Příběhy z ghetta: Tiš’a be-av, den plný smutku

Dnes po delší době, moji milí čtenáři, nahlédneme opět do světa židovských tradic a připomeneme si jeden z nejsmutnějších dnů v židovské historii – Tiš’a be-av čili 9. den židovského měsíce avu. V letošním roce připadá podle křesťanského kalendáře na 18. červenec.

Při hledání počátku Tiš’a be-av musíme jít až do biblických dob, kdy židé v druhém roce po svém odchodu z Egypta 9. avu odmítli Kanaán jako svoji zemi zaslíbenou, rozhněvaný Hospodin je poté potrestal čtyřicetiletým putováním a určil 9. av jako datum budoucích tragédií. A skutečně, těch neblahých událostí se pak onoho dne odehrála celá řada. Židé především vzpomínají na 1. a 2. churban, tedy na dvojí zničení jeruzalémského Chrámu. Poprvé k němu došlo roku 586 př.n.l. a způsobila je vojska babylonského krále Nebukadnesara, která zpustošila Jeruzalém, zničila Chrám, ten pak 9. avu zcela podlehl své zkáze v plamenech. Příslušníci židovské elity byli odvlečeni do takzvaného babylonského zajetí, po svém návratu Chrám znovu vybudovali.

Podruhé Chrám zničili Římané 9. avu roku 70 n.l., a to tak důkladně, že z Chrámu zbyla jen západní zeď, v nežidovském světě zvaná Zeď nářků. Dále pak 9. avu roku 135 n.l. bylo krvavě potlačeno poslední protiřímské židovské povstání vedené Bar Kochbou, 9. avu rozhodl římský císař Hadrián o přeměně Jeruzaléma v římské město Aelia Capitolina.

Přenesme se do středověku, kdy židé žijí již po staletí v takzvané diaspoře, čili rozptýlení do řady zemí celého světa. Koncem 13. století v Anglii vládne sice schopný, avšak tvrdý a dobyvačný král Edward I., který svou nenávist vůči židům nijak neskrývá, nechá popravit 300 vedoucích činitelů židovské obce, přikazuje židům nosit žlutou hvězdu a v touze po penězích výrazně zasahuje do židovských práv v oblasti financí. Ne nadarmo se Edwardovi I. přezdívá král Chtivec. 9. av roku 1290 připadá jako letos na 18. červenec a toho dne vstupuje v platnost Edict of Expulsion, na jehož základě jsou židé ze země vyhnáni a jejich majetek připadne koruně.

Současníkem Edwarda I. ve Francii byl neméně tvrdý král Filip IV. Sličný, který mimo jiné proslul svým nesmiřitelným bojem proti všem heretikům, odpadlíkům a také proti židům. Dříve než Filip IV. přistoupil ke svému nejproslulejšímu činu, totiž zrušení templářského řádu a zabavení jeho obrovského majetku, vydává příkaz na vyhnání židů, a to 9. avu v roce 1306.

Na Pyrenejském ostrově žili židé v relativním klidu několik staletí po boku muslimů, čemuž přítrž učinila reconquista, boj o dobytí Španělska křesťanskými panovníky. Vítězné ukončení těchto bojů se zdařilo královskému manželskému páru Isabele Kastilské a Ferdinandu Aragonskému. Rozhodli se ze Španělska vyhnat nejen Maury, ale i židy, s výjimkou konvertitů. Takzvaný Dekret z Alhambry určil 31. červenec 1492 za poslední den, kdy židé musí opustit Španělsko. Je to obrovská tragédie sefardských židů, jejichž sláva ve Španělsku již nikdy nebude obnovena.

Na Tiš’a be-av roku 1914 vyhlásilo Německo válku Rusku. Toto datum je pokládáno za jeden z počátků první světové války, v předvečer 9. avu 1942 začali být židé převážení z varšavského ghetta do koncentračních táborů.

Tiš’a be-av je stejně jako Jom kipur (Den smíření) dnem velkého půstu, Jom kipur je nazýván Bílý půst, Tiš’a be-av Černý půst. Přípravy začínají již tři týdny předem, 17. temuzu, neboť tento den si židé připomínají prolomení jeruzalémských hradeb babylonskými vojsky. Celková atmosféra je po celou tu dobu pochmurná, nekonají se oslavy a svatby, židé neposlouchají hudbu, nestříhají si vlasy. Mezi 1. a 9. avem nejedí maso a nepijí víno. Během šábesových bohoslužeb se čtou z haftary (prorocké knihy) prorocké pasáže obsahující vylíčení neštěstí v důsledku neposlušnosti a poklesků. 9. avu je po celý den zakázáno jíst, pít, mýt se, mít manželský styk, nosit koženou obuv i kožené doplňky, nestuduje se Tóra, nezdraví se ani neodpovídá na pozdrav. Až do odpolední bohoslužby muži neoblékají talit (modlitební šál) a tfiliny (modlitební řemínky), parochet (opona zakrývající dveře svatostánku v synagoze) je odstraněn. Podle halachy není zakázána práce, bývá však zvykem vyhýbat se práci výnosné.

V synagoze při modlitbách židé sedí na nízkých stoličkách nebo přímo na podlaze. Světla jsou ztlumena a modlitby jsou předčítány ve smutečním tónu. Pro bohoslužbu jsou typické recitace takzvaných kinot neboli žalozpěvů nad zničením Chrámu, zaznívá také Pláč Jeremiášův. Připomínají se příčiny zboření prvního Chrámu, o kterých tradice hovoří jako o důsledku hříchů, jimiž jsou modloslužba, smilstvo a vraždy. Zničení druhého Chrámu je přičítáno vzájemné nenávisti mezi lidmi.

Zbožní židé spí v noci 9. avu na holé zemi s kamenem pod hlavou místo polštáře. V Jeruzalémě jsou celou noc u Zdi nářků recitovány modlitby a ve dne žalozpěvy. Legenda praví, že v tento čas staré kameny zdi truchlí společně s lidmi.

Dle tradice představuje kromě truchlení 9. av rovněž naději na budoucí vykoupení. Jeruzalém a Chrám byly zničeny ve znamení lva, ve znamení lva budou také vykoupeny. Ve sbírce židovských textů Pesikta rabati můžeme číst: „Radost přijde pouze o 9. avu, neboť tento den byl ustanoven jako den truchlení, ale Hospodin z něj učiní den sváteční. Jak říká Jeremiáš 31,13: Jejich truchlení změním ve veselí, místo strasti jim dám útěchu a radost.“

Židé na své vykoupení zatím stále čekají. Věnujme tedy, moji milí čtenáři, letošního 9. avu (18. července) tichou vzpomínku tragickým událostostem Tiš’a be-av, které významnou měrou formovaly chod židovských dějin, a které dodnes naplňují židovská srdce smutkem a truchlením.

Čerpáno převážně z knihy Bedřicha Noska a Pavly Damohorské Židovské tradice a zvyky.

další seriály