Vedení boskovické radnice zatím nebylo schopné jasně říct, jakým způsobem bude vybírán návrh na novou knihovnu po opuštění projektu podle architekta Zdeňka Fránka. Proč je to nepochopitelné a politicky nepřijatelné, píše v komentáři Tomáš Trumpeš.
Boskovické zastupitelstvo dle očekávání potvrdilo stanovisko městské rady a stávající koalice Změny22, Našich Boskovic a Pirátů a ukončilo záměr postavit knihovnu podle návrhu architekta Zdeňka Fránka. Zároveň zůstává v platnosti usnesení, že knihovna má vzniknout v bývalém ZZN, jen podle nového projektu. Hlasování na zastupitelstvu předcházela dlouhá, náročná a mimořádně nevěcná diskuze, které se budeme věnovat na jiném místě.
Jedna věc je ale zcela nepochopitelná – od vedení města na zastupitelstvu stejně jako na tiskové konferenci po jednání rady znovu zaznělo, že koalice zatím není dohodnutá na tom, jestli bude nový projekt vybrán formou architektonické soutěže.
A proč je to nepochopitelné? Protože už samotný náznak nejistoty je popřením prakticky všeho, co slibovaly koaliční strany ve volebních kampaních, jak dlouhodobě zněla jejich rétorika a co si napsaly do programového prohlášení.
Usvědčuje mě to opět z politického naivismu, ale po volbách, ve kterých poměrně suverénně zvítězila uskupení Změna22, Naše Boskovice a Piráti – načež se rychle ukázalo, že ve vedení města usednou Jana Syrovátková, Lukáš Holík a Radek Šamšula – by mě popravdě ani nenapadlo, že během volebního období vůbec dojde na debatu, jestli se má na tak významnou investiční akci, jako je stavba nové knihovny, vyhlašovat architektonická soutěž, nebo ne.
Dnes se k architektonické soutěži poměrně jasně přihlásil místostarosta Lukáš Holík, i když přesně neřekl, jaké by měla mít parametry. Představitelé ostatních dvou stran mlčí. Starostka Jana Syrovátková je profesí architektka a když si vybojovávala pozici v boskovickém politickém světě, byla kvalitní příprava projektů a boj za architektonické soutěže její hlavní agendou. Pro Piráty to bylo klíčové téma jejich opozičního působení a volání po soutěžích bylo neodbytnou součástí prakticky všech zastupitelstev a různých pirátských aktivit.
Předchozí vedení města se architektonickým soutěžím bránilo do úmoru a tento politický konflikt byl jedním z nejjasnějších a takříkajíc definičních v minulém volebním období. A možná nejzřetelněji ukazoval na rozdílné vnímání role politiků, ochoty spolupracovat s odborníky a možná i srozumitelně odhaloval generační rozdíly v přístupu k řízení investic a k úsilí o kvalitní řešení odpovídající 21. století vůbec.
Od stávajících představitelů města jsme předtím, než se dostali k moci, mnohokrát slyšeli, že architektonické soutěže jsou nejlepším možným způsobem, jak se dobrat co možno nejkvalitnějšího návrhu stavby.
Neobstojí argument, že v případě aktuálního plánu s budovou bývalého ZZN a dnešního Mountfieldu se jedná „jen" o rekonstrukci – slyšeli jsme mnohokrát, že soutěže mají smysl i u menších projektů a právě u rekonstrukcí. Stejně tak nejde o úsporu financí nebo času – právě tak často jsme slyšeli, že na přípravě projektů se nevyplatí šetřit a nevyplatí se je ani uspěchávat, protože to vše se nám vrátí v průběhu stavby. V mých očích popravdě moc neobstojí ani případné váhání mezi otevřenou a vyzvanou soutěží, při které je osloveno jen několik ateliérů. Mnohokrát jsme totiž slyšeli také to, že právě otevřená soutěž a větší pluralita návrhů může přinést nečekané a kvalitní řešení. Navíc zde máme precedent soutěže na generel Červené zahrady, kterou vyhrál ateliér, který by ve vyzvané soutěži určitě nedostal šanci – protože by prostě nikdo nepředpokládal, že by se tak mohlo stát.
K tomu přibývá ještě jeden důležitý aspekt, který se netýká přímo knihovny či sportovní haly, což jsou investice, jejichž nezdary nás historicky nejvíc trápí. Město si potřebuje projít procesem soutěží, potřebuje zažít právě probírání se mnoha variantami a návrhy, potřebuje se naučit debatu o architektuře, potřebuje maximální míru myšlenkových podnětů a zážitků ze samotného procesu. A k tomu poslouží nejlépe právě otevřená architektonická soutěž.
To je to, co by měli mít odpovědní politici na mysli – nejde jen utilitárně o knihovnu. Volební vítězství představuje také závazek, odpovědnost širšího významu. Koaliční politici nejsou zavázáni jen k tomu, aby postavili dobrou knihovnu, ale také k tomu, aby posunuli tohle město ve schopnosti vést debatu o architektuře, o městských investicích, aby nám dali příležitost tohle všechno lépe vnímat, učit se tomu a v ideálním případě i zažít radost z kvalitního výsledku. Toho všeho by veřejnost měla mít možnost se nějakým způsobem účastnit – zájem byl jasně vidět v zaplněném skleníku při prezentaci výsledků soutěže na generel Červené zahrady. Město potřebuje prožít, že tu dlouhou debatu, která vedla až k volebnímu výsledku v roce 2022, neabsolvovalo nadarmo.
Předstoupit před zastupitelstvo a nedeklarovat jasně, že dalším krokem bude otevřená architektonická soutěž ve spolupráci s Českou komorou architektů, je chyba, která si žádá rychlou nápravu.
A možná úplně nejdůležitější je ještě širší chápání politické odpovědnosti. Politici mají odpovědnost také za politiku samotnou a za důvěru občanů v demokracii. To mimo jiné prostě a jednoduše znamená, že budou dělat to, co slibovali. Nepochopitelné byly už okolky se zřízením pozice městského architekta, která navíc ani po obsazení nenaplňuje své základní funkce ve veřejné debatě, tedy popularizaci architektury a edukaci veřejnosti. Rezignace na otevřenou – v nejhorším případě vyzvanou – architektonickou soutěž na knihovnu by nebyla ničím menším než zradou na voličích. Vzhledem k tomu, jak dlouhá a náročná cesta vedla k porážce starých konceptů a přístupů k městským investicím, byla by to voličsky zrada neodpustitelná.
