Rozhovor s cestovatelem a filmařem Milošem Brunnerem. Ten představí 15. září v boskovickém kině Panorama v premiéře svůj film Madagaskar. Největší africký ostrov navštívil celkem šestkrát, mluvili jsme tedy o cestování, o filmování a hlavně o Madagaskaru, odkud pochází i Milošova manželka Odile, která se přes jazykovou bariéru do našeho rozhovoru občas zapojila.
V boskovickém kině se bude promítat váš film. Můžete ho trochu představit?
Moje maminka pocházela odsud z Kochova a já jsem se po značné době z Brna do Kochova přestěhoval a teď tam bydlím. A cestuju. Cestuju hodně dlouho a jedna z mých oblíbených destinací, v poslední době snad jediná velká, je Madagaskar. Všude, kde cestuju, dělám filmy. Na Madagaskaru jsem byl šestkrát a vznikl film, který snad stojí za zmínku a já se ho snažím ukázat i zde – v kraji, kde mám kořeny. Přes známé jsem se domluvil, že by se promítal v Boskovicích, bude to přímo premiéra filmu Madagaskar, který má podtitul Film, který málem nebyl.
Proč?
Protože na Madagaskaru jsem dostal malárii a pak jsem s ní měl pěkný malér. Film vznikal během tří let a byl dokončen jen díky tomu, že jsem se zmátořil a že jsem to přežil a mohl jsem to dodělat. Netušil jsem, že to bude ještě tolik práce. Hodně jsem se přitom učil, zpočátku jsem to dělal špatně, ale postupně se to dostalo do podoby, ve které to je a kterou už mají kluci v kině.
Jak jste se stal cestovatelem?
Ještě za totáče jsme jako kluci horolezci dělali výškové práce a měli jsme blízko k penězům i k cestování. Nikdo nás nijak moc nekontroloval a v rámci Svazu jsme mohli cestovat do zahraničí.
Svazu horolezců?
Ano. Byli jsme i ve Spojených státech, ještě v době totality. Tak začalo cestování a po Sametové revoluci jsme to začali dělat komerčně. Původně jsme si mysleli, že budeme pořádat výlety pro horolezce, do Nepálu a do Spojených států. Ale horolezci jezdí sami, ti se na nás vykašlali, takže jsme to začali dělat pro širokou veřejnost.
Takže jste měl něco jako cestovku?
Cestovní kancelář Montana Club. Při tom jsem začal fotit a dlouhou dobu jsem fotografoval, i jsem publikoval, ale pak jsem asi před deseti nebo dvanácti lety přešel na filmování. Ten vývoj ve filmování byl velmi rychlý, i když ve fotografii je také všechno jinak než za mých mladých let, kdy se používaly horizontální kamery, diapozitivy, vyvolávání – bylo to hrozně složité. Dnes je to strašně jednoduché, ale pěkná fotka a pěkný film pořád zůstávají pěknou fotkou a pěkným filmem a z prstu si to nikdo nevycucá. To je pořád stejné. Jen možnosti jsou trochu jinačí.
Zvlášť na cestách je to asi praktičtější?
To určitě, nemusíte s sebou tahat tak obrovské množství materiálu. Míval jsem pytel diapozitivů, pak jsem musel řešit, kam to dát vyvolat, aby to nezničili. Hrozné dilema. Dnes buď jednička, nebo nula – a je to.
Filmů o přírodě je moc
Podle čeho jste si vybíral destinace? Jaký typ lokalit vás láká?
Dřív jsem si nevybíral, bral jsem to, jak to přišlo. Respektive podle toho, co jsem uměl, takže jsem dělal Nepál a pak s úspěchem Spojené státy nebo Mexiko. Dnes si vybírám. Cestovní kancelář je maličká, je to pro VIP zákazníky, vetšinou známé. Vybírám podle jejich vkusu, kdo kam chce jet, ale hlavně i podle toho, kam chci jet já.
A to se řídí podle čeho?
Pokud se bavíme o zahraničí, protože se rád vracím i domů, tak se mi líbí prakticky celé Mexiko, ze Spojených států hlavně západ. Východ nemusím, mimo některých měst jako je New York, který mě fascinuje. Jinak mi východ nic neříká, třeba Florida – to si myslím, že jsou zajímavější místa. A co ještě? Austrálie je dobrá. A Nepál, to je srdeční záležitost samozřejmě. Nepál, Bhútán, Tibet.
A v čem je ten klíč?
Asi v lidech. Ve Spojených státech se lidem moc nevěnuju. Není to země třetího světa. Mexiko už tam asi taky asi nespadá, ale je to Latinská Amerika, a to je divočina. Je to krásné a lidi jsou tam zajímaví. V některých oblastech jsou městečka, kde je většina obyvatel indiánského původu, a to se mi líbí.
Takže necestujete třeba hlavně za přírodou, ale jsou pro vás důležití lidé a poznávání jejich kultury?
Určitě. A platí to i o Madagaskaru. I ve filmu je toho o přírodě minimum. Snažil jsem se zachytit i nějaká zvířata, ale většinou jsem věnoval lidem. Filmů o přírodě je šíleně moc. A nádherných, to bych vůbec neměl šanci se prosadit, protože to jsou opravdu krásné věci, co dělají Francouzi nebo BBC. Já se věnuji jiným tématům, jako jsou zvyky místních lidí. A tím, že jsem poznal Odile, která pak cestovala se mnou, se změnil původní záměr.
A ten byl jaký?
Idea byla taková, že pojedeme na Madagaskar ještě s fotografem, a bude to taková řevnivost mezi námi. Ten fotograf byl Tono Fiala ze Slovenska. Chtěli jsme se špičkovat, kdo je lepší, a já z toho chtěl udělat film takovou zábavnou formou. Z toho záměru nezůstal kámen na kameni. Jednak mě tam okradli, což jsem cítil jako šílenou prohru a vzalo mi to vítr z plachet…
Jak se to stalo?
Jeli jsme takovou loďkou, úplně opuštěnou krajinou. Nikdo tam nebyl, jen ti, co nás vezli, a my. Pak jsme přijeli do vesnice, kde jsme přespali. Já jsem přes noc filmoval a fotil, a ráno jsem byl bez toho. Všichni spali ve stanech, já venku a jen na chvíli jsem to svoje místo opustil. Zřejmě tehdy mi to někdo ukradl. Mohl to být někdo z vesnice, nebo někdo z lodi. Dnes jsem skoro na sto procent přesvědčen, že to byli ti z lodi a byla ode mě hloupost, že jsem to neprohledal. Oni přesně věděli, kde co mám, pozorovali mě, jak fotím, zřejmě se jim líbila kamera GoPro, to byl tehdy šlágr. Po tom šli, ale vzali mně to i s audiotechnikou a s kartami, které už jsem měl nafocené. To bylo pitomé.
A to byl konec filmu?
Nakonec jsem ho natočil, i když s hroznými problémy, protože jsem neměl GoPro, neměl audiotechniku, tudíž se mi těžko dělaly rozhovory. Bylo to splácané. I tak jsem si říkal, že to snad projde. Ale po dalších návštěvách Madagaskaru jsem si říkal, že tenhle film nemá smysl dělat. A když jsem ještě poznal Odile, tak jsme začali dělat film, jehož idea je daleko lepší: Malgašan mně ukazuje to, co si myslí, že je na Madagaskaru zajímavé.
Ve městech se mi nelíbí
Když jste odjížděl po první cestě, věděl jste už, že se na Madagaskar chcete vrátit?
Ne. Vrátil jsem se tam komerčně s nějakými kamarády. A na konci zájezdu jsem poznal Odile. Pak už jsem se tam vracel jenom soukromě. Celkem čtyřikrát. Při předposlední cestě jsem dostal tu malárii, pak jsem byl vyřazený z provozu asi na dva měsíce. Pak jsem tam jel znovu, abychom pro Odile vyřídili víza, museli jsme udělat ohromný kolotoč. Sňatek, který vyšel shodou okolností na den mých narozenin – to je taky neuvěřitelné, termín nám dal úřad.
Sňatek musel být tam?
Rád bych ho udělal tady, abych tam nemusel znovu jet, tehdy už jsem měl znovu bolesti. Jak jsem měl malárii, měl jsem oslabenou, zřejmě nulovou imunitu. Dostal jsem zlatého stafylokoka do páteře a s těmi bolestmi jsem odjížděl. Bral jsem antibiotika a myslel si, že se to spraví, ale naopak se to horšilo a horšilo. Měl jsem problém vůbec dojít na úřad, ale svatbu jsme nakonec vyřešili. Na ambasádu do Jihoafrické republiky už musela Odile letět sama, na Madagaskaru česká ambasáda není. To už si vyřídila, já už jsem byl mezitím zase v nemocnici, nemoc se táhla asi sedm měsíců. Sedm a půl měsíce na antibiotikách. Proto Film, který málem nebyl.
A na co jste se tedy při filmovém putování zaměřili?
Krajiny jsou ve filmu taky, města skoro vůbec, protože města se mi nelíbí. Ale líbí se mi lidé a jejich zvyky. Pohřby, svatby, obřízka, fady – což jsou různé zákazy. Pěstování rýže, na které jsou velmi závislí, to je na Madagaskaru plodina číslo jedna. Odile říká i ve filmu, že když nemají jeden den rýži, cítí se nesví. To já se nesvůj necítím, i když ji nemám měsíc, a to mi rýže chutná. Tady jí rýže nechutná, ani Basmati, jí tu jasmínovou. Jinak si zde ale dělá špatné návyky, chutná jí pizza a uzeniny, z dobrého jídla přešla na tohle. Další jídlo na Madagaskaru je zebu – takové ražničí z hovězího, to je velmi dobré. Ale maso si mohou dovolit jen tak jednou týdně a ještě je to kuře, které mi připadá vyběhané a vůbec mi nechutná. Odile mi tvrdí, že je to proto, že mi prodávají kuře pro turisty a oni mají lepší, ale moc jí nevěřím, nikde jsem ho tam neviděl.
Odile byla při natáčení velká opora. Když něco nevěděla, mohla se zeptat místních. Na Madagaskaru je špatná infrastruktura a lidé moc necestují. Jen když mají svatby, pohřby nebo rituál, během kterého po pěti nebo sedmi letech po pohřbu vyndávají kosti zemřelých předků a tančí s nimi. To jsou zvláštnosti, které neznáme. Přitom jsou to křesťané. Muslimů je tam málo, asi pět procent, pak určité procento hinduistů. Křesťané jsou většinou protestanti. Tatínek Odile třeba přešel z jedné křesťanské církve do druhé a mamince rozbil sošku Panenky Marie, takže když jsme teď byli v Mexiku, chtěla Odile přivézt mamince dárek a koupili jsme Pannu Marii Guadalupskou, což je svatá patronka celého Maxika. Přes Skype to ukazovala mamince, ta byla strašně šťastná.
Mluvíte o Skypu, tyhle technologie jsou tedy běžně dostupné?
Jsou tam skypeová centra. Farafangana, kde se Odile narodila, je město, i když mně to spíš připadá jako obrovská vesnice. Žijí zde oba její rodiče, oba jsou zaměstnaní, což je celkem zázrak, protože zaměstanost zde téměř není, bída je dost velká. Musí do skypeového centra, které teprve teď vzniklo, je to novinka. Ve velkých městech jsou, ale v menších ne, ve vesnicích vůbec. Ale mobilní telefon má každý, to je zajímavé. Snad i ten nezaměstaný, i ten loser na ulici. Jestli má kredit, to je jiná věc, ale nějaký mobil nosí.
Jak lidé bídě vzdorují? Mají možnost se samozásobit?
Hodně jsou samozásobitelé. Ve městech je bída hodně vidět, na vesnicích bych řekl, že bída není. Nejsou samozřejmě bohatí, ale jsou samozásobitelé, tam je to normální a taky mi to tam připadá pěkné. Ve městech se mi nelíbí, mezi odpadky a nepořádkem, který tam je. Všechno, co bylo vybudované, bylo buď za kmene Merina, který sjednotil všechny kmeny na Madagaskaru, nebo už za Francouzů, kteří zde měli kolonii v letech 1897–1960.
Dnešní politické poměry jsou jaké?
Myslím, že velmi špatné. Každá změna je k horšímu, to tam platí především. Madagaskar je po přírodní stránce hrozně zdevastovaná země. Ještě před francouzskou kolonizací začali Malgašané kácet lesy, hlavně v centrálním Madagaskaru, aby vybudovali políčka, na kterých pěstují rýži. Pokračovalo to dál, až do moderní doby. Čína a Japonci skupují ilegálně dřevo, takže se kácí i zbytky národních parků. Když je tam palisandr nebo další vzácná dřeva, platí za to obrovské peníze. Ve vládních špičkách je korupce abnormální, u nás je to proti tomu dětská hra. Kdo se dostane k veslu, má páku na to, aby prodával dřevo. Všichni jsou podplacení, včetně policie, nevím, jak bych to nazval, je to jako legální korupce.
Nejsem znalcem politických poměrů, ale nynější prezident – má strašně dlouhé jméno, ale křestní je Hery, tak mu tak říkejme – ten měl být údajně hrozbou pro demokracii, ale před rokem mi lidé říkali, že se to samozřejmě zase horší, ale že se aspoň snaží zamezit ilegálnímu prodeji dřeva a dalších komodit. Jsou tam ještě drahé kameny a možná ještě nějaké nerosty, ropná pole zatím nemají. Prý se to snaží dostat na lepší koleje, ale vládní špičky mu jdou tak po šlapkách, že se to velmi těžko daří.
Madagaskar je hrozně barevný
Jak těžké je pro Středoevropana se na Madagaskaru pohybovat? Jak jste byl přijímán?
Myslím, že první, co si člověk uvědomí, je složitost zdejší situace. Třeba v dopravě. Je tam hrozný chaos, už když člověk přiletí do hlavního města Antananarivo. Někteří lidé přiletí na Nosibe, což je turistický ostrov, ale to je něco úplně jiného než Madagaskar. To je jako Cancún pro Mexiko, kde má Mexičan místo leda aby dělal vrátného. Madagaskar je hlavně chaos, ale postupně se zorientujete. Města jsou pohodlnější na bydlení, ale nic zajímavého tam není. Mám rád menší městečka nebo vesničky. Strašně se mi líbily dobytkářské trhy, to je úžasný zážitek. Od marketů, které jsou blízko vesnice, které jsou hodně civilizované, až po markety, které jsou uprostřed džungle, kde byste to v životě nečekali. Je to barevné, Madagaskar je hrozně barevný, slunce tam svítí zajímavě. Hovězí dobytek je největší komodita, tím lidé žijí. A pak rýží. To jsou dvě hlavní věci, jiné mě nenapadají. Mango vám padá na hlavu, liči je všude, to nikdo nesbírá. Tam nikdo hlady neumře. Zajímavé jsou i ryby. A moře je fantastické, pobřeží je obrovské, kilometry a kilometry nádherných a opuštěných pláží.
Turistů tam moc není?
Ne, protože je tam špatná infrastruktura a špatně se tam cestuje. Můžete mít soukromé auto, to je poměrně drahé, a silnice jsou na mnoha místech ve velmi žalostném stavu. Když přijde déšť, musíte čekat třeba dva tři dny. A místní jsou v pohodě.
Jak jste s místním obyvatelstvem vycházel a jak na vás jako cizince reagovali?
Myslím, že to bylo všechno v pohodě, nebyly tam žádné projevy nepřátelství. Občas jsem si musel dávat pozor, i Odile mi říkala, že někde nesmím filmovat nebo fotit, protože se jim to nelíbilo. Přitom to nebyla místa, která by byla zasažená civilizací, někteří lidé to prostě nemají rádi a považují to za zlo. Dodnes jsou tam čarodějové, to je námět na další pořad, jestli tam zase pojedu. To bych rád natočil, protože to jsou věci, které vymírají, které časem nebudou, až ta hamburgerová kultura dosáhne vrcholu a už tam budou všechny McDonaldy a skončí i čarodějové. Tak to vidím.
Pozorujete, jak se země mění tímto směrem, když se tam opakovaně vracíte?
Horší se to, určitě. Ve velkých městech se to mění rychle, to je sdělovacími prostředky, mobilními telefony. Tím, co my chceme, ale oni s tím ještě neumí nakládat. A hlavně jejich kultura je založená na jinak. Je to můj názor, nejsem žádný sociolog. Já mám radši obyčejnou vesnici bez mobilních telefonů, než přijet někam, kde je internet a všechno, ale krade se tam, je tam svrab a neštovice, na ulicích bezdomovci. To se mi nelíbí, byl bych radši, aby se to vrátilo zpátky o sto let, ale vím, že je to nemožné a třeba i nesprávné. Pro mě jako cestovatele by to bylo lepší a zajímavější. Já nepotřebuji vidět někoho, jak telefonuje z mobilu a řekne mi přesně předpověď na zítra. To je sice pěkné, ale daň je vysoká. Lidé už nejsou, co byli.
Tím se vracíme k tomu, jaký asi byl Madagaskar a jaký je a bude. Horší se to rok od roku, Odile to taky říká. Lidé srovnávají západní způsob života, ke kterému se dostanou díky internetu a díky pár turistům, kteří se tam dostanou, začínají si závidět, zvyšuje se kriminalita. To určitě není správné. A jsme to my, kdo to tam zavádí. Ale oni nemají moc velkou invenci a nejsou iniciativní. Je to moje teorie, ale možná na ní něco pravdy je, že kolem rovníku lidé nic moc nemuseli vymýšlet – vždycky měli co jíst, bylo tam teplo, nemuseli se připravovat na zimu. To se podepisuje na charakteru, oni jsou spokojení s tím, co mají, a nepřemýšlejí moc dopředu.
Chameleon může změnit tvůj život
Odile, jak jste se vlastně seznámili?
ODILE: Seznámili jsme se v taxi brousse. To je způsob veřejné dopravy, který jezdí mimo města.
MILOŠ: Přezdívají tomu pouštní taxi, zastaví, kde chceš. Je to třeba starý peugeot 405 s korbou, vejde se tam asi 30 lidí. Řidiči k tomu nemají velký vztah, za asi tisíc kilometrů, co jsme ujeli, dokázal řidič zdevastovat oba nárazníky. Používám tuhle dopravu, když cestuji sám bez zákazníků, jinak jezdíme v soukromém autě.
ODILE: Taxi brousse bylo plné a já jsem stopovala, dvě hodiny jsme museli čekat na další a tam byl Miloš.
MILOŠ: Cestoval jsem zrovna na obrovský festival. Vůbec nevím, že by u nás bylo něco podobného, na Madagaskaru jsou obrovské festivaly. Tenhle je kolem Velikonoc, podle mě to vzniko tak, že slavili Velikonoce a pak pokračovali ve velké pijatyce dál. Během let to začalo být velmi populární, dnes tam jezdí lidé z celého Madagaskaru, hraje hudba, které se Malgašané vůbec hodně věnují. A hlavně se musí tančit. Tančí se třeba dvě noci a dva dny, někteří vůbec nespí. A hlavně u toho pijí – rum a pivo. A podle toho to taky vypadá. Jsou tam samí mladí lidé. Je to pěkné, zajímavé, ale nevyzpytatelné. Ale nevyspíte se ani na hotelu, je to takový randál, že nezabírají ani špunty do uší.
Během natáčení filmu Odile tedy fungovala jako průvodce?
MILOŠ: Ano, ale problém byl třeba v tom, že se bála některých zvířat, dokonce i těch neškodných. Vysvětloval jsem jí, že třeba chameleona se bát nemusí, ale Odile mi říkala, že chameleon může změnit tvůj život. Byla to naše spolupráce, i když ve filmu to vypadá, že Odile ví všechno. Ale pátrali jsme a cestovali společně, dva dny jsme jeli na kárce tažené volem, to byla krásná cesta. Odile je emotivní, myslím, že je to moc pěkné, jak ve filmu vystupuje.
A jak se vám teď žije tady v České republice?
ODILE: Teď je to dobré, líbí se mi tady. Ale od listopadu do února to bylo špatné.
MILOŠ: Možná by to bylo lepší, kdyby bylo víc sněhu. Když bylo pár dní trochu sněhu, zkoušela lyžovat, a to se jí moc líbilo.
A teď se plánujete vrátit na Madagaskar?
MILOŠ: Uvidíme. Já pojedu na dva a půl měsíce pracovně do Karibiku, Odile se vrátí domů, ale na jaře budeme možná zase tady v Evropě. Teď už má Odile český pas, takže nemáme žádný problém.
Film je moje dítě
S jakou technikou na cestách pracujete?
Jezdím s levnou kamerou, protože mě na cestách okrádají, jak jsem se zmínil. Dělám na zrcadlovku Canon 600, jen obměňuji skla. Do toho mám GoPro, i když mi hrozně vadí a nejsem s nimi spokojen, mají všechno na automatiku a nemůžete si nastavit manuálně clonu. Pro řadu záběrů je to nepoužitelné. Teď mám novou kameru do ruky s tříosou stabilizací a dron. To je fantastické, jen je tam špatná zvuková stopa. V Mosambickém zálivu jsem dva drony utopil.
Musí s tím být na cestách taky dost práce, technika asi tvoří podstatnou část vašeho vybavení.
Kromě techniky mám trenýrky a ponožky. Když nemám hadry, tak si je koupím, ale když zapomenu techniku, nebo mi ji vezmou, tak to ani nedostanete koupit. Když jsem přišel o dron, dostal jsem koupit jen nějakou čínskou kameru, to bylo tak hrozné, že se to nedalo použít. Technika jde strašně dopředu, když se odněkud vrátím, už je všechno zastaralé. Ale je dost těžké ty nové věci pořád živit.
Jaké máte další plány s filmem?
Mám velké plány, myslím, že ten film je dobrý, i když je to možná jako s dětmi – já je nemám, ale ten film je moje dítě a možná je k němu rodič nekritický. Byl bych rád, aby se dostal i do světa. Je to běh na dlouhou trať. A ještě bych řekl, že teď už jsme na konci dalšího filmu, který jsem dělal asi pět let, nejvíc jsme udělali teď v létě tady v Česku. Pracovně se film zatím jmenuje Jeden rok Odile Velomana v Schengenu, nebo v České republice. Ve filmu jsou všechna místa, kde jsme byli, ale hlavně Kochov. Je tam zachyceno, jak se Odile sžívá třeba s jídlem a s dalšími věcmi. Myslím, že by to mohlo být pěkné, komentovat to bude sama Odile. Témata máme vybraná, chceme to udělat tak, aby vše porovnávala s tím, co mají u nich na Madagaskaru. Filmovali jsme třeba žně.
Mluvili jsme o tom, jak se vám vycházelo s obyvatelstvem na Madagaskaru, nabízí se otázka, jak je to teď tady a s jakým přijetím se setkáváte tady? Zdejší společnost si zrovna prochází docela vyhrocenou debatou o soužití různých kultur.
Já jsem si ničeho nevšiml. Nechodím městem, abych sledoval, kdo se po nás kouká. Mí kamarádi jsou bez problémů, ale teď jsme byli v Kochově na hasičské slavnosti – Odile strašně ráda tančí, já netančím vůbec, takže jsem nejdřív tvrdošíjně seděl na židli, ale pak jsem s ní šel i do kola. Odile tančila a byla nadšená, nikdo z lidí tam neměl žádný problém, nic jsem nezaznamenal.
Malgašanů bude v České republice jen několik a žádná migrační vlna opravdu nehrozí. Na nejbližší ambasádu to mají 4 tisíce kilometrů od Madagaskaru, a i na tu cestu musejí mít vízum.
Bylo by pro vás možné žít tady trvale?
ODILE: Přemýšlím o tom. Nejtěžší by asi bylo zvyknout si na počasí. A taky jazyk. Lidé jsou OK.
