Rozhovor s Hanou Kvapilovou, spoluzakladatelkou občanské iniciativy Zelená peřina a také spoluautorkou návrhu, který zvítězil v loňském roce participativního rozpočtu – Louky v proluce. Rozhovor proběhl v živém streamu Ohlasy naživo, kromě zvukového záznamu nabízíme i kompletní přepis.

Hanko, ty vlastníš malé knihkupectví v Boskovicích, jak ses vlastně od knih dostala k městské zeleni a ke svému občanskému angažmá?

Bydlím na sídlišti Pod Oborou a už několik předchozích suchých let mě hodně trápilo, jak tam vypadají trávníky – že se vysekávají úplně na nízko a tím pádem potom vyschnou a celé léto se tam díváme na nějaké spáleniště. Nechápala jsem, že to nikomu nevadí. Pořád jsme se o tom s lidmi bavili a říkali jsme, jak je to hrozné, ale nic konkrétního jsme nedělali. Až jsme si řekli, že musíme udělat něco konkrétního. A tak na jednom obědě vznikl nápad, že se na to půjdeme zeptat na město.

Takže v závislosti na tom jste založili iniciativu Zelená peřina. Kolik vás dneska je?

V současné době je nás deset.

Co si spolu s vašimi kolegy od působení Zelené peřiny slibujete? Čeho byste chtěli dosáhnout?

Hned ze začátku jsme začali spolupracovat s odborem životního prostředí na městě. A protože je nám jasné, že do některé problematiky úplně nevidíme, chtěli bychom s pomocí města, ale i s pomocí lidí v Boskovicích, kterým na tom doufáme taky záleží, nějak zlepšit povědomí o tom, jak zeleň ve městě může fungovat, jak může vypadat. No a snažit se o její zlepšení.

Ty už jsi trochu zmínila, že se bavíte s odborem životního prostředí, o tom, jak by to mělo vypadat, mně by zajímalo, odkud ještě čerpáte odborné informace? S kým konzultujete, jak by se s městskou zelení mělo správně nakládat?

Ze začátku jsme hledali, kde se dalo – na internetu, spojili jsme se s nadací Veronica, kde jsou odborníci, tam jsme dostali spousta užitečných kontaktů na jednotlivé lidi. Vznikli jsme v dubnu loňského roku a v létě se do našeho sdružení přidala profesionálka, máme botaničku, takže teď už se můžeme hodně dozvědět i přímo od ní.

Když se podíváme do Boskovic, jak jsme na tom s městskou zelení? Začneme tím, co vnímáš jako pozitivní. A mají Boskovice vůbec potenciál být městem s ukázkovou městskou zelení?

Já si myslím, že ano. Je tady opravdu spousta zelených ploch, je tady park, téměř součástí města je hrad, takže máme skoro ve městě les. Myslím si, že potenciál je tady velký.

V čem si naopak myslíš, že Boskovice pokulhávají? A co jsou tu největší problémy?

My jsme začali od trávníků, protože konkrétně na sídlišti, kde jsou velké plochy, nám přišla velká škoda, že se tímhle způsobem vysekávaly. Loňský rok byl mimořádný, věci se hodně změnily – město samo začalo například uvažovat o mozaikové seči, a počasí tomu maximálně přálo, takže v Boskovicích jsme mohli opravdu vidět, že spousta trávníků i v tom stavu, v jakém teď je, dokáže rozkvést. Příroda ukázala sama, jak my jsme si to představovali a jak jsme to chtěli ukázat. Což si myslím, že bylo hodně hezké.

Tys teď mluvila hlavně o trávnících, ale já bych byla ráda, kdybys to brala jako celek. Kdyby sis měla představit Boskovice jako město, které se o městskou zeleň stará přesně tak, jak by mělo – jak by to vypadalo? Jak by podle tebe vypadala ideální zeleň v Boskovicích? A teď myslím zejména vizuálně.

Zeleň by si určitě zasloužila větší péči. My si nemyslíme, že se zeleni dostává péče dostatek. Nejsou to jen trávníky, ale když se ještě vrátím k nim, tak by se daly různě diferencovat, starat se o ně na různých místech různě. Loni vznikla taková platforma, kde se ptalo: Sekat, nebo nesekat? a my jsme vypadali jako ti, co zastávají nesekat. Ale my na téhle straně vůbec nestojíme. Nesekat je nesmysl, sekat se musí, ale je otázka kdy, kde a jak.

Pak když to vezmeme, co se týče stromů, tak vznikl pasport zeleně, kde jsou zmapované všechny stromy. A bohužel z toho pasportu zeleně vychází, že zhruba 70 procent stromů není v dobrém stavu. Jsou buď v nějakém mírném stavu poškození a celých 30 procent je ve velkém stavu poškození. To pro nás nevyznívá úplně dobře. Ono to na těch stromech není na první pohled úplně vidět, že nějak trpí, ale ty stromy prostě usychají. Lidé si všimnou třeba až toho, když se stromy kácí, protože schnou nebo se s nimi něco děje. Ale ony jsou v nepohodě, ještě když to nevidíme.

Já například bydlím na tom sídlišti Pod Oborou, kde mám v podstatě pocit, že je zeleně dostatek. Ale naše botanička měla zajímavý postřeh, když se na to podívala svým okem, že tam postrádáme keřové patro, nebo vůbec i další patra. Jsou tam trávníky, stromy, ale jen jako solitéři. Zbytek tam není. Takže tohle by se mohlo ošetřit.

Potom třeba květinové záhonky. V našem městě je ještě pořád dost záhonků s letničkami, což nám přijde neekonomické, protože jejich výsadba je drahá, musí se to zalévat, musí se to hnojit, pak se to zase ostraní a vysazuje se to znovu. Myslíme si, že jak esteticky, tak ekologicky jsou lepší záhonky trvalkové. Můžou být celý rok hezké, můžou tam být cibuloviny, nějaké trávy, další druhy květin, například půdopokryvné, které zaručí, že tam nebude holá hlína, která vyschne.

Sami to taky vidíme, ale byli jsme upozorněni našimi fanoušky – protože už máme nějakou fanouškovskou základnu na facebookových stránkách – že Boskovice ještě pořád používají pesticidy na odstraňování porostu tam, kde ho nechtějí, u chodníků nebo nějakých zídek. Jde to odstraňovat mechanicky, existují na to kartáče, například Brno tohle už úplně zakázalo. Já jsem se náhodou vyskytla v Černých Polích, když tam prováděli čištění, a pracovník šel se strunovou sekačkou a tou strunou vysekával plevel kolem chodníků. Takže i tímto způsobem to jde. Nepotřeboval ani ten kartáčový čistič, který by podle nás byl ideálním řešením. Myslíme si, že když se chce, tak to jde. Ale potom je také potřeba dát do toho dostatek peněz. My si nemyslíme, že by se na zeleň v Boskovicích dávalo tolik peněz, kolik by si zasloužila.

Když se chce, tak to jde

Když jsme u těch peněz, tak mě zajímá, jak se město, respektive firma, která to má na starosti a která je placená městem, stará o městskou zeleň nyní. Co z věcí, ty už jsi tedy některé říkala, firma třeba vůbec nedělá a měla by?

Nemáme to úplně přesně zmapované – jednak jsme vznikli teprve loni a není nás úplně moc, každý máme svou práci. Je to teda už klišé, ale s covidem se nám zkomplikovaly životy, často jsme si v práci museli zvykat na jiné podmínky a tak. Od podzimu už jsme tolik věcí nestíhali a ani na komunikaci s městem jsme neměli čas. A potom jsme pracovali na projektu Louka v proluce, to nám taky zabralo nějaký čas, nebo můžu to klidně říct: zabralo nám to spoustu času. Takže na některé otázky, které jsme chtěli na odboru probírat, ani nedošlo.

Když se třeba vrátím k těm trávníkům, tak víme, že si firma stěžovala, že kvůli dešti měli sekání složité. Nemohli například pořádně do těch trávníků, a kosení pro ně bylo komplikovanější. To všechno je objektivní pravda, to my uznáváme. Ale třeba to, že byl zřejmě definován počet sečí a o nějakou seč pravděpodobně přišli (snížením počtu sečí firma přichází o peníze, pozn. red.), jinak si to neodvedeme vysvětlit, nemáme to ověřené, jak říkám, pak už jsme s městem nekomunikovali.

Když jsem viděla poslední seč, která probíhala, tak se prostě znovu sekal nízký trávník, a později se trávník ještě prosekával na úplně nízko. A to byla jedna z věcí, o které jsme si mysleli, že se nám ji už podařilo vykomunikovat. A pak poslední seč probíhala zase tímto způsobem, to nás moc nepotěšilo.

Potom máme pocit, že jsou zde i jiné práce, a nevíme, jestli probíhaly. Například by se mohla dělat nějaká dosadba, protože jsou plochy, kde třeba vymrzly keře, vyschly keře, které nejsou dosazené. Nebo je odkrytá půda, která by se dala nějakým způsobem zakrýt. A nemáme pocit, že dobře probíhá úklid.

V květnu proběhne výběrové řízení na novou firmu, která se bude starat o městskou zeleň. Plánujete výběrko připomínkovat? Jak? Jaké aspekty považujete při výběru nové firmy za důležité?

Jsme domluvení, že nějaké připomínky dávat budeme. V současné době je připravujeme. Zase se ptáme různých odborníků, snažíme se sdílet informace i s městy, která to mají nastavená jinak a kterým to funguje. Jako jedna z důležitých věcí nám přijde, že by lidé ve firmě měli mít k zeleni nějaký vztah. Nevíme, jak je to v této firmě ošetřené, protože některé zásahy nám nepřijdou úplně jako od lidí, kteří mají přírodu dejme tomu rádi. A důležité nám přijde také to, že by to měli být lidé z oboru. A bylo nám to tak i řečeno, že by firma měla mít určité roky praxe a že by lidé, kteří tam pracují, měli být profesně vzdělaní v oboru. Možná to tak je a možná, že to tak i bylo – to nerozporuji, to my nevíme.

Ještě k té firmě, která by teď měla být nová – měl by se podle tebe navýšit objem peněz, který město bude vydávat ročně na péči o zeleň, nebo město dává peněz dost a měly by se změnit spíš způsoby a postupy, jak se firma o městskou zeleň stará?

Já si myslím, že obojí. Pokud chceme, aby to vypadalo dobře, tak do toho musíme i investovat. A máme zpětnou vazbu, že firmy, které mají zájem se o zeleň kvalitně starat, nemají ambici být tou nejlevnější. Když jsme ještě loni poprvé řešili s paní Chloupkovou (referentka odboru životního prostředí, pozn. red.), že výběrové řízení bude probíhat a že bychom ho rádi nějakým způsobem připomínkovali, tak nám řekla, že stejně záleží na ceně, že zvítězí ten nejlevnější. My si myslíme, že se to dá ošetřit dobře nastavenými parametry, které firma bude muset splnit. Ale taky víme, že ze zákona je to tak, že to dostane nejlevnější firma.

Proč je podle tebe důležité se o zeleň starat dobře? Jakou přidanou hodnotu správná péče přináší, ať už z estetického, nebo ekologického hlediska?

Tak z estetického hlediska to asi nemusíme diskutovat. A z ekologického hlediska – může se zlepšit mikroklima města, protože zeleň má schopnost chladit, má schopnost zvlhčovat vzduch, ovzduší. No a teď mi asi došly argumenty.

Jakou zkušenost si zatím odnášíš z jednání Zelené peřiny s městem? Je radnice otevřená změnám, novým postupům a inovacím v oblasti péče o zeleň?

Když jsme na město přišli, tak jsme byli velmi mile překvapeni. Jednali jsme s paní vedoucí, která se k nám chovala velmi vstřícně, dokonce zaznělo i to, že za podněty budou rádi. Řekla nám, že naši aktivitu vítá i z toho hlediska, že jak už v oboru dělá dlouho, že mohou být některé věci, které sama nevnímá nebo je bere jako normu. Potom jsme ale naráželi na to, že některé věci už nejdou změnit. Také podle mě záleží na nadřízených. Vlastně nevíme, jak velkou má odbor životního prostředí podporu. Právě u té poslední seči, která probíhala a na kterou jsem se ptala, se jedna naše členka bavila přímo s těmi lidmi, kteří to sekali, a bylo jí řečeno, že to nařídila vedoucí odboru. Pracovnicí, se kterou komunikujeme, nám bylo řečeno, že je to pravda. A my jsme si v tu chvíli říkali, jestli to třeba nebyl tlak z vedení města, ale také už jsme to dál nekomunikovali, neověřovali.

Odbory životního prostředí často nemají zastání, nemají rovnocenné postavení s ostatními odbory. Když se třeba připravují nějaké stavby, tak odbor životního prostředí, a to nejenom v Boskovicích, bývá často pozván jako poslední. A má nechci říct téměř žádný, ale velmi slabý hlas. Dokonce když je člověk, který má na starosti zeleň, schopen říct, že zeleň nám nevydělává, tak proč bychom do ní investovali, tak je to smutné. Ale naopak jsme slyšeli, že jsou i takoví politici, kteří řeknou úplně opačnou věc: že když dáme milion do kanalizace, tak se to zakope a nikdo to nevidí, ale když dáme milion do zeleně, tak je to vidět a občan to ocení. Nám by se líbil určitě ten druhý přístup.

Co samotní občané? Měly by se sami svými vlastními silami podílet na podobě městské zeleně? A je v Boskovicích prostor pro nějakou participaci?

To byl taky jeden ze záměrů, který jsme chtěli komunikovat, ale ke kterému zatím nedošlo. Například v Brně nebo i v jiných městech dochází k tomu, že si lidé adoptují zeleň. Ono se to v Boskovicích v podstatě už i děje. Já budu hodně čerpat z toho svého sídliště, ale tam když se projdete, tak se pod několika okny, zvláště u těch bytů, které jsou v přízemí, objevují plácky, u jednoho vchodu je dokonce celá plocha zpracovaná jako malá okrasná zahrádka. Lidé si tam sami vysadí keře. Je fajn, že to odbor životního prostředí podpoří. Právě jedna z našich členek říkala: já jsem si tam vysadila květiny a oni mně to posekali. Ale když se potom domluvili a řekla jim: ano, já jsem si tady ten keříček dala, a chtěla bych ho tady mít, tak to prostě byli schopní respektovat a osekat jí to kolem toho keře. Takže v tomhle nám vychází vstříc. A my jsme právě chtěli domluvit možnost, že by lidé, kdyby chtěli, mohli zeleň adoptovat. Není to ještě dopracovaná myšlenka, ale je to něco, s čím bychom chtěli na město přijít. A chtěli navrhnout, protože jak říkám: ta místa tady jsou. Mohla by se vyhlásit soutěž – jako se dříve hodnotily nejkrásnější balkony – jak si lidé hezky upravili veřejný prostor v okolí svého bydliště.

Když už jsme u těch občanů, tak by mě zajímalo, jak jako Zelená peřina komunikujete s občany? Setkáváte se s nimi osobně, nebo s nimi komunikujete pouze skrze sociální sítě a média? Jak se občané mohou dozvědět o tom, co děláte?

Zatím je to víceméně přes ty sítě, na kterých už máme nějakou fanouškovskou základnu. Ještě bych ráda řekla, což je teda také na stránkách, že jsme otevřená organizace a každého nového člena vítáme. Ale zatím asi právě proto, že se moc neví, co a jak děláme, je ten nově příchozí obvykle někdo, s kým se my osobně potkáme. Samozřejmě plánujeme i to, že se setkáme nějakým způsobem osobně. Byl tady zmíněn náš projekt, ale kromě něj jsme si dali do městského grantu navazující projekt, kde chceme udělat i aktivity v prostoru Louky v proluce. Máme tam naplánovaný i koncert v synagoze, nějaké besedy, vycházky. Rádi bychom se s veřejností potkali a rádi bychom poznali další lidi, kteří by s námi třeba chtěli spolupracovat.

Teď byla taková první veřejná akce. Zorganizovali jsme úklid, protože nám odpadky ve městě přijdou dost tristní. Takže jsme navázali na úklidovou sobotu, vyhlásili jsme ještě jednu a vlastně přišel jeden člověk, který už dříve projevil zájem. Je potřeba říct, že vlastně každý z nás říká, že nemá moc času. Nejsme tak organizovaní, aby probíhaly pravidelné schůzky, docházka a podobně. Každý prostě dělá to, na co má čas a kdy má čas. Plánujeme si aktivity a chopí se toho ten, kdo zrovna má kapacitu se do toho pustit.

Z těch setkání s občany, které proběhly, nebo z komunikace, která s nimi probíhala – zajímalo by mě, jak na vaši aktivitu občané reagují, jestli máte nějakou zpětnou vazbu. Vnímají vaši aktivitu spíše pozitivně, nebo se setkáváte i s negativními ohlasy typu: tady nám teď poroste nějaký plevel, budou tady vosy a klísťata a to my tady nechceme?

My zatím máme fanoušky, kteří nám fandí. Jediné, co so teď uvědomuji, že jsme zaznamenali, bylo, když jsme mluvili o tom sečení trávníků. Na facebooku se objevil jeden hlas, který říkal: No, doma si to na zahrádce vysečou a tady by nám to nechali zarůst. Nestačili jsme na to odpovědět, tak odpovím teď: všichni členové, kteří mají zahrádku, ať už u domu, nebo na chatě, tak si opravdu trávník nesečou. To bychom to nehájili, kdybychom k tomu neměli vztah. Máme prostě rádi kvetoucí trávník.

Dělám věc, která mi dává smysl

Já bych teď ráda přešla k Louce v proluce, se kterou jste vyhráli první ročník participativního rozpočtu. Mohla bys mi v krátkosti shrnout, v čem projekt spočívá?

Ještě úplně na začátku před projektem samotným jsme si domluvili v odboru životního prostředí, jestli by bylo možné, abychom si pronajali trávník před židovským domem a pokusili se o něj pečovat jiným způsobem než tak, že se bude pravidelně sekat na krátko. Chtěli jsme zkusit ukázat, že se o ten trávník dá pečovat i lépe. I s tím vědomím, že to není žádný reprezentativní trávník, protože to tam roste na suti, jak jsme byli varováni – že z toho prý nic nevykouzlíme. Ale my jsme z toho nechtěli nic kouzlit, my jsme chtěli ukázat, že každý trávník, když se mu dá prostor, tak něco ukáže. A ten trávník to ukázal, rozkvetl tam třeba řebříček, nějaké další kytičky, které – přiznám se – neznám, to by vám povyprávěla lépe naše paní botanička. Pak se tam třeba vytvořila patra, různé traviny rostly do různé výšky. Pokusili jsme se udělat i tu nepravidelnou seč, část trávníku jsme nechali vysokou, část jsme nechali nízkou. A také jsme část trávníku nechali přes zimu, protože to je taky důležitá věc, mozaiková seč je právě zamýšlena tak, že tam trávník zůstane celoročně, aby živočichové, kteří si tam udělají domečky, mohli i přezimovat.

Ale vraťme se k tomu, v čem spočívá ten projekt.

Takže na tom prostoru jsme se zabydleli a říkali jsme si, že by bylo dobré to vylepšit a posunout dál. Řekli jsme si, že by bylo dobré zmínit i historickou hodnotu místa a přizvali jsme proto i architekta. A domluvili jsme se s paní Janíkovou, že bychom vytvořili i informační panely, na kterých by bylo zmíněno, co tam v tom prostoru bylo, protože spousta lidí o tom nemusí mít vůbec představu. Někteří lidé dokonce vůbec netuší, že ten prostor byl zastavěný. Takže jsme si pozvali architekta, aby nám pomohl s rozmístěním panelů, říkali jsme si, že by tam mohly být lavičky, a už tenkrát padl takový nápad, od architekta Petra Ondráčka, že by bylo hezké, kdyby tam byly zvýrazněné půdorysy domů. Nicméně jsme nechtěli projekt nějak prodražovat a bylo řečeno, že bychom na to asi neměli, takže jsme se spokojili s tím, že tam budou lavičky, informační panely, a botanička navrhla květinovou výsadbu.

Když jsme zvítězili, tak se najednou objevila možnost vyčerpat celých 300 tisíc, a od jiného architekta se vrátila myšlenka zvýraznit původní půdorysy domů a použít na to zídku, která není zas tak nutná. Takže ta myšlenka se obnovila a i ze strany památkářů přišel další impuls, že by jim ten projekt takto dával ještě větší smysl, kdyby se to podařilo. Petr Ondráček mezitím založil SRAB a nabídli se nám, že nám udělají projekt zdarma, což se nedalo odmítnout. Řekli jsme si, že do toho půjdeme, a dostalo se nám podpory i z města – a dokonce se nám podařilo i to, že nám město dalo šanci projekt zrealizovat, když už jsme v tom byli takto zaangažovaní. Takže teď připravujeme realizaci projektu.

Jak jste s realizací momentálně daleko?

Poptáváme stavební firmy, v tuto chvíli máme na stole nějaké nabídky, podařilo se nám oslovit Masarykovu školu práce v Letovicích s tím, že by nám učni pomohli rozbořit zídku a z těch žulových kamenů by se vystavěly půdorysy domů. To by dělali tadyti kluci, takže bychom do toho zapojili i studenty – což je vůbec filosofií naší iniciativy, zapojovat lidi a vytvářet nějakou komunitu. Takže takhle škola by tam byla zapojená. A pak chceme ještě zapojit místní školy do mezinárodního projektu, kdy děti sází krokusy jako památku na děti, které se nevrátily z koncentračních táborů. A také jsme sehnali výborného zahradníka. Což je pro nás velké plus.

Takže jsme teď ve fázi, kdy máme zajištěného zahradníka, firmy poptané, a teď se ještě ty věci skládají dohromady. Není to úplně jednoduché, ale věříme, že to dopracujeme ke zdárnému výsledku.

Jak jsi to popsala, je toho opravdu hodně. Ale kdy se můžeme těšit, že se proluka promění k vašemu ideálu a bude to hotové?

V tuto chvíli to vypadá, že začneme v září s realizací.

A skončíte?

No do konce roku musíme skončit. To je dáno tím projektem, do konce roku musí být hotovo.

A ještě bych možná ráda zmínila, to je podle nás taky výborný nápad, že ty informační panely budou prosklené a bude na nich zvětšená fotografie domů z té původní zástavby. Postaveny budou tak, že když se postavíte před ten panel, tak se budete dívat do místa, kde ta zástavba bývala. Takže se vám tam bude jakoby promítat ten dům.

Jaký máš z toho všeho pocit? Baví tě to? Rozhovor jsme začali otázkou, co tě přivedlo k občanskému angažmá. Kdybys měla svou zkušenost na závěr zhodnotit – co ti to přináší a co to pro tebe znamená?

Přijde mi to hodně smysluplné. Dřív mě některé věci zlobily, ale jen jsem o nich mluvila – že nefungují, musíme s tím něco dělat, měla bych jít někam něco říct… Teď se nám podařilo seskupit lidi, kteří jsou rozmanitých profesí, každý do toho spolku něco přináší. Takže jsem obklopena úžasnými lidmi. Největší dar je pro nás asi ta botanička, protože máme profesionála, který nás dokáže navigovat. A dělám věc, která mi dává smysl a hodně mě to baví. A když za sebou budeme jednou vidět ještě ty výsledky, tak to bude krásné.