čtyřikrát ročně. Zatím se celkem daří získávat přispěvatele, i když bohužel hodně těch, kteří psali, už umřeli. A to i ti, kteří stáli u zrodu pokračování Vlastivědných listů po dlouhé pauze, kdy byly od roku 1972 zakázané.
Se členy Vlastivědného kroužku se scházíme velmi sporadicky, většinou tam chodili staří lidé, kteří postupně odešli. Teď už jen tak jednou do roka uděláme nějakou akci a potkáme se.
Celý život jste pracoval v Minervě. Pořád ještě připravujete pro bývalé zaměstnance výlety a podílíte se na tvorbě novin Minerva?
Zatím jsem ještě v komisi důchodců. Děláme zájezdy, besedy a rozesíláme noviny. Aby se to nemuselo platit, tak je posíláme jen přespolním a Boskováky si rozebereme a roznášíme to. Já jich mám jen čtrnáct, ale někdo jich má třeba čtyřicet.
Vaše aktivity vám musejí a vždycky musely brát hodně času. Jak to snáší vaše manželka?
Špatně. Ale ne, ona sice nadává, ale když je potřeba, tak taky pomůže. Tajemník krajského předsednictva divadelníků jí říká, že je moje neplacená sekretářka. Samozřejmě ji to někdy štve. Když jsme ještě bydleli u Minervy, přivezli uhlí a dědeček měl schůzi, tak musel na schůzi a ona s dcerou skládala uhlí do sklepa. Ale snažím se doma udělat, co se dá. Fakt je to, že někdy zapomenu.
Pokud se člověk angažuje ve věcech veřejných, určitě ho to stojí spoustu nervů a rozčilování. Jak to snášíte? Rozčilujete se?
Rozčiluji se pořád, páni mě někdy štvou strašně. Bohužel mě některé věci, které se na městě dělají, rozčilují. Konkrétně dnes kvůli naší žádosti o umístění pamětní desky v aleji Svatopluka Čecha. V radě to samozřejmě zamítnou a z nepřesností v odůvodnění vyplývá, že se ani pořádně nepodívali na podklady, které jsme jim k tomu dali.
Osmdesátka je tady. Nemáte už někdy chuť se na všechno vykašlat a užívat se poklidného stáří? Nebo vám to prostě nedá?
Já si myslím, že vypnout znamená odejít. Fakt je, že já už dnes nemůžu dělat žádné těžké věci, to mně dělá potíže. Ale něco napsat nebo vymyslet mně potíže nedělá, a kdybych to přestal dělat, tak zblbnu. V divadle mě šetří, těžké věci mě dělat nenechají. V předsednictvu ochotnických divadel mě to baví, tělesně mě to nenamáhá a hlava mě z toho zatím nebolí. Dokud se nepřestanu hýbat nebo mně to nepřestane myslet a budu zapomínat už úplně, tak dělám, co můžu. Čas ukáže.
