Rozhovor Antonínem Štrofem, kurátorem sbírek letovického muzea, které funguje pod kulturním střediskem od začátku loňského roku. Antonín Štrof se věnuje doslova celý život pravěku Boskovické brázdy. Jeho jméno dnes již neodmyslitelně patří do galerie klasických badatelů v regionu, jako byl učitel, archeolog a krasový badatel Jan Knies či zakladatelé boskovického muzea lékárník František Lipka, lékař Karel Snětina a učitel František Tichý. Letovické muzeum nemá pouze pěknou expozici, ukazující bohatou historii města i kraje, ale pravidelně pořádá také přednášky a exkurze za poznáním.

Antonín Štroffoto: Tomáš Trumpeš

Toníku, jak ses vlastně dostal k archeologii a jak tě přitom ovlivnilo dětství strávené v Bořitově?

Již jako třinácti či čtrnáctiletý klučina jsem měl příklon k praxi. Samozřejmě jsem hltal knížky Eduarda Štorcha, třeba Lovce mamutů či Bronzový poklad. Na základní škole se mi dostala do ruky Kniesova Vlastivěda moravská, svazek Blanský okres, z roku 1902. Knies se rozepsal o Bořitově, že jsou tam významné památky a v okolí množství archeologických nálezů. Tím mne vysloveně nakopl. Ještě ten stejný den jsem vyrazil do polí a našel tam rozoranou amforu z pozdní doby kamenné. A byl jsem lapen. Dějepis mne na základce ale nebavil, byla to jen záplava jmen a nezáživných letopočtů. Trpí tím dodnes. Přitom by se dal pojmout úplně jinak a nastínit žáčkům fascinující dovednosti našich předků.

V mém případě se spojil projevený zájem se správným místem, Bořitov je totiž jakýmsi epicentrem osídlení v regionu. Je zde doloženo osm tisíc let vývoje hmotné kultury bez přerušení. S muzejními institucemi – Moravským muzeem v Brně a blanenským muzeem – jsem začal spolupracovat ještě jako žák základní školy; na blanenském gymnáziu mne už brali jako jednoznačně vyhraněného směrem ke studiu archeologie. V té době jsem již byl v kontaktu s brněnským archeologickým ústavem a měl jsem jakýsi „glejt“, že jsem spolupracovník ústavu i muzeí, kterým jsem se prokazoval, když mne někdo z lokality chtěl vyhodit.

A pak jsi pokračoval na studiích?

Když jsem odešel studovat na brněnskou univerzitu, vrcholily zrovna tendence k analýzám vybraných období a kultur. Ty práce, i když tehdy vypadaly hodně vědecky, s dalšími výzkumy rychle ztrácely na hodnotě. Vycházely totiž z ještě příliš malého počtu prozkoumaných lokalit. Já jsem si vydobyl výjimku a možnost dělat diplomku s regionálním zaměřením. Téma bylo Pravěký vývoj v Boskovické brázdě, v jeho rámci jsem zkoumal v území veškerý pravěk. Některé údaje z mé diplomky jsou v archeologické literatuře citovány dodnes.

Jaké konkrétní poznatky a jaká témata tě zajímala nejvíc?

V diplomce jsem mimo jiné řešil problém vzniku kultury lužických popelnicových polí. O té se dlouho soudilo, že k nám expandovala ze Slezska. V diplomce jsem přišel s názorem, že je místního původu. I když absolutní jednota ohledně lužické kultury dosud nepanuje, většina archeologů se v dnešní době přiklání k názoru, že se skutečně jedná o kulturu, kterou postupně vytvořil lid žijící na Moravě a v Čechách.

Archeolog se při práci musí přizpůsobit terénu, tak jako se lékař přizpůsobuje zrovna hrozící nemoci. Nemůže si říct, že chce zkoumat třeba žaludeční vředy, když zrovna hrozí epidemie tuberkulózy. Musí prostě dělat to, co se mu zrovna dostane pod ruku.

Několik let jsi působil v boskovickém muzeu. Tehdy, za socialismu, se ovšem jednalo o Okresní muzeum v Blansku, pracoviště Boskovice. Jak na ta léta vzpomínáš?

Do Boskovic jsem přišel v roce 1979 a v muzeu jsem působil asi šest let, část z té doby jako vedoucí pracoviště. Do té doby bylo Boskovicko pro archeology téměř neznámou oblastí, proběhlo zde pouze několik dílčích předválečných výzkumů. Mnozí archeologové soudili, že kdesi v kopcích, podle nich skoro v horách, přece nic není.

Přitom Boskovická brázda je úžasná oblast. Uzavřená, díky tomu dobře hajitelná, a přitom s dokonalými komunikačními možnostmi. Zároveň tudy ale procházela dálková trasa ze středního Podunají směrem k Polabí. Navíc se v okolí vyskytovalo množství v pravěku důležitých surovin – měď, stříbro, tuha, železo. Ta ložiska jsou dnešními technologiemi nevyužitelná, jejich těžba by byla zcela neekonomická. Kdysi však měla obrovský význam. Umožnila rozvoj pravěkých společností a jejich vzájemného obchodu.

Zdejší kraj byl chráněn systémem hradišť (Malý Chlum, Svitávka-Hradisko, boskovická Bašta, Opatovické hradisko, …). V osmdesátých letech jsme je s pomocí brigádníků všechna postupně sondovali a snažili se určit jejich rozsah (hranice), abychom mohli zajistit jejich ochranu. Kromě toho jsme prováděli množství záchranných výzkumů, tenkrát se stavěl plynovod a řada zemědělských či jiných výrobních objektů. Dnes je Boskovicko relativně dobře prozkoumané, ale protože jsou zde doslova stovky nalezišť z různých období pravěku, pořád zůstává mnoho neznámých.

Jak vzpomínáš na vloni zesnulého muzejního fotografa Vladimíra Bláhu?

S Vladimírem jsme byli osobnostně zcela různí. Na první pohled se zdálo, že si nemůžeme rozumět. Já však rád poznávám lidi, snažím se vyjít si s nimi vstříc. Tak jsme se po nějaké době našli. Tenkrát Vladimír působil jako muzejní fotograf-dokumentátor v Blansku, sedával tam v kanceláři s Františkem Šalé. Výzkumů bylo tolik, že jsem je v pracovní době nestíhal všechny objíždět. Moji tehdejší šéfové se mě snažili brzdit, zakazovali mi práci přesčas. Tak jsem jezdíval kopat i o víkendech. A Vladimír jezdíval fotit i kopat se mnou. Po sametové revoluci a rozdělení okresního muzea přešel Vladimír Bláha jako fotograf do Boskovic, přestože bydlel v Blansku. Až do jeho smrti jsme se často potkávali. S oblibou jsme třeba jednou za čas vyráželi na houby do Mezichlumí.

Co bylo tvým hlavním tématem v brněnském Archeologickém ústavu Akademie věd?

Do archeologického ústavu jsem se přihlásil v době aspirantury. Mým tématem byl opět vznik a vývoj kultury lužických popelnicových polí. Stal jsem se specialistou na popelnicová pole, svého tématu se vlastně držím celý život.

V devadesátých letech minulého století, když probíhala transformace Akademie věd a štěpil se archeologický ústav, vybral jsem si více „terénní“ Ústav archeologické památkové péče. Ten se totiž zaměřuje na záchranné výzkumy, nikoliv na čistou vědu. Pak jsem ale vážně onemocněl a několik let byl mimo hru. Teprve postupně se ke své práci a zároveň koníčku i životní lásce vracím. Mám štěstí v tom, že moje žena je konzervátorka a spoustu věcí děláme společně. Vzájemně se doplňujeme.

Kdo inicioval vznik muzea v Letovicích a jak ses k němu dostal ty?

Snaha zřídit v Letovicích muzeum se objevila již více než před sto lety, na začátku 20. století. Hlavní muzejní osobností byl tehdy etnograf Miroslav Dukát narozený 1891 v Třebětíně, přezdívaný též Mira Zlatúš. Když však po první světové válce odešel jako učitel na Slovensko, snaha o zřízení muzea vyzněla naprázdno a sbírky se rozplynuly. Ve třicátých letech učinil nový pokus Emanuel Janoušek, autor Pamětí města Letovic (1937). Vznikaly nové sbírky, prostory pro ně poskytoval letovický obchodník s kávou a mecenáš Hubert Lamplota, který dával peníze na jejich pronájem. Po válce se sbírky ocitly na půdě tehdejšího městského národního výboru, dnes je to budova základní umělecké školy na letovickém náměstí. V šedesátých letech byly podle vzpomínek nejstarších občanů sbírky vyhazovány okny na valník a odvezeny na skládku, podařilo se z nich zachránit jen několik drobností. Karel Hoder starší zachránil například cechovní lampy, které jsou dnes ozdobou výzdoby chrámu sv. Prokopa.

Po sametové revoluci přicházely impulzy od některých městských zastupitelů i široké kulturní veřejnosti. Po mnoha letech příprav se podařilo muzeum umístit spolu s knihovnou a informačním centrem v budově bývalé měšťanské školy v Tyršově ulici – do jeho zrušení před několika lety zde sídlilo biskupské gymnázium. Do muzea hledali někoho, kdo by se o něj staral. Jak se dnes moderně říká – kurátora sbírek. Já jsem se o tom dozvěděl, ozval se, a tak jsem tady.

Co považuješ v letovickém muzeu za pro návštěvníky nejzajímavější?

V polovině 18. století koupili letovické panství Blümegenové. Jindřich Kajetán Blümegen (1715–1788) to dotáhl až na moravského zemského hejtmana a prvního rakouského kancléře; za jeho působení byl třeba vydán toleranční patent. Byl to spíš manažer než šlechtic, koneckonců vlastně i ten šlechtický titul si koupil. Založil v Letovicích textilní manufakturu, jejímž pokračovatelem je dodnes fungující továrna TYLEX. Textilní průmysl po několik staletí tvoří průmyslovou osu Letovicka.

Výrobní proces v manufaktuře dokumentuje několik vyobrazení na okrajích Křoupalovy mapy letovického panství. Jan Antonín Křoupal (1711–1793), architekt, geodet a tvůrce map, který byl jedním z géniů počátků kartografie u nás. Tento rodák z Jaroměřic u Jevíčka se stal Blümegenovým zetěm a také si zakoupil povýšení do šlechtického stavu. Kromě vytvoření několika dalších map panství se podílel též na kreslení takzvaných indikačních skic, vlastně prvních jednoduchých katastrálních map, pořizovaných za vlády císaře Josefa II. A vyobrazení textilní výroby v místní manufaktuře, stará čtvrt tisíciletí, jsou opravdovou lahůdkou.

Pro zajímavost je třeba dodat ještě to, že na distribuci výrobků z Blümegenovy manufaktury se tehdy výrazně podíleli obyvatelé Boskovic, z nichž mnozí byli zdatnými obchodníky. A zlatým hřebem expozice jsou úžasné doklady zkamenělého života z prvohorního jezera staré asi 300 milionů let a především bronzové poklady ze zdejší krajiny.

Která archeologická lokalita Boskovicka je tvému srdci nejmilejší?

Na to je jednoduchá odpověď. Je to celá Boskovická brázda. To je jedna obrovská jedinečná archeologická lokalita. A když mám být opravdu konkrétní, záležitostí srdce je Hradisko u Svitávky a Malý Chlum mezi Krhovem a Oborou.

Jak jsi jako mladý archeolog vnímal etapu profesionalizace boskovického muzea na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let?

Boskovice byly dlouhou dobu amatérským muzeem, které vedli místní boskovičtí rodáci. Velmi si na svém muzeu zakládali. „Profesionalizace“ probíhala na úrovni vzniku okresního muzea. V té době však – po reformě státní správy v roce 1960 – už neexistoval boskovický okres, Boskovicko bylo přičleněno k okresu Blansko, navíc od něj byly velké části odtrženy. Například okolí Protivanova připadlo v rámci tehdejšího Jihomoravského kraje k okresu Prostějov, dnes je to Olomoucký kraj. A Boskováci to těžce nesli. Rivalita mezi Boskovicemi a Blanskem se bohužel odrážela i v činnosti muzea. Prostě „vše z Blanska bylo špatně“.

Jak vidíš budoucí roli malého muzea v měnícím se světě?

Svět se sice mění, role muzea však zůstává přibližně stejná. Muzeum je naše koncentrovaná minulost na malém prostoru. Musíme se často vracet, abychom si udělali představu, jací jsme byli, jací jsme a možná také budeme v budoucnosti. Takové muzeum je svědectvím nejen o našich předcích, ale také o každém z nás. Je to naše paměť. A je to základ našeho vlastenectví.

Muzeum v Letovicích má být připomínkou bohaté minulosti města hlavně místním a chloubou pro příchozí. Moc nás těší především zájem zdejších škol. Mladý člověk je nejvnímavější, návštěva muzea zanechává v jeho duši největší stopy. Možná si na to, co viděl, vzpomene až po letech, ale ty stopy někde hluboko ukryté zůstanou.