V textech o výživě se občas objevuje kombinace obezity a podvýživy v jednom pacientovi. Zdánlivě paradoxní spojení dává smysl – pokud je někdo živ převážně hranolkami s colou, jeho tělo kyne, ale zároveň se mu nedostává nezbytných živin, jako jsou například bílkoviny nebo vitamíny.
V poslední době si na tento obraz často vzpomenu, když v debatách o sokolovně nebo knihovně zazní, že je u nás ve městě přesálováno. Ano, naše město kyne kulturními prostory, ale z velké části jde o „prázdné kalorie“. U kulturních prostorů totiž, podobně jako u výživy, nezáleží ani tak na kvantitě, jako spíš na kvalitě, technické i estetické. A v té naše prostory pro kulturu nijak nevynikají:
- Sokolovna je pro řadu akcí příliš velká a prostor se nedá opticky zmenšit. Menší „salónky“ jsou pro kulturu prakticky nepřijatelné, dají se využít přinejlepším jako zkušebny. V hlavním sálu sokolovny chybí elevace, tedy stupňovité hlediště, takže pokud chtějí mít diváci v zadních řadách kulturní zážitek, je lepší si přinést knihu z domu. „Šatna“ vedle hlavního sálu je zdrojem historek, které by mohly být žertovné, kdyby z nich neměli vystupující mrzení a pořadatel ostudu. Přístup zvenčí nebo ze skladu na jeviště je komplikovaný, divadelní kulisy je nutné složitě pronášet. Budova je celkově vybydlená pod úroveň důstojnosti, a pokud má být naším hlavním kulturním prostorem, vyžaduje totální rekonstrukci.
- Zámecký skleník je zvukově nevhodný pro jakoukoliv akustickou produkci, což prakticky vylučuje divadlo, zpěv i koncerty vážné hudby. (Že se zde tyto akce pořádají, je výrazem nouze, nikoliv volby.) Na řadu akcí má nízkou kapacitu, takže se z malého počtu diváků nezaplatí. Celkově se hodí spíš pro konferenční využití než pro kulturu, pro kterou zde zcela chybí technické zázemí (elevace, sklad, zatemnění…).
- Sál kina je akustikou určený pouze k promítání filmů a všechny akce zde pořádané jdou na úkor nabitého plánu filmových projekcí. Knihovna je zapomenutou legendou českého squattingu, které se už dvacet let daří „přechodně“ držet území obecního úřadu. Kam se sotva vejde sama, takže jakékoliv kulturní akce zde pořádané mohou být výhradně kapesního formátu.
- Evangelický kostel nabízí kvalitní akustiku i prostředí, ale je vhodný pouze pro některé akce a má jen velmi skromné zázemí pro vystupující i pro diváky. Asketické zázemí má i katolický kostel, který si navíc klade velmi přísné nároky na dramaturgii. Synagoga je použitelná prakticky jen v létě a zcela zde chybí zázemí včetně toalet.
- Prostory v muzeu, Galerii Otakara Kubína, bývalé židovské škole nebo klášterním sklepě jsou využitelné jen výjimečně, pro specifické účely.
To samozřejmě neznamená, že by v Boskovicích nešel udělat dobrý koncert, divadlo, autorské čtení, výstava nebo beseda. Všichni jsme se mockrát přesvědčili o opaku, ve výše zmíněných prostorech i na nejroztodivnějších místech od hudebního „miniklubu“ na jevišti sokolovny přes prázdné, dočasně zabydlené sály panského dvora po kostel Všech svatých pod poštou. Problém je v tom, že tyto akce vznikají místním podmínkám spíše navzdory než díky. Přesálováno možná máme, ale prakticky vzato musí pořadatelé kulturních akcí dělat neustálé kompromisy a většina kulturních spolků, o kterých v Boskovicích vím, kočuje po různých nevyhovujících budovách v permanentním provizoriu.
Prostory, které v současnosti Boskovice pro kulturu nabízí, nesvědčí o aktivní podpoře kultury, ale o její pasivní toleranci. A to je málo. Pokud chceme brát kulturu vážně, nemůžeme ji provozovat v prostorech, které byly navrženy pro kulturní potřeby předminulého století nebo pěstování citrusových plodů. Nemůžeme si ji „odbýt“ v prostorech, které na ni zrovna zbyly. Pokud chceme, aby fungovala, musíme respektovat její technické nároky a musíme nabídnout stálé prostředí, do kterého se budou diváci rádi vracet, prostředí pohodlné, přátelské, pěkné – jedním slovem kulturní. A po této stránce je naše město velmi, velmi vyhladovělé.
