Tomáš Znamenáček: Jak jsme vyhráli svůj první soud

Téměř dvouletý příběh našeho soudního sporu s Nemocnicí Boskovice je u konce – před čtrnácti dny brněnský krajský soud rozhodl v náš prospěch, rozsudek už nabyl právní moci. Okolnosti sporu jsou složitější a podrobně si je můžete přečíst v našem původním komentáři, ale stručně řečeno jde o to, že když nemocnice hospodaří s veřejnými penězi, musí s nimi hospodařit transparentně. Konkrétně musí respektovat, že se na ni vztahuje zákon číslo 106 o svobodném přístupu k informacím a pokud kdokoliv jeho prostřednictvím žádá o informace (v našem případě výsledky auditu), měl by je dostat, nejsou-li vážné, zákonem jasně definované důvody proti.

Boskovická nemocnice se této povinnosti bránila s tím, že je soukromou obchodní společností, nikoliv veřejnou institucí. Brněnský soud ovšem jednoznačně potvrdil to, co jiné soudy v mnoha podobných případech před ním: Pokud je instituce zřizovaná městem ve veřejném zájmu, jedná se o veřejnou instituci bez ohledu na právní formu. Jinými slovy je úplně jedno, jestli jde o „eseróčko“, akciovou společnost nebo třeba příspěvkovou organizaci, podstatná je logika věci.

Soud neposuzoval náš nárok na výsledky auditu, pouze řekl, že se nemocnice nemůže vyvazovat z povinností daných zákonem 106. Audit tedy ještě stále nemáme a téměř dva roky po žádosti už po něm ani zásadně netoužíme – nečekáme, že bychom v něm našli šokující nové informace. Pointou celého maratonu je pro nás především princip veřejné kontroly veřejných institucí.

Svět, ve kterém veřejné instituce tají všechny informace, které nezbytně nemusí vydat, je přežitý a neefektivní. Žádoucí je naopak automaticky zveřejňovat všechno kromě informací, které nezbytně musíme tajit (a zákon na to dobře pamatuje). Hra s otevřenými kartami je nezvyk, je v něčem složitější, ale ve výsledku se vyplatí. Dvojnásob to platí pro české zdravotnictví, které už léta funguje jen díky předstírání – nemocnice předstírají, že dodržují zákoník práce, ministři zdravotnictví a inspektoři práce předstírají, že o tom neví, a systémové řešení se kvůli tomu odsouvá donekonečna. Nikdo z nás by se přitom asi nechtěl dočkat okamžiku, kdy se do hry zapojí i lékaři a začnou pouze předstírat, že nás léčí.

Jsme moc rádi, že nemocnici máme, její práce si velmi vážíme. Nechtěli jsme ji šikanovat či obtěžovat, nechtěli jsme se šermovat právníky a není pro nás důležitý ani pocit zadostiučinění, který z vyhraného soudního sporu s velkou institucí plyne. (Celý proces nás ostatně i přes přiznanou náhradu soudních výloh stál několik desítek tisíc, což by bylo za obyčejný pocit převahy docela drahé.) Děláme jen to, co noviny vždy dělaly – zastupujeme veřejnost a hájíme její práva.

České právo není – narozdíl třeba od anglosaského – založeno na precedentech, takže rozhodnutí soudu neznamená, že otázka je rozhodnuta „jednou provždy“. Rozsudek se ale stane součástí takzvané judikatury, tedy souboru dřívějších soudních rozhodnutí, která mají význam pro rozhodování obdobných případů do budoucna. Rozhodnutím jsme tedy získali hned třikrát: nemocnice nám velmi pravděpodobně vydá výstupy auditu, pro příště jsme si ujasnili její povinnosti vůči zákonu 106, a do budoucna může v ČR rozsudkem argumentovat kdokoliv v podobné situaci.

A aby byla celá mozaika ještě úplnější, podali jsme před měsícem druhou soudní žalobu, opět pro neposkytnutí informací, tentokrát na společnost Vodárenská akciová.

další názory a komentáře