Ondřej Sabol se jako středoškolský student v Boskovicích nadchl pro film, vystudoval filmovou vědu na olomoucké univerzitě a dnes se mimo jiné věnuje webu Film & spiritualita, což je portál shromažďující recenze a další informace o filmech s duchovním přesahem. A vztah filmu a spirituality se stal i tématem našeho rozhovoru, původně pro evangelický časopis Na rozcestí. Ondřej se nedávno přistěhoval do Boskovic a o filmu začal psát i do Ohlasů.

foto: Tomáš Trumpeš

Může být sledování filmu součástí duchovního života křesťana, podobně jako chození do kostela, četba duchovní literatury nebo duchovní rozhovor?

Podle mě určitě. Proto se tomu věnuju, už spoustu let. Jsem přesvědčený, že to není ten hlavní, ale je to velice kvalitní zdroj duchovního rozvoje.

Je to spíš inspirace pro další duchovní život, nebo může být přímo to sledování nějakou formou duchovního prožitku?

Obě dvě roviny. Jde o to, na jaký film koukáš. Některé filmy jsou velmi silné, s člověkem otřesou, nebo mu naopak pomůžou se pohroužit do meditace. Mají tento efekt a rozměr, Jaromír Blažejovský z Masarykovy univerzity dokonce mluví o spirituálním modu. To znamená, že ten film používá určité specifické prostředky právě pro to, aby člověka dostal do duchovního naladění. Znám jezuitu Petra Vacíka, který film využívá vyloženě v rámci duchovního cvičení v klášteře, což jsem i absolvoval.

Jak to probíhá?

Zažil jsem před lety filmové exercicie, které byly postaveny na filmech Terrence Malicka. Byli jsme čtyři dny v klášteře, každý měl svůj pokoj a měli jsme za úkol mlčet a rozjímat nad těmi filmy. Všechny filmy jsme viděli dvakrát, vždy ráno a večer, abychom se do toho pořádně vpravili a abychom neměli v mysli skoro nic jiného než jen jejich obsah. Kněz to krátce okomentoval, pomohl nám otevřít některá témata, ale hlavně nás vedl k tomu, ať přemýšlíme, v čem je ten film o nás, v čem vypovídá o našem životě. I když je to třeba historický film, který s námi nemá zdánlivě nic společného – pokud jsme dostatečně otevření, může tam každý najít něco ze sebe.

Byla to jedinečná zkušenost a hlavně na základě ní věřím, že je tohle možné. Na konci jsme měli společnou reflexi, kdy jsme konečně mohli promluvit. Tam se ukázalo, co to s lidmi udělalo.

A co to s tebou udělalo?

Mně to hlavně vytvořilo silnou vzpomínku. Je to přes pět let, ale nezapomenu na to. Považuji to za jeden z nejsilnějších duchovních impulzů. Srovnal bych to například s koncertem Dvořákova Requiem v katedrále v Olomouci. Je to intenzivní zážitek, do kterého se člověk ponoří, může se konečně po několik dní soustředit na svoje nitro. V té době mně to možná otevřelo některé rány, které má každý člověk. Bolesti, které si nese, má je někde schované a nechce o nich mluvit s lidmi. Až ticho a filmy to v něm otevřou.

Bylo důležité i společenství? Je v duchovním smyslu sledování filmu individuální prožitek, nebo je přínosné dívat se na filmy společně?

Pro mě je společný zážitek určitě důležitý. I když jsme konkrétně na exerciciích mlčeli, stejně jsme byli spolu. Měli jsme dokonce doporučené se po filmu nedívat ostatním lidem do očí, protože už tím sdělujeme náš prožitek a hrozně moc tím řekneme. Striktně jsem to dodržoval, ale s těmi lidmi mi bylo stále dobře. Právě proto, že jsme nemuseli mluvit, jen jsme věděli, že tam jsme kvůli stejné věci, která nás tam přitáhla. Cítil jsem se s nimi dobře, a když to skončilo, měl jsem k nim hrozně blízko. Jak se prolomilo ticho, najednou jsme o tom mluvili a začali se seznamovat.

A rozuměli jste si?

Rozuměli. Protože jsme spolu něco zažili, i když jsme u toho nemuseli mluvit.

Jinak se ale debatám po filmech nevyhýbáš?

Nevyhýbám. Mám rád obě tyto formy, filmové debaty s diváky mám velice rád. Na druhou stranu když člověk, který vidí film poprvé a nějak ho zasáhne, musí hned debatovat – tak to pro něj může být velmi náročné a může mu to vzít i vlastní pohroužení. Mám rád, když se to střídá, když se pořád jen nedebatuje. Musím říct, že v tomhle jsou mnohem lepší katolíci, kteří dělají programy více meditativní. Protestanti pracují s filmem tak, že rádi debatují a vlastně dělají exegezi těch filmů. To je nejčastější přístup protestantů, že vezmou film podobně jako biblický text a interpretují ho. Naštěstí z toho nejsou tezovitá kázání, ale inspirativní úvahy s přesahem do našeho života. Tady vidím rozdíl, ale mám rád oba dva přístupy.

Může podle tebe sehrát film roli jakéhosi duchovního média, jež osloví lidi, kteří třeba teprve nesměle a nejistě hledají odpovědi na svá duchovní tázání a nemají odvahu přijít do kostela, oslovit faráře?

Myslím, že film je v tomto perfektní. Je to nenásilný prostředek, třeba oproti alfa kurzům, kde už je jasně deklarováno: přijďte, budeme se bavit o Pánu Bohu a o tom, jaký má váš život smysl. Když ale pustíme nějaký film, třeba od Kieślowského, ty otázky vyvstanou samy. A na film můžete pozvat kohokoliv. Filmy jsou často tak silné, že o tom lidé rádi mluví. A tím, že mluví o filmu, nemají pocit, že by se nějak příliš otvírali. Myslím, že to pro ně není tak nepříjemné, jako kdyby se jich někdo zeptal: „Tak co, věříte v Boha?“

Když se bavíme o silných, autentických tématech, která ve filmu jsou, přijde mi to jako vhodný prostředek. Pokud je to kvalitní film, zažijí lidé třeba během hodiny a půl něco silného a mám zkušenost, že to funguje dobře.

Je nutné si pod pojmem „film s duchovní tématikou“ představovat delší, náročný film? Nebo si rozumí filmová spiritualita i s lehčími žánry, jako je komedie, sci-fi, nebo thriller?

Věřím, že ano. Totiž že nejde ani tak o spiritualitu filmu, jako o spiritualitu diváka. Třeba ten jezuita Petr Vacík v rámci duchovních cvičení promítal i český film Teorie tygra. Film s Jiřím Bartoškou, je to na první pohled hloupá komedie o stárnoucím muži, který je zklamaný ze svého manželství, ze svého života. Chce utéct, hledá k tomu odvahu a přemýšlí, jestli to má smysl. Na první pohled plytká česká komedie. A ona je v mnoha ohledech nepovedená. Schválně jsem se na ni díval, protože se mi nechtělo věřit, že kněz na duchovním cvičení něco takového pouštěl.

To jsi tam přímo nebyl.

Nebyl. Ale musel jsem uznat, že i v tomto filmu jsou určité situace, které jsou velice silné a pravdivé, co se týče nějaké výpovědi o životě člověka. Dá se s tím pracovat. Jde o to, jestli je divák ochotný se na ten film takto dívat.

V některých filmech je samozřejmě nesmysl to hledat a asi to ani není možné. Jsou i hloupé, nesmyslné a nepravdivé filmy. Ale i v lehčím žánru a ve velkých popkulturních bijácích to přítomno je. V každém silném příběhu – například v Terminátorovi – jsou momenty a témata, která můžou být důležitá pro náš duchovní rozvoj. I když to teď zní šíleně. Bavil jsem se o tom se svým učitelem, který vyučoval duchovní souvislosti na filozofické fakultě v Olomouci. Milovník Tarkovského a starých filmů, který s chutí citoval a popisoval jednu scénu z prvního dílu Terminátora. Díky tomu je i tohle pro mě duchovní film.

Film, jakožto poměrně masové a taky na výrobu nákladné umění, podléhá také velkému tlaku komercializace. Když se díváš na dějiny filmu a na současnost – máš dojem, že se filmu ještě daří být něčím víc než komerční zábavou?

Daří, ale především ve festivalových filmech. V tom, co je v českých kinech, je toho minimum. Třeba jeden dva filmy za měsíc, které se spiritualitou pracují. Jinde je to sázka do loterie, nebo už opravdu záleží jen na divákovi.

A jak se duchovnímu filmu, respektive filmu s uměleckým a duchovním přesahem, daří u nás v české kinematografii?

V českém filmu toho v současné době moc není. Aspoň za mě. Možná by něco jiného řekl Petr Vacík, který je schopný využít i Teorii tygra.

Jaký film v poslední době duchovně oslovil tebe?

Kočár do Vídně.

To není úplně nový film.

Není. Přemýšlím, co vytáhnout z těch novějších… Asi Druhá strana naděje od Kaurismäkiho. Je to o mladém syrském uprchlíkovi, který přijede do Finska a setkává se s nenávistí i s pomocí. Režisér dává jasně najevo, že pomoc je nutná, že je to jediné možné lidské řešení, které můžeme udělat, když takovéhoto člověka potkáme. Co já vím, není Kaurismäki věřící, je to spíš humanista, ale ten film je o pomoci bližnímu, naprosto bezprostřední, je plný absurních a humorných scén. A v tom je silný, ukazuje, že když chceš pomoci někomu, kdo je na dně, musíš se ponížit. Musíš mu umýt ty nohy, nesmíš být ten, kdo je nad ním. Film to nijak nedeklamuje, je velmi jemný, plný černého humoru. Ten film je evangelium. O člověku, který neváhá, jestli pomůže, nebo nepomůže, ale jedná.

A jaké filmy jsou hlavní pilíře tvé duchovní cesty s filmovým uměním?

Musím určitě uvést Marketu Lazarovou. Ta byla na počátku, v boskovickém kině. A je to pro mě stále jako vstoupit do katedrály – monumentální, silné, dodnes nerozumím, čím to vlastně je, že ten film se mnou tak pracuje. A pak určitě něco od Terrence Malicka: To the Wonder, K zázraku. Film, kde není děj, téměř tam nejsou dialogy; o mladých manželích, jejichž vztah se tak různě potácí. A určitě ještě ten Kočár do Vídně. A filmy Andreje Tarkovského. A potom Slovo od Carla Theodora Dreyera z padesátých let. Ještě bych měl vytáhnout nějakého Bergmana. Honí se mi toho v hlavě strašně moc, to jsi mě zaskočil. Tak asi poslední věc, kterou mám čerstvě v paměti – Jednej správně, režisér Spike Lee.