„Stejně tak, jako byl středověk dobou hradů, byl i časem mlýnů,“ napsal německý medievista Ferdinand Seibt. Vodní mlýn je považován za obdobně převratný vynález, jakým byl v 19. století parní stroj. Spolu se zdokonalením pluhu a zápřahu tažných zvířat a trojpolním systémem se využití vodního mlýna podílelo na technickém a hospodářském rozvoji evropské civilizace; zlepšením životních podmínek došlo k výraznému nárůstu populace a rozšíření osídlení.
Vodní mlýn byl v zásadě jediné zařízení ve středověku, které využívalo energii z přírodních zdrojů. Jiné zdroje energie kromě biologické energie člověka nebo tažných zvířat středověk neznal. Efektivita byla nesrovnatelná: zatímco člověk u páky dokázal vyvinout sílu 0,024 koně, člověk u svislého kola 0,043 k, osel u žentouru 0,05 k, vůl u žentouru 0,173 k a kůň u žentouru 0,180 k, kolo na spodní vodu má sílu 1,73 k a kolo na vrchní vodu 2,33 k.
Princip vodního mlýna byl znám už v antice, protože však otrocká síla byla levnější než budování složitých zařízení, nebyly mlýny využívány v širším měřítku. K rozšíření došlo v Evropě již kolem roku 1000, v našich zemích pak v průběhu 12.–13. století, v období největšího kolonizačního úsilí.
Asi nejstarší zpráva o mlýnu v Boskovicích je z poloviny 14. století a přináší zajímavý právní problém, s nímž si boskovičtí přísežní nevěděli rady. Boskovičtí se dotázali k vyššímu právu do Brna, jak postupovat v případě, kdy byla uzavřena smlouva o prodeji mlýna, než si jej však kupující převzal, příval vody zničil rybník a náhon, a mlýn se tak stal nefunkčním. Brněnští odpověděli, že ujednaná smlouva platí, avšak prodávající, který si vymínil, že součástí prodeje není rybník ani náhon, je musí opravit na vlastní náklady. Jak z textu právního naučení vysvítá, důležitou okolností potvrzující platnost smlouvy, i když kupní částka nebyla zatím zaplacena, bylo, že „kupující zaplatil prodávajícímu dva svědečné denáry a svědečný nápoj, který se lidově nazývá leychouf, v přítomnosti mnoha důvěryhodných osob, které pily řečený nápoj“.
Od konce 15. století se objevují v boskovických městských knihách zmínky o mlynářích, ať už jako svědcích, či jako účastnících nějakého právního jednání: 1491 Janeček mlynář, 1505 Petr mlynář, 1511 Matěj mlynář, 1517 Štěpán mlynář, 1521, 1522 Bohuš mlynář, 1523 mlynář Pavel Chmel, 1544 Ambruz mlynář. Někdy také přinášejí podrobnější zprávy, například k roku 1500 se o Václavu, mlynáři podskalským, dovídáme, že poté, co opravil zpustlý mlýn, dostal od majitele panství další pozemky: „…pustej role kus s lúčkú, kteráž leží k vápenici, a druhý, kteráž leží k velenovské stezce a kúsek nad mlýnem a lúčku pod mlýnem…“ Z roku 1525 máme zprávu, že byl prodán „mlýn, kterýž slove pila,“ a který patřil Janu Panáčkovi.
V roce 1547, při prodeji boskovického panství Šimonovi Ederovi ze Štiavnice, se v zápise v zemských deskách vedle výčtu prodávaných majetků uvádí: „…a mlynáře, kteříž mají mlejny blíž Boskovic ležící, zejména tyto: Vávru mlynáře, Hurta mlynáře, Vondru mlynáře, Jana Jandu mlynáře, Havla mlynáře, Pavla Chudého mlynáře, Brychtu z Sudic mlynáře, Ambrože ze Lhoty mlynáře, v Skaličce Valentu mlynáře…“ (zápis je zvláštní tím, že jsou zde mlynáři uvedeni jmenovitě, většinou se v zápisech prodejů uváděly mlýny podle obcí). Při prodeji Boskovic o dvacet let později už mlynáři nejsou vyjmenováni, zato jsou ve výčtu uvedeny typy: „s mlejny, s valchami, s pilami“ – prvně je tu výslovně zmíněna existence valchy na boskovickém panství.
Jméno Valchov je poprvé doloženo k roku 1505, ale ves i valcha, zařízení na zpracování sukna, zde bezpochyby existovaly dříve. Kolem valchy, která ležela v příhodné poloze v širším údolí východně od Boskovic na bystrém potoku, vznikla vesnice, která dostala jméno podle technického zařízení.
V lánovém rejstříku z roku 1677 se uvádějí čtyři mlynáři, z nich Tomáš Ambrožů měl mlýn o dvou složeních (se dvěma mlýnskými koly) a Václav Vápeník od roku 1658 převzal zpustlý mlýn Kočkovský, a dále byl v Boskovicích ještě jeden mlýn pustý. Boskovice byly po třicetileté válce silně poškozeny, a to více přímo městečko než venkov; ještě čtvrt století po válce byla v Boskovicích téměř polovina usedlostí opuštěná.
Okolnost, že mlýny bývaly často vzdálené od obydlených částí, bývala příčinou, že se mlýny staly terčem trestné činnosti. O jedné takové události – spíše tedy již výkonu práva – nás informuje Pardubského kronika: „Dne 6. Augusti 1703 byl těm vězňům, kterýž Pavla Holáska v skalickým mlejně vyrabovali, ortel čten, co který z nich vystáti má, dne 5. Septembri byla poprava, z nich Frantze Sytaře syn oběšen, Franta Sekerka též oběšen, Jakub Pokorný pastýř též oběšen na řetáskách, a druzí dáni na Špilberk.“
Katastr z roku 1750 uvádí na boskovickém panství celkem 12 mlýnů, bez upřesnění typu, a dále jeden mlýn papírenský; rozlišuje mlýny na malé a velké vodě – s tím souvisela výše daně. Na velké vodě jsou uvedeny mlýny v Mladkově a ve Skalici (oba byly nejvýnosnější, daň z nich činila přes 200 zlatých), ve Lhotě Rapotině pak s tou výhradou, že vrchnost musí udržovat velký průtok na značné náklady. Na malé vodě byly všechny mlýny v Boskovicích – pivovarský, Ambrožův, Podlesní, Pilský, v Sudicích mlýn Pastvisko, a dále mlýny v Protivanově, Lipové, Hradisku a za Oborou; z nich byl nejvýkonnější pivovarský (daň činila 108 zlatých, u ostatních se pohybovala od 8 do 86 zlatých).
Papírenský mlýn ve Lhotě Rapotině patřil k nejstarším svého druhu na Moravě, je doložen již k roku 1663 prostřednictvím filigránu. Papírnu patrně založil Jan Sterz, člen jedné z několika mála rodin papírníků. Od roku 1755 byli Sterzové boskovickými měšťany; papírna ve Lhotě Rapotině byla činná ještě v 1. polovině 19. století. Další papírna v blízkosti Boskovic byla ve Svitávce, patřila klášteru v Hradisku u Olomouce a je připomínána k roku 1724.
Ve 2. polovině 19. století přišla do Boskovic mlynářská rodina Lasáků, pocházející ze Ptení. Od konce 18. století jsou její členové doloženi jako mlynáři na Běleckém mlýně ve Ptení, a v dalších generacích pak i na dalších místech na Moravě – v Prostějově, Honěticích, Myslečovicích, Zdětíně a v Boskovicích. Na Bělé postavili nový mlýn. Bylo to již v době, kdy sláva vodních mlýnů pomalu upadala. Byly budovány nové parní mlýny, které byly podstatně výkonnější a nebyly závislé na stavu vodních toků.
Na začátku jsem uvedl, že středověk byl časem mlýnů, dostali jsme se však v čase mnohem dále: vodní mlýny přežily středověk o několik století. Nebo by bylo také možné říci, že středověk – přinejmenším s ohledem na schopnost využívání zdrojů energie – trval mnohem déle, než se učíme ve školách.
