Sbírky boskovického muzea obsahují také obrazy na skle, které v minulosti hojně zdobily interiéry venkovských domů. Část obrazů pravděpodobně vytvořili autoři, kteří přímo v regionu působili, patrně ve vazbě na sklárny v Protivanově či Úsobrně. Obrazy na skle jsou jedním z nejzajímavějších projevů lidové kultury.
„Obrazy na skle tvořily v minulosti charakteristickou součást vybavení venkovských jizeb. Byly umístěny nad stolem, za nímž se pravidelně scházela celá rodina. Obrazy Krista, Panny Marie a dalších světců vytvářely nad hlavami obyvatel domu náznak nebeské klenby, z níž dolů na pozemské dění shlíželi patroni a ochránci, zajišťující přízeň a bezpečí,“ píše etnoložka Alena Kalinová v knize Malované nebe.
Malířství na skle se rozvinulo na konci 18. století v oblastech se sklářskou výrobou, nejstarší dílny v severních Čechách (na Českolipsku, v podhůří Jizerských hor, Krkonoš, Orlických hor), v jižních Čechách (v Novohradských horách), a v rakouském a bavorském pohraničí. Na Moravě byly sklárny na Českomoravské a Drahanské vrchovině a na východní Moravě, ale jejich vazby na malířské dílny nejsou tak jednoznačné jako v Čechách. Jistě je doložena malířská dílna pouze v Ždánicích na jižní Moravě, předpokládá se ale existence dílen například na Brněnsku nebo na Boskovicku – zde byly sklárny v Úsobrně a přímo na boskovickém panství v Protivanově.
Neznáme ani jména malířů, jak ostatně lze u lidové tvorby předpokládat, proto jsou označováni podle charakteristického znaku v jejich tvorbě. Na Moravě jsou jejich jména docela poetická: malíř šípkových růží a tulipánů, malíř černých kontur, malíř huňatých obočí, malíř zvlněných obočí, malíř vysoko vyklenutých obočí, malíř zalomených obočí.
Malíři získávali tabulové sklo přímo ze skláren nebo od podomních obchodníků. Pod sklo se položila šablona s předkreslenými konturami, postupovalo se od detailů k větším plochám a nakonec se malovalo pozadí. Malíři používali temperové nebo olejové barvy, někdy si je připravovali sami – například černá barva se vyráběla rozpuštěním sazí v terpentýnu, bílá z nehašeného vápna, zelená z trnek; do barev se přimíchávala volská žluč.
V etnografické sbírce boskovického muzea je dochováno 40 podmaleb na skle od různých autorů, především z Moravy, ale i z jiných oblastí. Nejčastěji je ve sbírce zastoupen malíř vysoko vyklenutého obočí, z čehož se usuzuje, že zde v regionu působil. Ale vazby na region mohou mít i další malíři.
Ojedinělý je ve sbírce písmový obraz Poslední večeře s citáty z bible pro evangelické odběratele – v rámci lidové výtvarné kultury českých zemí nemá tento typ obrazů na skle obdobu. Obrazy pro evangelíky nejčastěji zpracovávaly náměty ze Starého zákona (často Adam a Eva), ale i z Nového zákona (svatba v Káně a zejména Poslední večeře) a také modlitby – Otčenáš, Desatero, citáty z bible. Obraz Poslední večeře v boskovickém muzeu je datován do první třetiny 19. století a pochází z okruhu malíře zvlněného obočí, který mohl působit na Českomoravské vysočině, na Boskovicku nebo i ve východních Čechách. Obraz nese biblický text: „Vezměte a jezte toto jest tělo mé. Pijte z toho všichni nebo toto jest krev má nového Zákona, která za nás vylita byla na odpuštění hříchův, pravil Pán Ježíš, to čiňte na mou památku. Kolikrát na mou památku chléb tento jísti budete a krev Páně píti, tolikrát smrt Páně zvěstovati budete…“
Malíř zvlněného obočí je někdy také označován jako malíř Sloupské piety, tedy piety z poutního místa Sloupu v Moravském krasu. Jak vidno, jediný autor mohl pracovat pro evangelické i pro katolické zákazníky zároveň.
Z dílny malíře vysoko vyklenutého obočí, který patrně působil na Boskovicku, také z první třetiny 19. století, pocházejí například obrazy s náměty z pašijového týdne: Ecce homo, Křížová cesta se serpentinovou kompozicí a Ukřižovaný Kristus.
Námět nazývaný Ecce homo! Zobrazuje zmučeného Krista, podle pasáže Evangelia sv. Jana 19,1–6: „Teda vzal Pilát Ježíše a zbičoval jej. A žoldnéři zpletše korunu z trní, vstavili na hlavu jeho, a pláštěm šarlatovým přioděli jej. A říkali: Zdráv buď, Králi Židovský. A dávali jemu políčky. I vyšel opět ven Pilát, a řekl jim: Aj, vyvedu jej vám ven, abyste poznali, žeť na něm žádné viny nenalézám. Tedy vyšel Ježíš ven, nesa trnovou korunu a plášť šarlatový. I řekl jim Pilát: Aj člověk. A jakž jej uzřeli přední kněží a služebníci jejich, zkřikli řkouce: Ukřižuj, ukřižuj ho.“
Náměty z pašijového týdne – Ecce homo a Boží hrob – je ve sbírce zastoupený i malíř zalomeného obočí, který působil v polovině 19. Století na severní Moravě.
Oblíbené byly též náměty se svatými, zobrazovaly buď jen postavu určitého světce, někdy i skupinu svatých, nebo scénu ze života světce – takzvané obrazy narativní.
Ve sbírce boskovického muzea je například zrcadlový obraz se sv. Josefem, Pěstounem Páně, patronem rodin. Na obraze je v jednoduché architektuře s dítětem Ježíšem v náručí a s lilií, symbolem čistoty, jak býval zobrazován od pozdního středověku.
Narativní obrazy jsou ve sbírce muzea zastoupeny opět díly malíře vysoko vyklenutého obočí náměty z legendy o sv. Isidorovi, patronovi rolníků, takzvaná Andělská orba a Nalezení sv. Jenovéfy. U veřejnosti byly oblíbené mimo jiné i proto, že téma bylo známé z kramářských písní.
Sv. Isidor Rolník byl známý svou zbožností, každé ráno chodil na mši a také během dne se často modlil. Lidé ho u jeho pána pomlouvali, že pro samé modlení zanedbává svoji práci. Když se hospodář vydal na pole, zjistit, co je na tom pravdy, nalezl Isidora, jak klečí u kříže a modlí se. Když mu však za to chtěl vyčinit, spatřil dva anděly, kteří orali namísto Isidora.
Obraz Nalezení sv. Jenovéfy (popravdě řečeno v seznamu svatých jsem tuto Jenovéfu nenašel) odkazuje na srdceryvný příběh: Jenovéfa měla být na příkaz svého muže, který se nechal obelstít svým služebníkem, který se ucházel o přízeň jeho ženy, když byl ve válce, zabita v lese i s dítětem, které v žaláři porodila. Obměkčila svoje stráže a slíbila, že se na panství již nikdy neukáže, a žila jako poustevnice sedm let se svým dítětem v lesích v jeskyni. Laň jí pomáhala dítě nakojit, když sama mléko ztratila, vlk přinesl kůži z ovečky, aby měla do čeho své dítě obléci – zázraky provázely život poustevnice Jenovéfy. Když se manžel vrátil z války, zjistil, že byl oklamán. Laň jej dovedla k jeskyni a šťastné bylo jejich shledání.
K obrazu sv. Jenovéfy je připevněn štítek se sdělením: „Obraz daroval a před zkázou uchránil Bohumil Šafář z Boskovic“. Podstatná část podmaleb na skle ze sbírky Muzea Boskovicka byla veřejnosti představena na výstavě Poklady Muzea Boskovicka – Etnografie v roce 2009, připravené ve spolupráci s PhDr. Alenou Kalinovou, a k této příležitosti obrazy ošetřila a opravila konzervátorka muzea Jana Bayerová.
