Nic dobrého neděláte, dovedete jenom věšet a střílet nevinné lidi

Příběh Františka Hrubého ze Skalice nad Svitavou z 50. let 20. století pro Ohlasy sepsal historik a bývalý pracovník boskovického muzea Jiří Řezníček.

František Hrubý na fotografii pořízené Krajským velitelstvím StB v Brně krátce po jeho druhém zatčení v lednu 1952František Hrubý na fotografii pořízené Krajským velitelstvím StB v Brně krátce po jeho druhém zatčení v lednu 1952   foto: Archiv bezpečnostních složek

Padesátá léta 20. století se v komunistickém totalitním Československu nesla ve znamení různých podob perzekuce, jež zasáhla všechny vrstvy obyvatelstva. Mezi postižené patřil také selský stav i drobní rolníci. Ty totiž Komunistická strana Československa (KSČ) nutila ke vstupu do Jednotných zemědělských družstev (JZD). Dříve prosperující soukromá hospodářství měla být násilně přetvořena v zemědělské kolosy. Statisíce lidí tak měly přijít o svou půdu, na které po celé generace hospodařili a k níž měli velmi silný citový vztah.

Jedno z opatření v počínající kolektivizaci byla snaha KSČ, aby soukromě hospodařící zemědělci přistoupili formou sousedské výpomoci ke společnému obhospodařování půdy nebo společným žním, což je do jisté míry považováno za znak JZD I. typu. Tyto a jiné nevybíravé pokusy etablujícího se režimu vyvolávaly odpor u řady rolníků. Jedním z nich byl také hrdina našeho příběhu František Hrubý (22. 10. 1929 Skalice nad Svitavou – 26. 1. 2011 Letovice). Pocházel z pěti dětí rolníka Františka Hrubého a Josefy, rozené Křičkové, kteří hospodařili na desetihektarové zemědělské usedlosti ve Skalici nad Svitavou čp. 11. Po vychození obecné školy v rodné obci a měšťanské školy v nedalekých Boskovicích v roce 1944 pracoval v zemědělství u svých rodičů.

Náš příběh začal jednoho letního dne 30. června 1950, kdy František Hrubý prohlásil před sedmi přítomnými osobami v hostinci U Staníčků ve Skalici nad Svitavou, kam byla svolána schůze zemědělců za účelem přípravy společných žňových prací, „že na společně žně není žádný zákon, že to není nařízeno, že si to děláme sami a že to není žádná lidová demokracie, ale že je to diktatura a teror.“

Za krátký čas se František Hrubý postavil 19. července 1950 na odpor zemědělskému referentovi Antonínu Křivákovi a zmocněnci pro polní práce Františku Holému, kteří přišli z příkazu Místního národního výboru (MNV) ve Skalici nad Svitavou na usedlost jeho rodičů zaplombovat mlátičku za účelem provedení společného výmlatového plánu jako jedno z dalších opatření v počínající kolektivizaci zemědělství, přičemž pronesl i tato slova: „Mlátičku nám plombovat nebudete, je naše, na to nemáte právo! Sami jsme si zaseli, sklidili a také si bez vašich starostí vymlátíme! To v žádné jiné vesnici není! Je to komunistická agitace, pak chcete mluvit o lidové demokracii, když je to diktatura, násilí a teror! Nic dobrého neděláte, dovedete jenom věšet a střílet nevinné lidi, kteří byli nedávno popraveni v Praze, a to Horáková a její společníci! Dovedete zotročovat! Můj bratr Tonda, který koná vojenskou presenční službu, byl poslán na brigádu do dolů, musí dělat otroka! Prodáváte hajzl chleba, zatímco já prodávám levné a kvalitní žito!“

O den později, tedy 20. července 1950, pak František Hrubý opět zabránil zástupcům MNV ve Skalici nad Svitavou, a to tajemnici MNV Františce Křivákové a zmocněnci pro polní práce Františku Holému, při jejich další snaze o zaplombování mlátičky, když je vykázal z usedlosti se slovy: „Ven, tady nemáte co dělat! Já chci mít poledne!“

Jeho případ nezůstal bez odezvy a začaly ho v intencích totalitního režimu vyšetřovat bezpečnostní orgány. Na konci července 1950 podalo velitelství stanice Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Boskovicích na Františka Hrubého u Okresní prokuratury v Boskovicích trestní oznámení, že „před více lidmi pobuřoval proti republice, proti jejímu lidově demokratickému zřízení, její společenské a hospodářské soustavě zaručené ústavou, rozšiřoval poplašnou zprávu, ač si mohl uvědomit, že její rozšiřování je způsobilé ohrozit bezpečnost státu a veřejný pořádek, ač věděl, že zpráva jím rozšiřovaná je nepravdivá“. Tím se dopustil přečinu pobuřování proti republice, přečinu šíření poplašné zprávy, přečinu popuzování, zločinu schvalování trestného činu, zločinu sabotáže, zločinu veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním úředním osobám v úředních věcech a přestupku urážky úřední osoby.

Příslušníci SNB přišli Františka Hrubého zatknout 26. července 1950, ale uprchl jim. Jeho další pohyb a místo pobytu bylo již od 27. července 1950 víceméně pod kontrolou Státní bezpečnosti (StB). Ta totiž od poloviny roku 1949 postupně rozkývala na území tehdejších okresů Brno-venkov, Boskovice, Blansko a Tišnov síť lidí, kteří mimo další protirežimní činnosti poskytovali také úkryt osobám pronásledovaným komunistickým režimem. Mezi nimi také Františku Hrubému. Vzhledem k jeho nízkému věku a riziku možné dekonspirace nepřikročila StB k jeho okamžitému zatčení, ale vyčkávala na vhodnou příležitost při jeho návratu či návštěvě rodičů. František Hrubý ale z obavy, že by mohl být zatčen, cestu k rodičům odmítal. Mezitím se ukrýval na faře v Domašově, u Františka Žáka v Deblíně nebo u Arnošta Bláhy v Rozsíčkách. Zatčen byl StB až 7. ledna 1952 v Boskovicích. Zatčení StB zinscenovala jako náhodné během jeho přesunu do nového úkrytu. Po zatčení byl převezen do věznice okresního soudu v Blansku.

Ve věznici si ovšem František Hrubý dlouho nepobyl. Podařilo se mu z ní uprchnout již 13. ledna 1952, a to spolu se spoluvězni Josefem Hrachovinou, Františkem Machátem a Vincencem Tesařem. Čtveřice spolu sdílela celu, kde naplánovali útěk na neděli, jelikož v tento den střežil věznici pravidelně pouze jeden dozorce. V inkriminovaný den se jednalo o mladšího strážmistra Sboru vězeňské stráže (SVS) Františka Martinka. Toho násilím přemohli, když od nich v cele přebíral dopisy k odeslání. Poté mu sebrali pistoli ČZ vz. 27, svázali ho a zanechali v prázdné cele. V kanceláři vězeňské služby pak ještě vzali další pistoli ČZ, samopal vz. 48 a náboje, přerušili kabel telefonního vedení a sebrali klíče od hlavních dveří, kterými se dostali z věznice.

Po úspěšném útěku hledala čtveřice úkryt nejdříve v Kunčině Vsi u předsedy MNV Josefa Opluštila, se kterým se Vincenc Tesař jako bývalý zaměstnanec nedalekého MNV Bedřichov dobře znal. Opluštil je ale odmítl ukrýt. Poskytl jim alespoň potraviny. Od 14. do 17. ledna 1952 se všichni čtyři skrývali v opuštěné budově na okraji lesa nedaleko Žlebů. Na místo je přivedl František Hrubý, který se o možném úkrytu dozvěděl z vyprávění Arnošta Bláhy v době svého prvního útěku. Dne 17. ledna 1952 toto místo opustili a Hrubý je dále vedl do Deblína k Františku Žákovi, u kterého se také ukrýval během svého prvního útěku. Žák byl ale podchycen StB v rámci výše uvedeného pronikání do skupiny osob poskytující úkryt pronásledovaným osobám, a tak se StB dostala uprchlíkům na stopu. Již 24. ledna 1952 byli všichni čtyři zatčeni při zinscenované silniční kontrole na tehdejší státní silnici mezi Brnem a Velkou Bíteší během cesty blíže k hranicím s Rakouskem, odkud plánovali utéct na Západ, a eskortování do krajské soudní věznice v Brně.

Zatčením Františka Hrubého mohlo pokračovat trestní stíhání přerušené jeho útěkem při nepovedeném zatčení v červenci 1950. Okresní soud v Boskovicích odsoudil Františka Hrubého 13. února 1952 pro spáchání trestných činů pobuřování proti republice, šíření poplašné zprávy, popuzování, schvalování trestného činu, urážky úřední osoby a nesplnění odvodní povinnosti k celkovému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Tím ovšem celá věc pro Františka Hrubého neskončila. Dne 13. června 1952 proběhlo u nechvalně proslulého Státního soudu v Brně (předseda senátu Štěpán Flajzar, soudci Blažena Světlíková a František Helešic a soudci z lidu Marie Žižková a Alois Cvrkal) hlavní líčení ve věci jeho útěku z blanenské věznice, vedeném v procesu Josef Hrachovina a spol. Státní soud odsoudil Františka Hrubého pro spáchání trestných činů velezrady, vzpoury vězňů, zbavení osobní svobody, loupeže, násilí na veřejném činiteli a maření výkonu úředního rozhodnutí k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let, propadnutí všeho jmění, peněžitému trestu 20 000 Kčs a ztrátě čestných práv občanských na 10 let. František Hrubý se vzdal práva na odvolání a trest přijal.

Z vězení (část trestu si odpykal v Leopoldově) byl František Hrubý propuštěn až na květnovou amnestii prezidenta Antonína Novotného z roku 1962. Známější Novotného amnestie z května 1960 se mu vyhnula, jelikož byl za svůj podařený útěk z věznice Okresního soudu v Blansku označen za teroristu a člena nebezpečné protistátní skupiny.

Soudní rehabilitace, kterou byl František Hrubý plně zbaven obvinění i trestu, se dočkal až po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. Za své veřejné protikomunistické výroky a odsuzování kolektivizace získal František Hrubý posmrtně od Ministerstva obrany ČR ocenění účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu v Československu dle zákona č. 262/2011 Sb.

další zpravodajství