Jak hodnotíte vývoj boskovické židovské čtvrti po roce 1989 a jak se vám líbí její současný stav?
Radim Štěpán, kastelán zámku Kunštát na Moravě
Vývoj boskovického židovského města po roce 1989 vnímám a hodnotím ve dvou rovinách, a to v „makrorovině a mikrorovině“. V první rovině mě velmi těší již sama podstata záchrany unikátního urbanistického celku, jehož systematické ničení od roku 1948 bylo zastaveno až v návaznosti na konec totalitního komunistického režimu v roce 1989 a prohlášením historického jádra města Boskovic včetně „torza židovského ghetta se synagogou“ za městkou památkovou zónu v listopadu 1990. Do stavu mikrorovinného se dostávám při mých občasných procházkách židovským městem, a v tomto stavu již u mě takové nadšení nepanuje. Změť různorodých vývěsních štítů a poutačů, nevhodné a necitlivé zásahy do exteriérů i interiérů některých budov, reprezentované zejména obludně velkými skleněnými výklady, výstavba nových, hmotově předimenzovaných budov, zcela narušujících charakter čtvrti, výměna historické kamenné dlažby za „mozaiku“ vyskládanou z žulových kostek v ulici Plačkova, to vše vypovídá o nízkém povědomí některých majitelů nemovitostí a příslušných parcel k daným hodnotám a jedinečnosti místa, ale i o netečnosti vedení města. Závěrem chci boskovickému židovskému městu popřát kultivované a pokorné majitele a nájemce i osvícené vedení města.
Helena Musilová, kurátorka Musea Kampa, dramaturgyně výstav festivalu Boskovice
Do Boskovic jezdím od poloviny 80. let, kdy si rodiče v asi 30 km vzdálené obci Skřípov koupili chalupu a začali jsme poznávat okolí. Porovnávat tehdejší stav s dnešním nejde – vlastně nevím, jestli jsme o židovské čtvrti tehdy vůbec věděli. O to rychlejší bylo její vyloupnutí se v 90. letech. Kamarád z brněnského pamáťáku jezdil dozorovat renovaci synagogy, přinášel fantastické fotografie z postupu prací; realita ale překonala očekávání. Koncem 90. let jsem se díky tehdejšímu řediteli Muzea Boskovicka začala podílet na realizaci výstav doprovázejících festival Boskovice, ve svém počátku věnovaný hlavně židovské čtvrti, a začala sem jezdit pravidelně.
Asi nejsem schopná nějakého objektivního hodnocení vývoje boskovické židovské čtvrti. Vždycky jsem si uvědomovala její specifika – velmi dobře zachovanou uliční síť, dovedné využívání terénu pro co nejefektivnější využití prostoru, impozantní rozsah vzhledem ke zbytku města… Oceňovala jsem, když se po ukončení socialistického zřízení začalo s opravami domů, vytvářením naučné stezky a hlavně se objevila celá řada lokálních aktivit, které vycházely z místa a které reflektovaly zdejší specifickou kulturu – jako by nešlo pouze o zachování nemovitých památek, ale daleko více o vrácení ducha života komunity, který byl násilně přerušen. Achab Haidler učící studenty gymnázia hebrejskou abecedu byl krásný zážitek.
Nevím, jestli jakási euforie panující deset patnáct let po revoluci, že se v „židech“ vše daří, nějak nezastřela fakt, že se v komplexních otázkách vlastně nedařilo. Projevilo se to zejména některými naprosto nevhodnými novostavbami, nerespektujícími původní charakter. Šok je možná silné slovo, ale novostavba vedle synagogy velmi narušuje autenticitu tohoto místa. A takových příkladů se najde víc. A nějak jako by ustaly i ty tolik nadějné lokální aktivity.
I když, zdá se, že se v židovské čtvrti objevuje víc zajímavých podniků, že se sem stěhují noví lidé. Třeba jejich nadšení a aktivita pomohou posunout dění v židovské čtvrti a kolem židovské čtvrti zase dál.
Jaroslav Achab Haidler, herec, dokumentátor židovských hřbitovů
Jako po revoluci. Máme víc typů jogurtu, víc typů omítek a proběhly asi tři módy – omyvatelné barvy aligátor, plastová okna a tak dál… To ghetto tam schované je, mně nevadí, že se to vyvíjí, akorát když si někdo potřebuje ten svůj původní domeček vykrášlit až moc, tak to tam potom řve. Ale čtvrť své kouzlo pořád má, tam kolem Plačkárny a ta první půlka ghetta. Ten spodek sem ke hřbitovu je jakoby ztracený. Já kvůli tomu nepláču, vývoj takový je, stavělo se vždycky. Na původních katedrálách jsou zbytky románských kapliček nebo gotického zdiva, takže prostě takový je vývoj.
Myslím, že všichni, kteří se kolem ghetta motali, tak ho v sobě nesou, vzpomínky na něj mají. A že se bude nějakým způsobem měnit, je dobré. Pokud to nepohlídá památkář a Boskovice nemají městského architekta, který by to ovlivňoval, tak to nezachráníme. A zas tak velké neštěstí to není, přínos Židů Boskovicím je dost zmapovaný – Plaček, Tichovci, Wassertrillingové. Škoda by byla, kdyby se to zbouralo úplně a postavil se tam nějaký supermarket. Jinak to není tak hrozné, jak to může bolet pamětníky.
Josef Pros, pedagog, Gymnázium Boskovice
Židovská čtvrť stejně jako Boskovice po roce 1989 prohlédly. Fasády se staly barevnějšími, vše ožilo ruchem obchůdků, kaváren, penzionů, hospůdek, v Boskovicích máme antikvariát a literární čajovnu, kam se ostýchám chodit, protože většinou neodejdu s prázdnou. Také četné památky, které se vztahují k židovskému obyvatelstvu, dostaly nový kabát a jsou vítaným cílem turistů z celé ČR. Nejsem architekt ani projektant, laickým okem se mi občas zdá, že přes enormní úsilí při revitalizaci židovské čtvrti se některé věci mohly provést citlivěji (třeba dlažba), ale neberte to, prosím, jako nějakou přehnanou kritiku. Spíš jsem zvědav, co bude dál třeba s některými umělými prolukami. Možná by bylo vhodné vypsat nějakou architektonickou soutěž. Celkově hodnotím uplynulé období ve vztahu k židovské čtvrti v Boskovicích velmi pozitivně, výrazně k dobrému dojmu napomáhá také konání již tradičního festivalu UNIJAZZ.
Helena Janíková, průvodkyně po židovské čtvrti
Jakožto pamětnice tristního stavu boskovické židovské čtvrti v období totalitního režimu hodnotím vývoj této části našeho města po roce 1989 samozřejmě pozitivně. Je přece úžasné, že se podařilo zachránit tento jedinečný urbanistický celek, který se tak stal vyhledávaným místem pro bydlení, podnikání i cestovní ruch. Bohužel zde vládne také ruch dopravní, což jako průvodkyně turistů v bývalém ghettu zase tak úplně pozitivně nevnímám. Tím se dostávám k druhé části anketní otázky, jak se mi líbí současný stav boskovické židovské čtvrti. Popravdě řečeno pro mne je už řadu let podstatné hlavně to, jak se zde líbí jejím návštěvníkům. A myslím, že jsou většinou spokojeni, oceňují opravené domy, magickou atmosféru synagogy, unikátnost mikve, před krátkou dobou otevřený židovský obecní dům, velké pozornosti se těší letos zpřístupněná márnice na židovském hřbitově. Někteří všímaví návštěvníci poukazují i na určité nedostatky, např. se jim nelíbí některé novostavby, neutěšený stav fasády na domě U Templu 3/5, kde je umístěna mikve, nehezké garáže na náměstí U Vážné studny. Kupodivu jen málokomu vadí betonová dlažba na Plačkově ulici, návštěvníci, zvláště ti starší, oceňují pohodlí, které jim skýtá, no a dopravní provoz je sice obtěžuje, ale chápou, že to asi jinak nejde. Velmi se turistům líbí využívání památek ke vhodným podnikatelským aktivitám, jako jsou kavárny, restaurace, dále například literární čajovna, antikvariát, dílna tradičních řemesel, ráda návštěvníky vodím do minigalerie Zwicker, těším se na novinku, a to chystanou výstavku kachlových kamen a ozdobných kachlí v domě U Templu. A pevně věřím, že všechny další případné změny v židovské čtvrti povedou jen k jejímu vylepšení a že genius loci tohoto mimořádného místa zůstane zachován i do budoucna.
Ondřej Dostál, ředitel Mendelova muzea MU, předseda Asociace muzeí a galerií ČR
Těžko mohu hodnotit vývoj, jelikož čtvrť jsem začal intenzivněji vnímat až kolem roku 2000, přestože jsem Boskovák. Jako její obyvatel a také občan města mohu však hodnotit krátkodobou historii. Snad jen slovy „od desíti k pěti“. Na to, že se nacházíme v městské památkové zóně a s řadou nemovitých kulturních památek, se židovské ghetto mění před očima. A nemyslím si, že k dobrému. Synagoga je ubita stavbami, které nerespektují předchozí vzhled, ale ani velikost. Zadní trakty domů z náměstí do Plačkovy ulice přerůstají v soutěž megalománie, co většího lze ještě postavit. A co teprve ta „báječná“ dlažba na Plačkově ulici. Naprostá impotence města vyřešit dopravu v úzkých křivolakých uličkách. Proluky od 90. let. Na můj vkus je toho nějak příliš, když se pak holedbáme, jakou že to máme překrásnou židovskou čtvrť. Nicméně přese všechno: žije se v ní krásně.
Jaroslav Bárta, fotograf, pedagog FAMU
Atmosféra Boskovic je dána tušeným dotýkáním kultur na malém prostoru města a především židovskou čtvrtí, z níž se však zachovalo jen torzo. Historické území města, vyhlášené roku 1990 městskou památkovou zónou, prošlo následně mnohými viditelnými opravami, které se i v židovské čtvrti snažily napravit zkázy z let před rokem 1989, což je chvályhodné. Přesto s lítostí a údivem registruji, že v židovské čtvrti i nyní existuje dost nových případů necitlivých přístupů či dokonce výrazných stavebních zásahů, které jsou pro mě neomluvitelné a vypovídají o nepochopení cennosti charakteristického urbanismu tohoto prostoru. Oblast židovské čtvrti by si při všech i drobných zásazích zasluhovala pokorný přístup respektující všechny kvality a duch místa.
Petr Michálek, dramaturg filmové sekce festivalu Boskovice
Již v první půli let devadesátých navrhoval Ing. Klenovský, aby budoucnost zachraňovaného židovského ghetta určovaly nejen orgány k tomu kompetentní (památkáři, odbor výstavby aj.), ale i obyvatelé či společenská sdružení. Naivně jsem si myslel, že o vývoji už budou rozhodovat lidé kompetentní či empatičtí k tomuto jedinečnému místu, s větší či menší dávkou pokory. Byla to opravdu bláhová myšlenka. Nezdařená rekonstrukce Plačkovy ulice, oprava, přestavba a stavebně pozměněná jediná historická brána do ghetta (tahanice kolem ní jako vystřižená z absurdní komedie), zbytečné demolice některých domů (U Templu, U Vážné studny), nová zástavba, která je tak necitlivá k duchu místa. Budiž, majitelé původních domů s nimi mohou nakládat, jak se jim zlíbí – v případě, že nejsou památkově chráněny. Budiž. Ale jsou součástí památkové zóny! Tomuto hledisku neodpovídají divoce barevné fasády, půdní vestavby atd. Rozhodně také nemohu souhlasit s názorem paní místostarostky, že lidé chtějí žít v domech splňujících požadavky na bydlení v 21. století, tudíž je nutno je upravovat. Nedovedu si také představit, a se mnou asi málokdo, že by západní fronta kostela sv. Jakuba St. byla zastíněna vysokým činžovním domem. A vidíte – přesně tohle se stalo synagoze v židovském městě. Bylo tak poničeno místo nejen architektonicky, ale i duchovně – s dopadem na dřívější náboženské obřady…
Nepodařilo se uzavřít náměstí U Koupadel. Severní strana v Plačkově ulici, „humna“ křesťanského města, také dostala několik necitlivých zásahů. Neuvěřitelné. To snad opravdu nikomu nedochází, že tímto vlamováním se postupně ztrácí specifičnost židovské čtvrti? Pokud ne, nemá cenu se zaštiťovat jakýmisi cenami v soutěžích o nejlepší památkové zóny a lhát si do vlastní kapsy…
A co se podařilo? Díky všem, kteří si váží tohoto místa. Obdivuji schodiště v restauraci U Rudyho, líbí se mi opravený dům ve spodní straně náměstí U Vážné studny (snad v majetku p. Krajíčka), ulička propojující ulici Bílkovu s náměstíčkem U Templu. Opravená židovská škola (škoda však zničeného schodiště). Dům, ve kterém je úžasné Kafe za rohem, sousední dům s galerií Zwicker. Ale to jsou jednotlivosti. Jako o celek je o ghetto pečováno bezkoncepčně a nedůsledně. A zdá se mi, že i se značnou dávkou alibismu.
Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni
Boskovice jsem poprvé navštívil v roce 1986, když jsme se skupinou přátel cestovali z Prahy přes Moravu na Slovensko. Chtěli jsme zde navštívit dlouhodobou expozici místního rodáka Otakara Kubína a také si prohlédnout židovskou čtvrť města. Pamatuji si, jak jsme byli tehdy fascinováni, co vše z toho, co připomínalo židovskou kulturu, se podařilo zachovat. Navzdory holokaustu za války i navzdory době pozdější, kdy byly v 50. letech i v době tzv. normalizace státem podporované protižidovské postoje a kdy vzala celá řada židovských památek, bohužel i zde v Boskovicích, za své. Množství domů, které mělo původně židovské obyvatele, a to včetně místní synagogy, však nebyla v nejlepší kondici. Bylo zřejmé, že pokud se mají zachovat pro další generace, musí podstoupit dříve či později pečlivě naplánovanou rekonstrukci. Do Boskovic jsem se poté vrátil až někdy v roce 2003, a to díky své manželce Heleně, která se v rámci boskovického festivalu již léta podílí na vytváření dramaturgie výstavního programu. Od té doby sem jezdím pravidelně a sleduji, jak se židovská čtvrť za ta léta povznesla, opravila, jak se stala unikátní zónou v České republice, upomínající na jedinečnou židovskou komunitu a její kulturu z doby židovské diaspory. V nedávné době mě zaujal projekt Federace židovských obcí nazvaný 10 hvězd – Revitalizace židovských památek v České republice. Díky němu byla opravena v Boskovicích synagoga a také obecní dům v Bílkově ulici 7. Generálním projektantem celého projektu byl ateliér Soukup, s.r.o. Plzeň. Jeho zakladatel a vůdčí osobnost, architekt Jan Soukup, je navíc pevně spjatý se Západočeskou galerií v Plzni. Právě pro ni rekonstruoval jeden z jejích důležitých objektů, tzv. Třináctku, v které mám shodou okolností možnost už více jak osm let pracovat.
Petr Vítámvás, historik, Muzeum regionu Boskovicka
Předně je třeba mít na paměti, že tu byl nějaký vývoj už před r. ’89, ten celek se vyvíjel po staletí, zlom nastal po r. 1939, resp. 1942, a pak v komunistickém bezčasí až do r. 1989 nemalý počet domů zchátral natolik, že musely být strženy. Po roce 1989 bylo zásadním momentem vyhlášení městské památkové zóny v roce 1990, jejíž součástí je vedle komplexu panských budov a náměstí i židovská čtvrť – byl to projev většinové shody na tom, že historická část města má svoji urbanistickou i architektonickou hodnotu a že je třeba ji zachovat i pro příští generace – důležitý krok, i když se s ním část samosprávy i úřednictva státní správy vyrovnávala nesnadno a často nevyrovnala dosud. A také část majitelů dotčených nemovitostí; k nezaplacení je rozumný majitel, který si uvědomuje, na jakém místě má svou nemovitost a že by to měl ve svých plánech na úpravy zohlednit – ale takových je jako šafránu, opak je častější. Je správné, že byla zavedena finanční podpora ze strany města pro majitele provádějící úpravy v souladu s regulačním plánem.
A konkrétně: byla opravena a zpřístupněna synagoga, židovský obecní dům, proběhla oprava náhrobků a obnova márnice na židovském hřbitově – to jsou důležité plusy; opravy domů v židovské čtvrti jsou často spíše problematické, když ne zcela špatné (jsou čestné výjimky) a nová výstavba je spíše pohroma – nově vznikající řadová zástavba na zadních částech parcel domů z náměstí je naprosto nepatřičná a zcela mění charakter Plačkovy ulice a výstavba v okolí synagogy jí hmotově konkuruje.
Symptomatické jsou proluky – na Plačkově ulici zející zde od r. 1945, a u Koupadel-Bílkova ulice – jak se je podaří městu vyřešit, bude pro celkový charakter židovské čtvrti rozhodující.
Zdeněk Fránek, architekt, děkan FUA Liberec
Boskovické ghetto má stejně jako jiná podobná místa v naší vlasti i ve světě stejnou potřebu: individuální péči zcela poučené osvícené osoby nebo skupiny osob a jasný manuál použitelný nikoli dogmaticky, ale inteligentně tak, aby byly nadřazeny záměry umělecko-historické nad ekonomickými s tím, že tato část města musí žít a nebýt jen skanzenem. Hlavním determinantem úspěchu pak musí byt šetrnost v jakýchkoli zásazích do historické matérie a kvalita a soulad architekta a památkáře na té nejvyšší možné úrovni. Jednoduše řečeno: ghetto musí mít svého hlavního, velmi kvalitního architekta, který vyloučí jakékoli nevhodné zásahy jako zateplování, zámkovou dlažbu, nevhodná okna atd.; nově nevhodně opravené domy uvede v návrhu do kvalitního stavu, dodá místu původní atmosféru… Je to běh na dlouhou trať, ale aspoň se zastaví trvalá destrukce této historické části města a pomalu ze začne s jeho skutečnou obnovou. Po roce 1989 se dle mého názoru destrukce boskovického ghetta ještě urychlila, neboť se novými nevhodnými povrchy a opravami původní struktura velmi zničila. Nemluvě o okolí náměstí, ale to nebylo předmětem dotazu.
