Sedmnáctého března tohoto roku uplynulo 140 let od narození významného vídeňského kunsthistorika, boskovického rodáka Maxe Eislera.
Patřil do podnikatelské rodiny Eislerů, kteří v Boskovicích zavedli moderní kovovýrobu, a to od skromných počátků prodeje železářského zboží na boskovickém náměstí (nyní je zde Elektro MiRa) až po prosperující továrny na dnešní Havlíčkově ulici a u nádraží.
Max se narodil jako třetí syn z celkem pěti dětí Jakoba Eislera a jeho manželky Kathariny, rozené Mayerové. Absolvoval brněnské gymnázium a poté studoval historii a dějiny umění na vídeňské univerzitě, kde v roce 1904 obdržel doktorát. Nějakou dobu působil jako učitel na obchodní reálce v Jihlavě a zde získal nadšeného studenta Bohuslava Reynka, později známého básníka, malíře a grafika, který často vzpomínal, že to byl právě Max Eisler, kdo jej přivedl na uměleckou dráhu.
Eisler po svém jihlavském působení studoval v Leidenu a Utrechtu, poté se vrací do Vídně. V roce 1912 se žení s Elsou Tieberovou z Jablonce a v témže roce zakládá rakouský Werkbund (ekonomické a umělecké sdružení umělců, architektů, podnikatelů a řemeslníků). V roce 1914 ukončil habilitaci na vídeňské univerzitě, stal se zde docentem a v roce 1919 profesorem dějin umění.
Záběr Maxe Eislera byl obdivuhodný: od staroholandských mistrů přes židovské umění, vídeňskou městskou kulturu až po moderní výtvarnou scénu, kde velkou pozornost věnoval například Gustavu Klimtovi. Pro Vídeň má stěžejní význam Historický atlas vídeňských městských scenérií (1919), který poprvé obsahuje komentovanou sbírku historických plánů Vídně ve velkoformátových reprodukcích.
Max Eisler byl hrdý na své židovství a zasvětil mu značnou část svého profesního i soukromého života. V roce 1910 vydal knihu O židovském umění, v letech 1924–1925 redigoval židovský časopis Der Zelt a jako pravidelný přispěvatel do listu Menorah zde zveřejnil sérii článků o nových synagogách v Amsterdamu, Plavně, Žilině i ve Vídni. Své dojmy z cesty do Palestiny v roce 1936 publikoval v listech Neuer Wiener Blatt a Neue Welt.
Eisler byl zapojen do mnoha společenských a kulturních židovských organizací, byl přesvědčeným sionistou, členem sionistického spolku Agudas. Významná byla jeho charitativní a sponzorská činnost, podporoval například Jeruzalémskou univerzitu, mladé nemajetné umělce, sirotčinec v Badenu a jiné. Byl také členem historické komise Vídeňské židovské komunity, kritizoval však její uměleckou politiku a stav náboženské výchovy.
Eislerova osobnost v sobě spojovala jedinečným způsobem ortodoxní životní praxi, sociální angažovanost a vědeckou odbornost na nejvyšší úrovni. Zemřel 8. prosince 1937 v Badenu, pochován je ve Vídni. Jeho jediný syn Martin (1913–1977) v roce 1938 emigroval do Jižní Ameriky, kde se v Brazílii velmi úspěšně uplatnil jako architekt v moderním nábytkovém designu.
Život Elsy Eislerové skončil 23. září 1942 v polské Treblince. Datum a místo úmrtí jednoznačně vypovídají o tom, proč a jak musela v pouhých padesáti letech zemřít tato židovská žena, po léta oddaná manželka profesora Maxe Eislera, který svého času patřil k nejvzdělanějším a nejváženějším mužům Vídně, a jemuž v žilách kolovala krev boskovických Eislerů.
