Tři dobrovolnice vyprávějí o práci v domovech pro seniory a v azylovém domě

Personální kapacity ve zdravotnických a sociálních zařízeních narážejí kvůli koronavirové krizi na svoje hranice. Do akce proto vyrážejí také dobrovolníci, kteří pomáhají situaci zvládnout a přetíženým stálým pracovníkům trochu odlevit. Svoje zkušenosti nám popsaly tři dobrovolnice: z domovů pro seniory v Boskovicích a v Černé Hoře a z boskovického azylového domu.


Andrea Burešová, Městská správa sociálních služeb Boskovice

„Studuji na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, Teologické fakultě, obor sociální a charitativní práce. Sociální práci jsem již vystudovala na Vyšší odborné škole v Brně, ale ještě jsem si chtěla vzdělání prohloubit.

Původně jsem v Domově pro seniory měla být na praxi jako sociální pracovník, ale vzhledem k vývoji epidemie a opatřením nám byla ve škole zrušena prezenční výuka i všechny aktivity, včetně praxe. Organizaci jsem posléze kontaktovala s dotazem, zda se mohu zapojit do práce jako dobrovolník. Taktéž škola nás podporovala v tom, ať se v některé sociální službě jako dobrovolníci zapojíme.

Nebráním se novým věcem a novým zkušenostem, ale měla jsem obavy, co mě čeká a jak rychle se začlením do nové profese. Pracovala jsem v přímé obslužné péči o nepohyblivé klienty. Proškolit jsem se nijak zvlášť nemusela. Šla jsem hned do plného nasazení a za pochodu mi personál ukazoval, jak se co dělá.

Náročná práce to je, zpočátku zejména psychicky. Jsem docela empatický člověk a osudy klientů upoutaných na lůžko mě dostávaly. Situace, které by mohly být pro klienta nepříjemné, jsem se snažila provádět s maximální citlivostí a diskrétností, snažila jsem se s klienty, kde to bylo možné, maximálně komunikovat. Ve druhém sledu bych jmenovala i fyzickou náročnost. Obavy jsem zejména měla při manipulaci s klientem, abych neublížila jemu ani sobě. Seznámení s personálem, časovým harmonogramem, celkovým chodem zařízení bylo to nejmenší.

Tím, jaká je situace, nová pravidla, tak chvílemi panoval chaos, ale řekla bych, že na to všechno si personál zachovával optimismus a atmosféra byla poměrně klidná. Zaměstnanci popisovali situace, kdy v malém počtu zvládali péči o klienty, protože ostatní byli nemocní či v karanténě, a to si umím představit, že muselo být náročné a vyčerpávající. Za dobu, kdy jsem byla v domově, takto vyhrocená situace nebyla, takže náladu bych hodnotila jako dobrou.

S nakaženými jsem byla v kontaktu. Obavy jsem měla, ani ne tak o sebe, jako o svoje nejbližší. Z toho důvodu jsem dobrovolnickou činnost po nějaké době ukončila. Ale je docela možné, že se ještě v budoucnu do práce zapojím.

Asi nejvíc se mě dotýkala situace klientů. Uvědomuji si, jak je to nelehká doba pro lidi upoutané na lůžko. Už je to poměrně dlouho, co jsou klienti izolovaní a mají minimum sociálního kontaktu. Nechodí za nimi praktikanti ze škol, kteří seniorům vymýšlejí různé programy, jsou stopnuté aktivity, které obvykle domov organizuje, návštěvy jsou zakázané a pracovníci jsou vytížení, nemají čas k delším rozhovorům. Nemluvě o tom, že za klienty chodí s rouškou, za infikovanými zcela zahaleni do ochranných pomůcek, takže klient nás nemůže rozeznat, nerozumí nám, nevidí nám do tváře, a to určitě na lepší náladě nepřidá.

Z dobrovolnictví si odnáším novou zkušenost, která mi obohatila obzor. Zejména vděčnost za vše, co můžu a mám, nic není samozřejmost. Chtěla bych se do dobrovolnictví ještě znovu zapojit, ale nevím, zda mi to situace a podmínky studia dovolí.“


Klára Zouharová, Domov pro seniory Černá Hora

„Studuju na Masárně učitelství pro první stupeň. O tom, že v Černé Hoře hledají dobrovolníky, jsem se dozvěděla z výzvy, která šla mejlem přes boskovické skauty. Takže přes skaut. Jsem teď v prváku a mám trochu víc času, než jsem si myslela, že budu mít. A taky jsem chtěla změnit prostředí, protože jsem teď většinu času doma. Volala jsem přímo do domova, kde mi řekli, že se jim tam budu hodit. Domluvili jsme se na konkrétním termínu a na všech podrobnostech, pak jsem tam přijela.

Práce spočívala hlavně v pomoci s podáváním jídla lidem a potom v povídání si s nimi a v trávení společného času. Nebylo to moc náročné. Dozvěděla jsem se, co kde je. Měla jsem všechny informace, co jsem potřebovala, nebylo to nijak složité, takže nebylo potřeba žádné školení.

Šla jsem tam s tím, že jsem moc nevěděla, co od toho čekat. Občas jsem třeba přesně nevěděla, jak se k těm lidem chovat. Tyto znalosti mi možná chyběly, nebo tato zkušenost. V tomto to bylo náročné.

Do kontaktu s nakaženými jsem nepřišla. Přišla jsem v době, kdy už ta vlna končila a bylo tam jen pár případů na oddělení, k těm jsem se nedostala. Nálada v domově byla ovlivněná tím, že tam nemohly chodit návštěvy. Nevím, jaké je to tam normálně, takže se mi to těžko posuzuje. Ale zrovna veselá nálada tam nebyla.

Samozřejmě jsem měla strach, že bych něco donesla domů, rodiče jezdí každý den do práce, tak abychom to nešířili dál. Nebo abych sama neskončila nějak špatně. Ale poskytli mi všechny ochranné pomůcky, jak jen mohli, a nedostala jsem se přímo do styku s nakaženými. Takže mi to přišlo docela v pohodě.

Přišla jsem tam ve chvíli, kdy už se stálí zaměstnanci často vraceli po karanténách a po nemoci zpátky do práce. Práce je tam hodně nárazová, takže když byla snídaně nebo oběd, bylo vidět, že lidí je asi míň než obvykle, že se hodí každá pomocná ruka. Pak byly chvíle, kdy to bylo v pohodě. Muselo to pro ně být hodně náročné. Vlna sice už končila, ale ještě tam byla. Přišlo mi ale, že to zvládají dobře.

Ne všichni klienti, se kterými jsem se snažila mluvit, si povídat chtěli. Často jsem mluvila třeba já víc než oni a rozhovory byly krátké. Ale třeba jeden pán mi hodně povídal o celém svém životě. Měla jsem z toho pocit, že je rád, že to může někomu říct.

Byla jsem hlavně ráda, že jsem mohla nějak smysluplně prožít ten čas, co jsem měla. A mohla jsem vidět, v jakých podmínkách ti lidé žijí, nemyslím toho domova, ale spíš tu atmosféru, jaká tam je. A jak jsou na tom lidé často už špatně. Dokážu si to teď lépe představit, odnáším si takový celkový dojem toho, jaké to tam je.

Přímo v domově jsem domluvená, že kdyby něco potřebovali, tak na mě mají kontakt. Ráda bych se tam zase podívala. Jinak teď doučuju online jednoho vietnamského kluka. Kdyby se našlo ještě něco, co bych věděla, že jsem schopná se do toho zapojit, tak bych to zvážila. Přišlo mi to jako dobrá zkušenost. A zase by to byla změna v tom čase, který teď musím znovu trávit většinou doma. A i to, že jsem třeba někomu pomohla, z toho jsem měla určitě dobrý pocit.“


Zuzana Porubská, Azylový dům

„Učím jedenáctým rokem angličtinu na střední škole. Na Facebooku jsem viděla odkaz na stránku Pomáháme Boskovicím, kde jsem se zaregistrovala a pak jsem reagovala na poptávku azylového domu. Chvilku jsem se rozmýšlela, jestli do toho jít, protože mám teď učení víc než dost i se svými vlastními dětmi, ale nakonec jsem si řekla, že to zkusím. Šla jsem do toho s tím, že budu učit angličtinu. Nakonec ale pomáhám se všemi předměty, se kterými je to potřeba.

Dostala jsem na starost jednu slečnu, která chodí do 8. třídy. Chodím za ní na 2 hodiny 3 dny v týdnu, ale kdybych tam chodila na 5 hodin denně, i to by bylo málo… Proškolit jsem se nemusela.

Práce je extrémně náročná. Slečna nastoupila na školu těsně před začátkem online výuky. Nikoho nezná, v některých předmětech měla úplně jiné učebnice, neměla přístup do Teams, nechodila na Edupage, takže měla zameškaný měsíc online výuky. Nevěděla jsem, kde začít. Z první návštěvy jsem přijela domů úplně rozhozená. Měla spoustu pětek za nesplněné úkoly, takže jsme nejprve komunikovali s výchovným poradcem, abychom to vyřešili. Postupně jsme potom začaly zvládat alespoň nějaké úkoly.

V azylovém domě jsem se s nikým moc nepotkávala, pouze s paní, která měla zrovna službu a s žákyní. Měly jsme k dispozici místnost – hernu a půjčený notebook, takže podmínky od azylového domu skvělé. Všichni zaměstnanci byli moc vstřícní, velmi se snažili pomáhat, komunikovali se mnou každý týden při ladění rozvrhu. Slečně tiskli úkoly a posílali emaily s vypracovanými úkoly jejím učitelům.

Holčina, kterou mám na starost, je přesně ten typ, který potřebuje prezenční výuku jako sůl. U distanční není motivována sama cokoliv dělat, takže bych řekla, že tuto situaci nezvládá spíše vůbec.

Z dobrovolnické zkušenosti si odnáším ještě silnější uvědomění si toho, že ne každé dítě má vhodné podmínky ke studiu, což teď budu mít určitě v sobě i při běžné výuce ve své práci. Pokud bude potřeba, tak se určitě ještě do nějakého dobrovolničení zapojím.“

další ankety