Rozhovor s výtvarníkem, který je známý jako TIMO. Zůstává v anonymitě, takže rozhovor doprovázejí fotky z jeho práce na boskovické trafačce, kterou vyzdobil Nočním potápěčem. Jazykově útlocitné čtenáře upozorňujeme, že jsme v rozhovoru ponechali v plném znění i slova, pro která TIMO nešel příliš daleko.
Proč potápěč? Jak ten nápad vznikl?
Nevím, jestli je to úplně zajímavé, ale vychází to ze série, kterou jsem dělal jako takový nekonečný sen. Asi před patnácti lety jsem se ráno vzbudil a zakreslil jsem si velmi živý sen, který jsem měl nad ránem. Původně tam bylo něco jiného – klidná hladina, na ní leknín a z něho čouhaly akvabelí nohy. Taková otočená sukně. Nahoře měsíc a vpravo modrý šálek na kávu, posypaný tečkami jako hvězdičkami, v tom šálku na hladině něčeho černého, asi kávy, byla bílá labuť a ta měla bílou malířskou čepici. Vpravo dole byla jednička, jak se vždycky ve výtvarce známkovalo a učitelka vlastně zasáhla do díla—
Učitelé jsou vlastně graffiťáci.
Jo. Ti normálně tagují. Nevím, jak to probíhá teď, jestli už je někdo zcivilizoval, ale za bolševika to tak probíhalo.
A kde se tedy vzal ten potápěč?
Ještě abych byl kompletní – z nebes padaly kostky cukru, které se otáčely. Byl to takový zastavený čas. Zakreslil jsem si to a hrozně mě to začalo bavit. Zjistil jsem, že je to krajina, do které můžu vstoupit a může se tam odehrávat spousta věcí. Měl jsem vždycky tendence věci očistit, vzít třeba jeden předmět – třeba šatní ramínko – a namalovat ho ve velikosti šatního ramínka, trochu jako takový stín, pověsit to nad dveře nebo je udělat jako šablonu nad dveře. Vyjmout to ramínko z reality, svým způsobem ho zarámovat a ono je krásné, je to nádherný trojúhelník, třeba nad těmi dveřmi. Boží oko nebo tak něco. Ale vzal jsem jednu věc, jeden předmět nebo jedno slovo, a to jsem vyzdvihl nebo ohraničil. V průběhu času jsem si ale řekl, jestli ta věc není opuštěná, jestli rám není ohrádka, ve které je osamocená. Sekal jsem takto jednotlivá slova, která byla redukovaná, protože jsem měl pocit, že jsem moc ukecaný a ta jedna věc byla zajímavá. Ten směr, cesta k redukci.
Ale tohle se mi vrstvilo jako skříň plná jednotlivých předmětů. A to mi přišlo hrozně dobré, že v tom snu jsem přišel, otevřel dveře a vysypala se toho na mě spousta a já jsem mohl vejít jako do krajiny. Mám pocit, že tohle už můžu dělat doživotně.
A pořád z té skříně něco padá?
A potkávám předměty. Maloval jsem tady v Boskovicích a najednou vidím psa s tím plastovým průsvitným límcem kolem krku a říkám si – to tím obrazem může proběhnout taky! Může se to tam objevit. Zvířata mi přijdou taky dobrá. Jako když něco fotíš a vlétne ti tam komár. Nebo malé děti ve školce, když se fotí, přijde mi skvělé, že jsou vždcky neučesané – není možné postavit třicet děcek do lajny, každý se nějak šklebí. Fotky ze školky jsou boží. A zvířata jsou podobná, vlétnou do záběru a dělají si, co chcou.
A co potápěči? Ten nám zatím pořád nějak nepřiplaval.
Samozřejmě jsem to vzal zeširoka. Takže potápěč nic.
Taky vypadl ze skříně?
Vyplaval z toho. Na to, jak o tom teď mluvím košatě a ty krajiny jsou košaté, tak to tam stejně hlídám. Aby to nebylo úplně prázdné, ale aby to bylo dostatečně opuštěné. Aby tam byl prostor k tichu, abych to nezahltil. Tohle je hodně vyčištěné, jsou zde vlastně jen dvě věci, plus hvězdy. Přemýšlel jsem, že bych tam dal ještě malou medůzku, takovou éterickou, co by vypadala jako mikrotenový sáček, ale pak jsem si řekl, že by to bylo zbytečné. Takhle to bude čistější a jasnější.
Snažím se zeptat, proč sis z těch věcí, které padají ze skříně, vybral pro boskovickou trafačku právě potápěče. Je to nějak dané tím prostorem?
Ne, prostorem to úplně dané není. Potápěče jsem měl v zásobě, namaloval jsem si obraz, který vypadá zhruba takto. Akorát tam nebyl měsíc.
A když jsi pak viděl tuhle plochu, přišlo ti dobré to použít?
Přemýšlel jsem, jestli mě napadne něco nového, a zároveň jsem se probíral databází starých věcí, které by se daly aplikovat, interiérové věci, které by šly použít na venek. O potápěči jsem přemýšlel ještě v souvislosti s jednou plochou v Brně, tam jsem jednal s borcem o tom, že by se musela objednat plošina a nakonec z toho sešlo, protože na to neměl prachy a já si úplně nechtěl platit ze svého třicet tyček za plošinu.
Takže to byla předmalovaná věc, která mi přišla, že sem sedne. Ta trafačka je inertní. Někteří lidé možná ani neví, k čemu jsou, prostě krabice po městě. Přijde mi zbytečné reagovat na to, že je tam elektrika, tak k tomu didakticky doplňovat, že tam bude třeba někdo držet izolátory. Recitovat funkci, která už tam je, to mi přijde…
Tos nechtěl?
Asi kdyby mě k tomu napadlo něco fakt dobrého, tak jo, ale nechtěl jsem to za každou cenu. Přijde mi, že když se to zadá a je to na sílu, vypadne něco didaktického a nějak hloupého. Naopak mi přijde dobré, že ta věc je autonomní. Nemám rád, když se řekne Brno a začne se malovat krokodýl a kolářské kolo a kometa. Nebo hodiny na Svoboďáku. Všichni víme, že to tam je a furt se to recituje… Mně se líbí, že je to nová věc, která funguje sama o sobě. Nemám pocit, že by nerespektovala ten objekt. Z mého pohledu je trochu jedno, jestli je uvnitř elektřina, nebo třeba voda, stejně tam nikdo nevidí. Je to jakýsi blackbox, ufo uprostřed zástavby.
Introvertní provokatér
Když se řekne street art, hodně lidí si možná vybaví něco přinejmenším ilegálního, když ne přímo výtržnického. Jaké to je pro tebe, pracovat na oficiální zakázce pro město? Je to v něčem jiné?
Skvělé je, že na to je čas. Nemusím se cukat a dělat rychlověci, ale můžu to promalovat. Ve finále to možná může vypadat hodně učesaně, ale to mě na tom baví. A musím trochu přemýšlet nad tím, že kdybych si mohl dělat úplně co chci, mám tendenci ve veřejném prostoru komentovat veřejné věci, to znamená politiku. Což tady není na pořadu dne, abych pro město dělal nějaký komentář k Babišovi.
A to jinak děláš?
Čím dál míň. Už jsem tím unavený, říkám si, že je to pěna dní, ale vlastně mě to furt baví. Jako David Černý má nekončící pubertu, ale stejně mě nakonec baví, že pošle na Vltavu fialového fakáče. Je to sranda. Myslím, že to moc lidí pobaví. Jestli to pak končí někde ve spalovně, nevím.
Tohle dělá i Banksy, že ty věci jsou aktuální a odplynou poměrně rychle. Ale hodnota tam i tak je.
Možná jak co. Když vojáci šacují malou holčičku, je to nadčasové. Já když dělám nějaké politické věci, nemám rád takový ten styl Make peace, not war. Spíš mě baví něco hodně konkrétního. Třeba jsem chtěl dělat Babiše předělaného do Kosteleckých uzenin, přeškrtnutého s tím salámem a pod tím by bylo: Salám v ČR nechceme. Říkám si, že by bylo dobré, kdyby to vzniklo, ale pak si zase říkám: ale co jako zase… Už mám zautomatizovanou nějakou vizuální verbalizaci pubertálních vtípků. Asi jsem schopný to cizelovat, aby to nějak vypadalo, ale zároveň mám pocit, že to už může být jen taková mašina, kterou používám…
Že už by to byla manýra?
No… Ale nevím, pořád mám pocit, že to mám hrozně rozstřelené, dělám strašně různorodé věci a nemám to úplně usazené. Přeskakuju od modelování malých sošek po malby přes šablony a různé ilustrace.
Spousta tvých věcí, které jsem viděl, mi oproti těm pubertálním vtípkům přišla velmi introvertní, poetická, možná zadumaná. Je to trochu zvláštní – jak to jde dohromady s formou, která je z podstaty trochu agresivním vpádem do veřejného prostoru?
Možná v tom je nějaké napětí. Introvertní provokatér, nebo něco takového.
Co tě přitáhlo ke street artu?
Myslím, že jsem začal na sídlišti, protože mi graffiti vonělo dobrodružstvím. Sídliště nemá staré věci, jako nějaká zákoutí, půdy. Číst si tam Rychlé šípy je docela frustrující, když člověk nemá ani babičku na venkově s nějakou chalupou. Graffiti jsem vnímal jako Rychlé šípy, dobrodružství velkoměsta. Je tam nějaký Široko, který tam běhá a má škrabošku. Samozřejmě mně nějakou dobu trvalo, než jsem zjistil, že graffiti je vlastně jen vyprázdněná forma. Má obrovskou sílu, ale vizuální estetická stopa je až druhotná, hlavní je vymezování teritoria. Stejně mě to ale na začátku lákalo a přitáhlo. Vyzkoušel jsem si to a byl to úplně magický pocit – máchnout rukou, nedotknout se povrchu a zůstane tam stopa. Je to jak psaní na vodu, ale zůstane to tam. Stín, který ulpí.
Takže jsem začal napodobovat graffiti. Klasické grafiti má jméno, pod tím jsou nějaké vzkazy jako Fuck the Police, vročení a koho miluješ a koho nenávidíš. Takové docela jednoduché výkřiky. Já jsem nejdřív napsal jeden řádek, pak druhý, který se třeba rýmoval. Byly to takové pubertální kraviny, ale postupně se mi to, co bylo původně pod čarou, začalo přesouvat do středu zájmu.
Prošel sis taky fází vymezování teritoria?
Jo. Třeba dva roky, kdy jsem to napodoboval, učil se to a bavilo mě to. Ale nikdy jsem nebyl uvnitř komunity, protože jsem se jich vždycky bál. Prvně jsem měl nějakou úctu, ale koncem devadesátých let to fungovalo strašně tvrdě – lidi se přepadali, okrádali se o barvy a nebyl to žádný freundschaft.
A dnes? Jseš součástí nějaké komunity?
Znám se s několika lidmi z Brna, ale řádově v jednotkách. S šesti, sedmi lidmi.
A když dnes vidíš nějaké první tagy a malůvky, díváš se na to shovívavě? Že kluci začínají a vyrostou?
Moc ne. Ale samozřejmě je to klackovitost, energie utržená ze řetězu, jsou jako psi, kteří vylítli. Ale zase co mají dělat? Když budou jen sedět za komplem, budou je všichni kritizovat, že hrají hry a tloustnou. Tak jdou ven. Když ale vidím, že je ztagovaná fasáda a ještě je tam blbý tag, tak to neudělá radost nikomu.
Neříkáš si, že je to lepší než nic?
To úplně ne. I když někde se to naučit musí, když už se to učit chtějí.
Ty jsi přece důkazem toho, že se období vymezování teritoria může přerodit ve skutečný výtvarný projev.
Ano, mně graffiti přišlo svobodné v tom, že je to jakási energie, která obchází hodnocení. Když mně bylo sedmnáct, měl jsem pocit, že svět funguje sám od sebe a já tam nejsem potřeba. A když se vyjádřím, mám nad sebou takový ten školní meč. Ten nade mnou visel, klasifikace, která řekne: má talent – nemá talent. Umí – neumí. Taková sudička, osud. Vnímání světa, jako že tě někdo diagnostikuje a řekne: Ty běž doprava a ty běž doleva. Stejným způsobem jsem zpočátku vnímal výtvarno a graffiti byla zpočátku cesta maškarního karnevalu, kde je člověk anonymní a svým způsobem se vyzouvá z odpovědnosti. Když se to nepovede, tak se to nepovedlo a když se to povede, tak je to supr. Má to spoustu dalších aspektů – je to hned vystavené, hned to komunikuje s lidmi. Ale vnímám velký potenciál v tom, že člověk, který je v adolescenci, se může vyjádřit mimo oficiální struktury, jako je nějaký galerista, který řekne, že je to debilní. Je tam prostor pro chybu. Samozřejmě jen zezačátku, pak uvnitř graffiti začnou fungovat úplně stejně debilní struktury.
Které se navzájem hodnotí?
Jojo. Tenhle maluje deset let, tak je to king, a tenhle dělá kraviny. Je tam stejná macha. Ale počáteční energie mi přijde inspirativní. Normální výtvarné umění funguje tak, že je to esence reality přenesená do nějakého rámečku, do vymezeného prostoru. Odráží svět do nějakého formátu. Graffiti je zajímavé v tom, že maluje přímo na ten svět, hned ho mění. Člověk bere barvu, plácne ji na něco a zůstane tam otisk. Ten moment, ta pravěká animální energie je strašně silná. Ten otisk do světa. A hlavně jsem měl pocit, že v tom pravoúhlém sídlišti, kde je všechno takzvaně funkční, ale jinak tam není nic, tak v momentě, kdy na to člověk začne něco klást, zanechávat stopy – to jsem si zapsal: Zanechávám stopu, kolem sebe kopu – tak tam člověk začíná mít místo.
Zvažuji, kam tu energii pustím
To je možná předběžná odpověď na něco, na co jsem se chtěl zeptat, ačkoliv je to vlastně ultraměšťácká otázka: Co kohokoliv ospravedlňuje, aby vzal sprej a nastříkal něco, byť by to bylo sebelepší, na zeď?
Možná mně nikdo neřekl, že se nestříká po zdech.
Máš potřebu si na tuto otázku ještě dnes odpovídat?
Třeba mně to ještě někdo řekne a já řeknu: Aha, nojo, tak beru zpět!
To jsem tou otázkou zrovna vyvolat nechtěl.
Myslím, že moji rodiče ze mě byli dost nešťastní a snažili se mi poskytnout platformu, abych dělal někde jinde. Samozřejmě to překročení hranic je vždycky na osobní zodpovědnosti. Všichni víme, že se nemaluje po cizím majetku. Ale… Myslím, že v tom věku to člověk cítí zdravě, že to město je cizí prvek, hlavně velké město nebo sídliště. Je to cizí element, ve kterém vyhřezne, vytryskne energie. Je to láva, která se vyvalí do ulic a nedá se s tím nic moc dělat. Když jsou dnes všude kamery, je to samozřejmě dost méně svobodné a volné.
Ale je to teda podle tebe jakási odpověď na vizuální podobu okolního světa sídliště?
Já si to tak beru. Zpětně si to dekóduju tak, že jsem se hádal s městem. Byla to hádka s prostorem. Vlastně výkřiky. Jedna věc byl ten prostor a druhá, která mi přišla strašně debilní, byly billboardy, ze kterých teklo štěstí a mně bylo hrozně blbě, měl jsem deprese a chodil jsem roky tak, že jsem se díval do země a když jsem se podíval na ten plakát, přišlo mi, že tě někdo nutí do úsměvu. To jsem nikdy neměl rád, jako nějaká haha rádia. To byl taky motiv, tomu vzdorovat.
A hodně velkým motivem pro mě byla ještě třetí věc. Když jsem měl na gymplu vylézt před ostatní a něco říkat, byl jsem úplně na rozsypání. Třepala se mi kolena, byl jsem rudý. Oslovit holku, která se mi líbí, se mi povedlo někdy v osmadvaceti. Do té doby jsem té, která se mi líbila, nemohl ani nic říct, vyschlo mi v krku. Mám s tím problém doteď, byl jsem hrozně zastavený v tom dotknout se nějak světa, fungovat s lidmi. Mimo jiné i díky učitelce výtvarky na gymplu jsem zjistil, že ve výtvarném vyjadřování je obrovský proud terapie. Jezdili jsme na výtvarné kurzy, něco jsme namalovali a pak jsme o tom mluvil. Byl jsem strašně překvapený, jako bych měl plyšového medvídka a on mluvil za mě, jelo to ze mě úplně automaticky a bylo mi strašně dobře. Mohl jsem si vytvořit svět a bylo to, jako když si povídáš skrz nějaký předmět. Nebo jako když jseš u ohně a díváš se do něj. Takže tak jsem maloval po stěnách a křičel, že nechci ty šťastné billboardy. První věci byly samozřejmě hrozně patetické, nechutné a trapné.
A dnes? Hádáš se s městem pořád? Jak to máš se vztahem k vizuálnímu smogu? Zakázal bys reklamu?
Teď jsem třeba předělal jeden billboard Okamury. On tam má heslo Odvaha říkat pravdu. Tak jsem mu k tomu udělal bublinu Su piča. To mi přišlo adekvátní.
Teď mi mimochodem běží v hlavě, kde jsou v našich novinách hranice, co ještě naplno napíšeme, a co už ne. Ale to je jen odbočka. Takže s městem se hádáš pořád?
Pořád. Vím, že teď budou volby, ale zároveň se tím nechci úplně… pomaloval jsem tolik billboardů, ale ten kvantitativní přístup mi přijde zbytečný, spíš už mi přijde lepší už zvažovat, kam tu energii pustím. Udělat třeba jednu věc, která bude dobře trefená a pak vezme ozvěnu na netu a uvidí to víc lidí.
Což se třeba s Albertinou nebo reklamou Home Less podařilo.
Jo. Samozřejmě spousta z toho funguje na netu jako takové vtípky, ale tím, že to nejdřív vznikne reálně a pak to teprve proběhne internetem, má to jinou energii. Asi je to lepší přístup než se hádat s billboardy – udělat radši jeden a trefit to dobře.
Když byl ten řidič Smetana s tykadly a ODS byla pořád ještě top a zasloužila si hodně kritiku, říkal jsem si, že o příštích volbách bude celá republika pomalovaná tykadlama. Udělal jsem tykadla asi na dvacet billboardů po Brně. Bylo to na punk – vlezeš z druhé strany na billboard, ohneš se, uděláš dvě čárky a je to. Ale neviděl jsem nikoho dalšího, kdo by to dělal.
Nechytlo se to.
Nějak ne. A přitom to mi přišlo super, že je to takové lidové, udělat taková dvě tykadla umí každý. Laciná věc, která by mohla zlidovět jako trenky.
Odpověď na tlak města
Mluvil jsi o svých osobních motivech k tomu, proč jsi začal s graffiti a se street artem. Přináší tyhle věci podle tebe hodnotu i pro ostatní lidi? Dělá to město lepší i pro lidi, co jdou okolo? Zve je to do dialogu, případně hádky o vizuální podobu města?
Graffiti a street art jsou samozřejmě jen pojmy, ale jsou asi dva pohledy a pokud se bavíme o klasickém graffiti, které je z podstaty invazivní, překračuje hranice a je destruktivní, tak to je zvenčí těžko pochopitelné a je to jen zbytnění vlastního ega a podtržení vlastního jména.
Čili to není ani logická, byť třeba hrubá reakce na agresivitu komerčního vizuálního smogu?
Ne. Nevnímám to, že by to proti komerčnímu bylo, možná v nějaké ponorné řece nevědomí to tam je, co já vím. I když já nevím. Je to vlastně odpověď na tlak města, abych si tam něco vytvořil. Já jsem měl vždycky pocit, že když udělám písmeno a vybarvím ho, je to jako by mě zavalila lavina a já si vykopal vrstvu, ve které můžu dýchat a udělám kolem sebe takového andělíčka ve sněhu. Je to dýchatelný prostor a je to moje. I to kolorování, že uděláš tvar, pak ho celý meditativně vysypeš jako mandalu, která je tvoje, je to tvoje území.
A může to být i pozvánka pro někoho druhého, jakési upozornění na ten tlak, na tu lavinu?
Ne, nemůže.
Čili je to čistě teritoriální chování?
A autoterapie, potvrzení toho, že existuju. Je to velmi příjemné a egoistické, ale dialog se tam vůbec neodehrává. Graffiti si libuje v tom, že je nesrozumitelné, že je to insiderská věc. Pak to má samozřejmě tu polohu, že kluci pomalují podchod a vzniknou z toho kolotoče – jako že vodní svět a jsou tam rybičky, kterým každý rozumí a oni si tam zároveň napíšou svoje jméno a je to nějak napůl cesty. To vůbec rád nemám. Graffiti je invazivní, nerespektuje hranice. Malují vlak a přetáhnou přes okno trošku, tag se mrdne přes dubová vrata a ještě přes zvonky.
Oproti tomu street art, což je taky jen takové pomocné slovo, malování venku, je snaha o komunikaci. Z mého pohledu je to přístup, který je citlivý k prostředí. Nedestruuje místo tím, že tam nacpu sebe, jako nálepka na dveře ledničky, ale respektuje rámec místa a roubuje k němu něco dalšího. Je to vlastně dost konstruktivní přístup.
A nabízí nějakou estetickou uměleckou kvalitu?
Hlavně používá srozumitelné vizuální kódy. Snaží se komunikovat, snaží se, aby mu bylo rozumět. Graffiti si libuje v tom, že mu moc rozumět není, to má ale taky svůj význam, má to sílu a všechno. Ale graffiti není otevřené.
Vnáší street art krásu do veřejného prostoru?
Ze street artu se taky stala jakási macha, takový návod, co dělat.
Tak se zeptám jinak: mělo by to tak být?
Já nevím. Asi se o to ve finále snažím, aby to bylo pěkné. Ale nemám pocit, že by to byla podmínka. Mám hrozně rád i špinavou malbu, která je nedokončená, nedotažená, je to opravdu punk.
Tím pojmem krása nemyslím a priori něco líbivého, myslím tím nějakou kvalitu.
Jasně. No tak to jo. Ale street art se dostává do pasti, protože když je objednaný, jako jsou takové ty muraly a tak, je tam tvář ženy, která drží na dlani kolibříka… Ta moje věc je taky svým způsobem líbivá, ale nevnímám ji tak, že jsem ji dělal, aby líbivá byla. Je to můj vnitřní svět, intimní, který jsem nabídl do venkovního prostoru. To je pěkné, je to takový inside–outside, obývák, jako když si cikáni vynesou pohovku na ulici a udělají si tam párty. Teď jsem to asi řekl blbě.
Ne, teď jsi řekl to, na co jsem se ptal – jestli street art přispívá k tomu, aby se lidi ve veřejném prostoru cítili dobře.
To určitě. Jen tam pro sebe vnímám takové ale, protože vnímám jakousi street artovou machu. Nakonec tam jsou kolotoče, 3D efekty a je to bezobsažné. Nebo je to prvoplánové. Ženská drží rostlinu, ze které vylétají ptáci a dole je hnusné město. Je to jako ozdobná kérka, jenom dekor. To mně hrozně vadí.
Kdybychom mluvili o tradičním umění, řekli bychom asi, že je to kýč.
Ano.
Galerie je posvátný prostor
Na začátku jsi mluvil o tom, že graffiti a street art ti daly možnost nejít cestou tradičního umění. Jaký je ten vztah tradičních umělců a výtvarných teoretiků ke street artu dnes? Vzali ho na vědomí, na milost?
Jsou lidi, kteří k tomu mají primární distanc. Jako Knížák, ten má myslím doteď přístup, že graffiti ne. I když loboval za to, aby cenu Národní galerie dostali Ztohoven za výbuch v přímém přenosu. Možná ale nevěděl, že to jsou z poloviny lidé z graffiti scény. A jsou lidi, kteří to berou jako drzost, která překračuje institucionální čekání na úspěch, že to berou zkratkou, tahem – zkratka jako gesto, jako ten tag, který je rychlý. Tag je jako když vyžvýkáš žvýkačku a vyflusneš ji na zem. Je to takový pohyb a ta žvýkačka vypadá stejně jako ten tag. Berou to, že je to taková drzost.
Galerijní prostor to samozřejmě zaznamenal, je rozdíl na Západě nebo u nás. Každá subkultura je po nějaké době nasávaná establishmentem, to se děje i graffiti. Někteří galeristé to vnímají jako oživení akademického a vyčištěného galerijního prostoru, že tam flusneš tu žvýkačku.
A pozvou třeba tebe.
Pozvou mě. Já mám galerijní prostor rád, ale nemám vůbec tendenci tam působit dravě. Když jsem dělal výstavy, čím dál víc mě baví se tam chovat posvátně.
Nemáš potřebu se s tím prostorem hádat.
Vnímám problémy galerie, všichni o nich ví, ale je to pro mě stejné, jako že katolický kostel má vepředu zlatou skříňku a je tam věčné světlo. Je tam Bůh, uvnitř v kostele. Je to výřez reality, tady je kostel a je tam Bůh. V galerii se chovám úplně stejně – tam je umění, výřez z reality. Je to posvátný prostor, mně je v galerii dobře.
Neprovokuje tě?
Dělal jsem výstavy, kdy mi říkali: Můžeš si tady dělat, co chceš, provokativního. Mně to přijde zbytečné, dělat tam nějaké výkřiky na zdi. Pak se to bude muset celé zatírat. Zbytečná stopa. Spíš mám tendenci si tam od ulice odpočnout a potichu a cudně tam navěsit tiché, intimní obrázky. Samozřejmě s výkyvy, někdy tam jebnu takové ty postpubertální věci. Teď jsem měl ale výstavu tady v Lomnici u Tišnova v synagoze a myslím, že spousta lidí byla zklamaných z toho, že tam nejsou tyto cheeky výkřiky, messages.
Kategorie pro psychiatrii
Láká tě naopak pořád ještě dělat i nelegální věci, za které hrozí postih? Mluvili jsme o tykadlech, ale to asi není úplně ono.
Občas to dělám. Ale čím dál méně. Vybírám si klidná místa. Baví mě to v tom, že když je to legální, začínám se chovat jinak, a tohle je pro mě pořád ventil. Řeknu si: jo, super, udělám si, co chci. Ale jsou to opravdu místa, která jsou nějak hnusná. Už ani paneláky jsem nedělal dlouho. Vnímám to dost jako obsesi, jako závislost. Myslím, že to je normálně kategorie na debatu pro psychiatrii. Fakt si myslím, že spousta lidí na graffiti byla regulérně závislá. Byli potřetí v podmínce, což už jim dali úplnou milost – už kluci fakt nezlobte, nebo půjdete sedět – a oni se furt chovali stejně.
A šli sedět?
Šli. A prodali všechny své věci, kupovali barvy, kradli je, rozběhli se proti zdi a rozpleskli se na ní v plné rychlosti. Vnímám to jako závislost.
A její stopy v sobě ještě cítíš?
Jo. Poslední dva roky to v sobě dost řeším. Mám pocit, že se mi daří takový detox, nebýt na tom závislý. Před deseti lety jsem to měl furt, každý den jsem musel, některé věci jsem dělal na víckrát – přišel jsem třeba ve dne, dělal pět minut a zdrhl jsem. Pak jsem to šel dodělávat třeba za dva dny, aby tam nebyla pravidelnost. Nějakou dobu jsem v tom taky docela jel.
Můžeme to publikovat, nebude ti něco hrozit?
Myslím, že je to v pohodě.
