O hrušních se píše jako o sestrách jabloní, jako kdyby stály v pozadí slávy stromu poznání. Nejsou o nich popsány tradice ani legendy. Hrušeň nepatří do keltského kalendáře stromů, nebyla zasvěcena pohanskému ani jinému bohu. Je to zvláštní a tajemné. Hrušně na sebe vzaly úděl stínu, který je však stejně součástí života jako světlo. Nebo je v nich zcela jiný význam? Jsou nenápadné a přitom tak krásné, když se na ně zaměříte. Jak se žilo a žije pod hrušněmi? Jako v láskyplné náruči, s vidinou blahobytu a naplnění.
My, současná civilizace, jako kdybychom se však báli své štěstí přijmout. Jako kdybychom si ho snad nezasloužili. Stále se bojíme, že o něco přijdeme. Zmatení tou prostotou marně se snažíme najít ho v hmotném světě. Plahočíme se za úspěchem a za něčím tak pomíjivým, jako jsou peníze, a uniká nám krása a lehkost bytí. To se ukrývá v hrušních. Umí zúročit vše kolem, mají své obrané techniky a nabízí víc než semena k rozmnožování.
Plané hrušně rostou po celé Evropě. Různé kultivary hrušní jsou pěstovány po celém světě. Je to často nejoblíbenější ovoce hlavně u dětí. Hruškový kompot nebo hruškové křížaly jsou skutečně báječné a většina jim dá přednost před jablky. Přesto se z naší krajiny hrušně znatelně a dlouhodobě vytrácí. Mnohem méně jsou také vysazovány do zahrad a ještě méně v městské zeleni.
Důvodem je téměř nutnost chemického postřiku, pokud chcete mít nějakou úrodu. Hrušně trpí houbovým onemocněním, takzvanou rzí, která je přenášena z nepůvodních jalovců (chvojka klášterská a jalovec čínský). Houba má dva hostitele – v zimně jalovce a na jaře se stěhuje i přes vzdálenost stovky metrů na hrušně. Tyto jalovce jsou jen okrasné větší keře oblíbené hlavně v městských výsadbách z 80. let minulého století, ale hojně se vysazují i dnes. Zahradník či architekt, který používá do svých výsadeb tento typ dřevin, je podle mého názoru málo kreativní. Jalovce mají skvělou krycí plochu a jsou velice nenáročné. Na druhé straně jsou dost fádní a je jich všude kolem přehršle. Nahradit se dají, ale je to složitější – zatímco my chceme vše jednoduše, rychle a levně. Jenomže se nám pak může stát, že budeme znát hrušky jen z dovozu a z intenzivních sadů, kde jsou stromy podrobeny minimálně třem chemickým postřikům ročně. Já však cítím, že je potřeba hájit také svobodu stromů, pokud s nimi chceme žít v souladu.
Rovnováha se netvoří záplatováním, ale vytvořením takových podmínek, aby k prodření nedocházelo. Spoutali jsme ovocné stromy natolik, že už ani nevíme, jak by vypadaly, kdybychom je nechali svobodně růst. Přitom každý strom má v sobě zakódováno, jak má nasadit větve a jak plodit, aby se nezničil. Hrušním jsme dovezli chorobu, se kterou si zatím neví rady. Stvořili jsme jim podmínky, neseme za ně odpovědnost.
Málo kdo si dnes vybaví hrušeň v širém poli, jak se zpívá v lidových písních. Planá hrušeň neboli polnička (Pyrus pyraster) je však malebný a poměrně dlouhověký strom. Bohužel o žádném takovém v okolí Boskovic nevím, ale možná o něm víte vy. Polničku poznáte podle drobných listů s okrouhlou čepelí. Její plody jsou téměř kulaté na dlouhé stopce. Naopak zplanělé druhy hrušně obecné (Pyrus communis) si udržují svůj hruškovitý tvar malvice na kratší stopce. Důležitým znakem polničky je přítomnost kolců. To jsou krátké větévky zakončené ostrou špičkou. Hojný výskyt polniček je prý v okolí Pohanska pod Břeclaví. Ve zdejších lužních lesích se nachází desítky těchto statných hrušní. Já znám spíše menší stromy odolávajících konkurenci náletů a trav ve stráních a na lukách v okolí mého rodiště, které patřilo k Sudetům. Stejně jsou zde patrná torza ovocných stromořadí a sadů i tam, kde už žádné domy nestojí.
Nejznámější hrušeň České republiky – strom roku 2012 v obci Lidice
Lidickou hrušeň v roce 1940 zasadila Anna Peková se strážníkem Vanderlem. Je výjimečná tím, že 10. června 1942 jako jediný strom přežila vyhlazení vesnice nacisty. Během něj německé oddíly srovnaly obec se zemí a všechny stromy vytrhaly z kořenů, aby se již nikdo nedozvěděl, kde Lidice stávaly. Jedna z detonací při odstřelování kostela ulomila mladému štěpu korunu, což dokazuje zřetelný zával na kmeni. Nacisté pak zřejmě považovali strom zasypaný sutinami za zničený, a tak jej nechali být. On však přežil a je tak němým svědkem lidské tragédie. O památný strom se stará místní sdružení, které vytvořilo sbírku uměleckých děl s námětem hrušně. Výstava putuje po republice. Hrušeň najdete v areálu Památníku Lidice.
V nedávné době se dokonce hrušně dočkaly znovuobjevení starých krajových odrůd a ještě s krásnými jmény – Jakubka a Kozačka. Byly nalezeny v krajině Českého středohoří. Já věřím, že podobných starých odrůd je ukryto v našem okolí více. Jsou to někdy i mohutné stromy, někdy spíše větší keře. Nalezená hrušeň Jakubka dosahuje ve výšce 1,3 m nad zemí obvodu dvou metrů. V intenzivněji obdělávané krajině mají tyto stromy nezastupitelnou roli pro bezobratlé živočichy. Hrušeň Kozačka patří mezi oblíbeného opylovače, tedy stromy, jejichž pyl slouží k opylení širšího spektra odrůd hrušní. Stromy této odrůdy mají jehlancovitý vzrůst a jsou proto vhodné do ovocných stromořadí, například podél cest. Právě torza těchto stromořadí jsou vzpomínkou na lidskou péči o krajinu v minulosti.
Hrušně jako památné stromy
Obecně tvoří ovocné dřeviny mezi památnými stromy jen skutečný zlomek, ale o to bývají zajímavější svým neobvyklým vzhledem. Mezi ovocnými stromy v České republice suverénně vede kupodivu právě hrušeň s počtem 78 památných stromů, ostatní druhy jsou daleko za ní. Jabloně jsou chráněny jen čtyři v celé republice, třešní je devět. V Jihomoravském kraji je vyhlášená za památnou jedna jediná Polnička, je jí přes sto let a roste mezi Rosicemi a Zastávkou u Brna, nad železniční tratí. Je to mohutný strom s obvodem kmene blížícím se třem metrům.
Hrušně v Boskovicích
Přímo v Boskovicích i v okolních vískách najdeme hrušně v zahradách a dvorech domů, kde jsou jistě oblíbenou ovocnou dřevinou. Jejich počet však rapidně klesá, a to kvůli již zmíněné rzi.
Velice mě potěšila výsadba stromořadí hrušní, ačkoli jde o okrasné kultivary, podél cesty pod židovským hřbitovem. Výsadbu před čtyřmi roky realizovala brněnská Židovská obec. Z dvanácti stromů jsou tři první suché, ostatní se těší kráse v květu. Už je vidím za desítky let, jak střeží bránu do minulosti, na kterou není dobré zapomenout. Houževnatost hrušní a jejich síla tvořit tak dobré sladké plody mi připomínají život a osud židovského národa, který byl od svého vzniku podrobován útrpnými zkouškami.
V blízkosti hřbitova jsou také staré hrušně, pozůstatky zahrad. Stejně tak po celém okolí Boskovic, kde není les. Boskovice jsou vlastně obklopené stromy. Město roste z jejich darů i přes naši lhostejnost a mnohdy marnost.
Tři samostatně stojící hrušně ctihodného věku najdeme v Boskovicích i mimo zahrady. I když si myslím, že původně byly součástí dvora nebo zahrádky původních stavení. Největší z hrušní roste za Restaurací 29, na náměstí 9. května. Vypadá trochu jako trpěná těmi, kteří zde parkují svá vozidla. Stejně tak je to s hrušní mezi muzeem zemědělských strojů a poštou. Vždy na ně s oblibou hledím, jak vydrží tu tíhu aut, každoročně kvetou a plodí.
Třetí hrušeň je asi nejkrásnější, jakou znám. Roste mezi bytovými domy na Lidické ulici. Chodívala jsem tudy vodit dcery do školky a mnohokrát jsme měly možnost hrušky ochutnat, nenápadně, protože záclonky oken naproti se vždy pohnuly a my měly obavy z kárání a odmítavých pohledů. Zdejší hrušeň mi trochu připomíná pohádku o Třech veteránech. Možná plodí „frňákovníky“ a obyvatelé okolních domů jí střeží jako poklad.
Velice se mi líbí tato část Boskovic. Lidé se zde snaží obdělávat zpustlé zahrádky bez plotů, natírají lavičky, užívají klepače na koberce, chodí si sem věšet prádlo, prostě žijí a na mě zde vždy dýchne kouzlo venkova. Měl zde být vystavěn ještě jeden dům a já jsem ráda, že k tomu nedošlo.
Tradice a léčení
Dříve lidé věřili v propojení se stromy a často byly stromy vysazovány při narození dítěte. Jeho osud byl pak s tímto stromem spjatý. Některé národy se domnívaly, že takový strom může osud „svého“ člověka zrcadlit, a že dokonce prostřednictvím takového stromu může být osud člověka ovlivněn. Druhy vysazovaných stromů se v jednotlivých zemích lišily, často šlo o stromy ovocné. Staří Římané vysazovali při narození prvorozeného syna ořešák, ve Švýcarsku to byla jabloň a při narození děvčete hrušeň. Ovocné stromy byly oblíbené i v Německu, ve Francii, v Rusku a také u nás.
Hrušeň má zvláštní moc očištění od jedu v organismu. Jedná se o kultivaci mužské energie. Dokonce prý pomáhá při léčení poruch potence.
Čaj z listů hrušně je vhodný při onemocnění močových cest, plody pročišťují tělo, regulují činnost střev a doporučují se při onemocnění trávicí soustavy, srdce a ledvin.
O hruškách je známo, že posilují srdce a příznivě působí na střeva. Co víc si přát? Mít srdce na správném místě a těšit se dobrému trávení, pak je cesta ke krásnému milování života otevřená.
Na závěr
S jarem se vždy do bílé košilky obléká, něžná a půvabná. Vedle zrůžovělých jabloní a bohatě kvetoucích třešní je však nejchudší ze sester. Přesto nese hrdě korunu do nebes, štíhlá a bez nároků na prostor. S podzimním větrem do trávy shazuje kouzelné voňavé baňky.
Navrací se čas hrušní. Čas, kdy můžeme z plných sil a plnou vášní ochutnat sladkost a šťavnatost bytí beze strachu, oddat se písni milování.
